Vidět jste ho mohli v různých koutech Vysočiny. V jihlavském podzemí, v třebíčském židovském městě, na dalešické přehradě či v rančířovské hospodě. Možná jste ho ani nezaregistrovali, neboť se od jiných zvídavých japonských turistů na první pohled nijak zvlášť neliší.

 Potkali jsme se víceméně náhodou, jak už to tak v období letních dovolených bývá. Nakonec jsme se dali do řeči a aniž jsme potřebovali tlumočníka, poměrně dobře jsme si navzájem rozuměli. Dvaadvacetiletý student Yuki Ishimoto totiž umí skoro dokonale česky, takže mohl vzniknout následující rozhovor.

Yuki, kde ses naučil česky?

"Studuju češtinu na Tokijské univerzitě. Po gymnáziu, kde jsem se učil anglicky, jsem přemýšlel, který jazyk bych se ještě měl naučit. A rozhodl jsem se pro ten váš, i když je ohromně těžký."

Proč právě pro češtinu?

 "Když se v Japonsku mluví o Evropě, pak především o Velké Británii, Francii, Německu nebo Itálii. O zemích střední či východní Evropy se toho vlastně moc neví. Přitom třeba Česká republika má bohatou kulturní historii i světoznámé památky.

 To si konečně začínají uvědomovat i mnozí lidé u nás. Hlavně do Prahy proto míří čím dál tím víc japonských turistů, kteří ale samozřejmě neznají váš jazyk."

Na rozdíl od tebe, že? Ale nechtěl jsem tě přerušovat...

 "Nic se nestalo. Já jsem vždycky obdivoval české tenisty - Ivana Lendla, Martinu Navrátilovou, Janu Novotnou, Martinu Hingisovou. I když změnili občanství, pořád jsem je považoval za reprezentanty vaší republiky. Pro češtinu jsem se vlastně rozhodl kvůli nim."

Co děláš na Vysočině?

 "Zdokonaluju se v češtině. Hledal jsem na internetu nějakou českou jazykovou školu mimo Prahu. Tam jsem nechtěl jít, protože je to moc rušná metropole. Pražáci jsou na turisty zvyklí a hodně jich taky mluví anglicky. Předpokládal jsem, že v menším městě žije také mnohem míň anglicky hovořících lidí. Já přece potřebuju komunikovat v češtině.

 Objevil jsem třebíčskou pobočku jedné jihlavské jazykové školy, která se mě "ujala". A ukázalo se, že jsem si vybral dobře."

Takže jsi v České republice poprvé?

 "Ne, strávil jsem tu deset dní v září 2006. Jako turista jsem navštívil Prahu, Mariánské Lázně, Tábor, České Budějovice a Český Krumlov. Tehdy jsem česky neuměl ještě skoro nic, vlastně stejně jako teď." (smích)

Před dvěma roky jsi tedy navštívil západ a jih Čech, nyní poznávaš jiný kraj. Jak se ti líbí?

 "Vysočina je opravdu nádherná. Krásná příroda, čistý vzduch a hlavně - na rozdíl od Japonska - spousta zeleně a lesů. Ty mi u nás chybí. A mám pocit, že v západních Čechách to bylo se vzduchem trochu horší. Prý je tam víc průmyslových podniků.

Ale všude jsem se zatím potkával s přátelskými, příjemnými, ochotnými a taky dost zvědavými lidmi. A to jak v roce 2006, tak i teď."

Zážitků máš asi hodně. Prozraď nějaký nepříjemný.

 "Momentálně si na žádný nevzpomenu."

To ti nevěřím. Určitě jsi u nás cestoval vlakem...

 "Jo, to byl pěkný zážitek... (obrovský smích). Cestovali jsme z Třebíče do Okříšek. V Třebíči měl vlak zpoždění čtvrt hodiny a při cestě zpátky rychlík dokonce čtyřicet minut. U nás jsou vlaky přece jen trochu přesnější..."

U nás se to tak nebere, zítra je taky den... Co vědí obyčejní Japonci o Češích?

 "Že milují pivo. Že muži rádi a hodně diskutují o politice a že ženy jsou pracovité."

To je zajímavé. A znají některé naše osobnosti?

 "Jestli myslíš politiky, tak tě musím zklamat. Spíše sportovce, například Věru Čáslavskou, ale hlavně fotbalisty. Tomáše Rosického, Petra Čecha, Jana Kollera a Pavla Nedvěda, ten je z nich asi nejpopulárnější.

 V Japonsku jsou ještě v povědomí lidí jména Franz Kafka, Karel Čapek, Antonín Dvořák a Jan Švankmajer."

Umíš karate?

 "Na to se mě ptá každou chvíli někdo. Neumím. Proč si u vás všichni myslí, že každý Japonec ovládá karate? Podle mě je to procentuálně více provozovaný sport v České republice než v Japonsku. My preferujeme judo a zejména baseball.

Nelituješ toho, že jsi se rozhodl pro češtinu? Není to zrovna světový jazyk...

 "Jak se to vezme. Seděl jsem nedávno v restauraci, kde jako servírky pracují Číňanka (Yuki řekl "Čínka" - pozn. aut.) a Mongolka. Chvíli jsme si spolu povídali o kultuře našich zemí. Ne anglicky, japonsky, čínsky nebo mongolsky, ale česky. Čeština v tom okamžiku vlastně fungovala jako světový jazyk."

Luboš JANOUŠEK

Diskuze k článku