Vysoký hokejový obránce Petr Kuchyňa "brázdil" led na zimních stadionech nejenom v České republice, ale i v Evropě a v zámoří více než třicet let. Po skončení letošní letní přípravy, kterou neabsolvoval jako hráč, ale jako trenér, jsme s Petrem hovořili o jeho minulosti i o plánech do budoucna.

Po skončení sezony 2007/08 jste se rozhodl, že ukončíte kariéru profesionálního hráče ledního hokeje. Co bylo hlavním důvodem tohoto kroku?

V první řadě to byl věk a druhým impulsem byla touha a zájem zúročit a předat vše, co jsem se za třicet let hraní hokeje naučil, někomu dalšímu. Chtěl bych si vyzkoušet, zda mi bude práce trenéra vyhovovat a jestli ji zvládnu.

Brusle ale nepověsíte, podle posledních informací, definitivně na hřebík.

Ano, je to pravda. Dlouho jsem váhal, protože trenéřina je u mne na prvním místě a chtěl bych se jí věnovat na sto procent, ale nakonec jsem se rozhodl pokračovat v Pelhřimově ve druhé lize. S generálním manažerem Spartaku Pelhřimov Alešem Kučerou jsem se dohodl a na konci července vyjedu na led.

Odkdy jste věděl, že se po skončení kariéry chcete stát trenérem?

To, že se chci stát trenérem, jsem věděl již delší dobu. Proto jsem už před dvěma roky začal dělat vyšší trenérskou licenci "B". Říkal jsem si, kdyby náhodou přišlo zranění, po kterém bych musel s hokejem skončit, aspoň budu hned připravený na novou práci.

Ale žádné závažnější zranění nepřišlo.

Takové zranění, které by ukončilo kariéru, ne, to je pravda. Ale jenom díky tomu, že jsem již měl "béčkovou" licenci hotovou, jsem se nyní mohl ucházet o konkrétní trenérskou pozici.

Po skončení letošní sezony došlo ke spolupráci hokejových klubů Dukly Jihlava a Spartaku Pelhřimov. Díky této spolupráci se i pro vás otevřely nové možnosti.

Máte pravdu, stal jsem se šéftrenérem mládeže v Pelhřimově a zároveň trénuji ligové juniory Spartaku. Navíc budu v Dukle Jihlava asistentem u osmé a deváté třídy.

Jste s těmito posty spokojen?

Jsem maximálně spokojený, protože pro mě začíná něco nového, jak se říká od podlahy. Člověk někde začít musí, samozřejmě pro mé budoucí trenérské ambice není trénování mládeže vrcholem.

V trénování se chci neustále zdokonalovat a mým přáním by bylo trénovat prvoligové nebo extraligové družstvo. V tuto chvíli začínám v Pelhřimově a jsem za tuto nabídku rád. Něco takového se neodmítá.

Budete zvládat trénování současně v Pelhřimově i v Jihlavě?

V Jihlavě budu působit pouze jako asistent a podle dohody nebudu zatěžován přípravami na tréninky a zápasy. Budu se zúčastňovat tréninků a pomáhat hlavnímu trenérovi Jiřímu Jungwirthovi. Chtěl bych klukům předávat zkušenosti získané za třicet let mé hokejové kariéry.

A kde jste strávil při letní přípravě více času, v Pelhřimově, nebo v Jihlavě?

Bylo to v podstatě půl napůl. Letní příprava u osmáků a deváťáků probíhala vlastně v rámci školy především dopoledne. Naopak dorostenci v Pelhřimově, kteří již chodí každý na jinou školu, trénovali odpoledne. Takže pro mě nebyl žádný problém zúčastnit se tréninků v obou městech.

Jak na tom jsou ligoví dorostenci Spartaku?

Zatím jsem ještě neměl možnost je vidět hrát na ledě, ale podle informací místních trenérů je na tom tento tým velice dobře. Ambice celku jsou takové, aby se v pohodě mohla hrát liga dorostu. Tak jak jsem poznal kluky v letní přípravě, vidím, že k tomu mají velký vztah a hokej chtějí opravdu hrát. Už se těším na společnou práci na ledě.

V osmé třídě v Jihlavě máte svého syna, od letošního roku ho budete moci i odborně vést.

Jsem rád, že se budu moci na jeho vývoji podílet a mým přáním je samozřejmě, aby z něj vyrostl hokejista a mohl se tím živit, tak jako já. V hokeji je však řada okolností, které mohou jeho vývoj ovlivnit.

Především záleží na tom, jak se k hokeji bude stavět on sám, jak bude trénovat, jak bude makat, jak se mu bude dařit a podle toho na něj budou nahlížet ostatní trenéři, jestli si ho vyberou, nebo nevyberou. V tuto chvíli mu samozřejmě pomáhám maximálně, na tisíc procent, co to jde. Ale přijde chvíle, kdy už to bude jenom na něm.

Pojďme se nyní vrátit k vašim začátkům. Jako dvacetiletý jste byl u posledního titulu Dukly Jihlava v roce 1991. Co se vám při vzpomínce na toto období vybavuje?

Úplně všechno, protože takové zážitky se nedají zapomenout. Celá sezona byla parádní a hlavně závěr, kdy jsme ve finále v posledním utkání hráli v Litvínově a vyhráli jsme. Výsledky zápasů si většinou s takovým odstupem nepamatuji, ale tento je nezapomenutelný - 7:0.

Ještě nyní, když jsou v televizi hokejové přenosy, a o přestávkách se vracejí k historii extraligy, jsem nás tam opět viděl. Viděl jsem, jak jsme se radovali, je to úžasný, přál bych to zažít každému hokejistovi.

Po dvou letech v Dukle Jihlava jste odešel do zámoří, kde jste strávil v nižších soutěžích také dva roky. Proč jste se vracel?

Hlavní roli sehrála rodina. Čekali jsme malou a to rozhodlo, že jsme se vrátili.

Po návratu jste zažil další úspěšnou sezonu, zakončenou bramborovou medailí na mistrovství světa 1995 ve Švédsku. Nemrzí vás, že při dalším mistrovství světa ve Vídni jsme získali zlatou medaili a vy jste u toho nebyl?

Samozřejmě. Říkal jsem si, že jsem musel z nároďáku odejít, abychom získali zlatou medaili! (smích) Ale teď vážně. Určitě mě to mrzelo, bylo mi líto, že jsem se dál v reprezentaci neprosadil.

V dresu s lvíčkem na prsou jsem odehrál asi 60 zápasů a jediné, čeho lituji, je nepovedené utkání o třetí místo na zmiňovaném mistrovství ve Švédsku. Tam jsme měli velkou šanci na bronzovou medaili, protože Kanada zde naposledy hrála s amatéry a hráči z nižších soutěží. Šanci jsme měli, ale prohráli jsme 4:1. To mě opravdu dodnes mrzí.

Ale vaše hokejová kariéra šla dál.

Ano, po mistrovství světa 1995 začala moje druhá etapa hokejové kariéry. Odehrál jsem úspěšné sezony ve Spartě Praha, ve Zlíně a v Opavě, až jsem nakonec zamířil do Finska.

Sezona na přelomu tisíciletí ve finském Ässät Pori byla dost povedená, souhlasíte?

To byla absolutně nejlepší sezona v mé hokejové kariéře. Trenér Jurzinov mladší mi dal velkou volnost, padli jsme si do oka, dal ke mně takové hráče, se kterými jsme si na ledě na sto procent vyhověli. I díky nim se mi dařilo bodovat a odehrát opravdu dobrý rok.

Do play off jste se ovšem nedostali.

Bohužel v konkurenci silných celků jsme skončili na prvním nepostupovém místě, těsně před branami play off.

Po Finsku následovalo další zahraniční angažmá v rakouském Linci. Jaké máte vzpomínky na tuto nehokejovou zemi?

V Rakousku jsem strávil tři zlaté hokejové roky, na které se nedá zapomenout. Do Lince jsem přišel v době, kdy začínal u našich jižních sousedů hokejový boom. V klubu vše fungovalo na špičkové úrovni srovnatelné s ostatními evropskými velkokluby. V tu chvíli se mi v Rakousku tak líbilo, že bych si dokázal představit bydlet tam nastálo.

Měl jsem to kousek domů, lidi ve městě hokejem žili a všechno zde klapalo, jako dobře namazaný stroj. Bohužel s postupem času vše přestávalo fungovat.

A proč?

Vlastník klubu začal mít finanční problémy a klub převzali kanadští majitelé. A v tu chvíli neměli Češi v rakouském hokeji na růžích ustláno. Sezona se sice dohrála, ale já jsem se po jejím skončení vrátil domů a řekl jsem, že už nikam nejdu.

Není pro českého hokejistu hrát na sklonku kariéry v zemích, jako je Rakousko, finančně nezajímavé?

Ne, právě naopak. Co se týče financí a smluv, tak si myslím, že i v současné době se dají v Rakousku hokejem vydělat slušné peníze.

A téměř na závěr tradiční otázka: Co vám hokej dal?

Dal mi v podstatě celý můj život, který do této doby žiji. Hokej hraji od sedmi let a dal mi směr do života. Umožnil mi poznat, jak to chodí jinde ve světě a udělat si srovnání. Naučil mě postavit se k životu a k práci.

A co vám hokej vzal?

Tak především mi vzal zájmy, které měli ostatní kluci kolem mě. Obyčejné klučičí hry, kterých jsem se nemohl účastnit, protože jsem byl buď na tréninku, nebo na zápase. Ale já jsem měl ten svůj okruh kamarádů právě u hokeje. Takže jako malému mi nedocházelo, že o něco přicházím. To se člověku vybaví, až když je starší.

Ať je to, jak je to, život je přece jen o práci. Jak člověk pracuje, takovou má životní úroveň a postavení. A právě hokej mu k dosažení těchto cílů může pomoci. A když je hráč poctivý a dře a dře, tak věřím tomu a jsem přesvědčený, že mu hokej strašně dá.

Takže jste si vybral dobré zaměstnání?

Absolutně. Absolutně ničeho nelituji. A kdybych se vrátil třicet let dozadu, tak si hokej vyberu znova.

Vladimír ŠŤASTNÝ

V roce 1990 byl draftován zámořským klubem New Jersey Devils, ale v NHL nikdy nenastoupil. Dva roky strávil v nižší soutěži v celku Utica Devils.

Dalšími extraligovými kluby, ve kterých Kuchyňa působil v Čechách, byly Sparta Praha, Zlín a Opava. V zahraničních angažmá prošel finskými kluby Ässät Pori a Ilves Tampere, tři roky odehrál v rakouském klubu Black Wings v Linci a část sezony 2005/06 odehrál na Slovensku v Dukle Trenčín.

Po návratu do rodné Jihlavy pomohl v roce 2004 klubu na jeden rok do extraligy. V Jihlavě hrál, s krátkou přestávkou v Trenčíně, až do závěru kariéry v roce 2008.

Diskuze k článku