Můžete popsat příběh konkrétního jedince, kterému projekt pomohl k lepší kvalitě života?

"Těch příběhů bylo za ty dva roky spousta. Jeden z nich mi ale skutečně utkvěl v paměti na dlouho. Dívka ani ne, tuším, 20 let, na první pohled vnitřně hodně rozervaná, životem protřelá, v názorech hrozně dospělá a zkušená, za sebou, tuším, nějaké ústavy, diagnosťáky, zkrátka žádná procházka sadem s růžemi. Možná právě proto se chtěla stát u nás zahradnicí.

Byla skvělá, chodila do kurzu strašně ráda, byla upovídaná, zábavná, i když měla často silně depresivní stavy. V polovině kurzu byla hospitalizována na psychiatrii a nevypadalo to, že se hned tak vrátí. Byla ale tak oblíbená, že jí kamarádky z kurzu takřka denně nosily učení, po dohodě s PL jsme vymysleli i pracovní praxi přímo v areálu léčebny."

 Jak to s ní nakonec dopadlo? 

"Do konce kurzu byla hospitalizována, ale její vůle získat certifikát zahradnice byla tak silná, že nám ji lékaři z psychiatrie uvolnili na závěrečné zkoušky, které udělala s naprostým přehledem ­ ačkoli to byla nestandardní, snad až "distanční" forma studia. Tahle holčina to asi neměla všechno vyhrané v době, kdy nás formálně po kurzu opustila, ale věřím, že zkušenost v našem projektu jí dala hodně síly bojovat se svým životem."

 Takže PIP trochu suploval i činnost učňovského školství, "sociálky", psychologa a úřadu práce. Dá se to tak říct?

 "Nedá, my rozhodně ničí činnost nesuplujeme, jsme sociální službou. Každý učňovský obor dnes trvá minimálně dva až čtyři roky, řada už je dnes s maturitou, což nemůžeme obsáhnout. Naše 700hodinové řemeslné kurzy jsou rekvalifikační a jsou především jedním z prostředků podpory našich klientů."

 Ale máte akreditaci ministerstva školství... 

 Jedním ze všem viditelných výsledků byla například rekultivace helenínského parku. Co dalšího?

 "Z helenínského parku jsme se přestěhovali do dalších dvou lokalit: na Starou plovárnu a na Skalku. Na "Plovce" jsme v rámci celkové rekultivace vyráběli přírodní lavičky a na Skalce jsme opravili stávající lavičky plus kolotoč a dětské průlezky a houpačky. Celkem i s Helenínem to bylo 31 laviček, které účastníci našich kurzů vyrobili a osadili po Jihlavě."

 Jak přijímala vaši snahu veřejnost?

 "Myslím, že byla vcelku na naší straně. Samozřejmě jsme slyšeli i názory, že naše práce je zbytečná, drahá a já nevím co ještě, ale to je zcela přirozené. Většině ale, doufám, byly naše aktivity sympatické.

 Byl to jeden z vedlejších efektů ­ být alespoň trochu užiteční a udělat něco ve veřejný prospěch. Když jsme například na Skalce předávali opravený mobiliář místním obyvatelům, slyšeli jsme spoustu slov chvály. To potěší.

 Vyšlo nám vstříc i město, komunikovalo s námi a přispělo materiálem. Další spolupracující stranou byli i rodiče našich klientů. Někteří nám byli osobně poděkovat za to, že jsme s jejich dětmi pracovali. I to je pro nás ocenění."

 Podařilo se splnit původní plán, že PIP zvýší motivaci k práci 120 nezaměstnaným?

 "Z hlediska čísel ano. Z hlediska toho, zda se to opravdu podařilo, byste se musel zeptat těch lidí. Ale doufám, že i tady byste dostal kladnou odpověď. Snad o tom svědčí počet těch, kteří úspěšně prošli ať už řemeslnými rekvalifikacemi, nebo počítačovými či motivačními kurzy.

 Dokončit každý modul znamenalo splnit nějakou povinnost (účast, zkoušku atd.), což pro nás byla známka toho, že celou věc naši klienti brali vážně a zodpovědně. Když nic jiného, získali určitě povědomí o tom, že nic není zadarmo.  Někteří byli neuvěřitelně šikovní, pilní, schopní, skoro se až nechtělo věřit, že mají jen základní školu. Na druhou stranu mám pocit, že se někteří učili snad poprvé v životě."

 Převažovali muži. Čím je to podle Vás dáno? 

 Komu obecně nejvíc PIP pomohl?

 "Nejvíc z něj vytěžili ti, kteří dokázali udělat ten první krok: přiznat si, že potřebují pomoc. Tito lidé pak také nabídnutou ruku nejvíce ocenili."

 Co dal projekt vám osobně? 

 "Víru, přátele, vytrvalost, zkušenosti, rozhled, prostor, poučení, pokoru, nové myšlenky, nápady..."

Jan Mazanec

Diskuze k článku