Letos si Češi připomínají jedno z nejvýznamnějších dat své historie, 90. výročí vzniku novodobého státu. Včera odpoledne začala na toto téma výstava v jihlavském Muzeu Vysočiny a Jihlavské listy ve spolupráci s historikem PhDr. Zdeňkem Jarošem nabídnou již brzy svým čtenářům sérii článků. Ty připomenou nejen danou dobu, ale i okolnosti, které vzniku republiky předcházely.

 Proč je z pohledu historika smysluplné se vracet k téměř zapomenuté historii válečných let?

 "Chceme připomenout některá jména a události, chceme, aby se současné uspěchané generace alespoň trochu zastavily a zamyslely se nad tím, co by nemělo být nikdy zapomenuto. Tedy - co předcházelo vzniku dnes tak samozřejmé věci, jakou je národní svoboda. Jestliže stará zkušenost říká, že historie je matkou moudrosti, že jen poznáváním vlastních dějin můžeme pochopit i následující události, nebo že kdo nezná historii, musí ji znovu prožít, platí to v našem případě dvojnásobně."

Máte pocit, že svobodu dnes bereme až příliš samozřejmě?

 "Stále víc si dnes mnozí z nás uvědomují, jak nám všem chybí schopnost pokory, tolerance, objektivního hodnocení, ale i vlastenectví a chápání skutečné demokracie. Je tristní, že dnes vlastně nemáme žádné národní hrdiny, nemáme žádné vzory, ke kterým bychom se hlásili, jak se k nim hlásí všechny kulturní národy."


Kde je příčina takového stavu?

 "To je důsledek pěti desetiletí velmi účinného vymývání našeho historického povědomí spojeného s falšováním dějin. Nejde o nějaké zbožnění, ale o naši úctu, kterou si tisíce našich předků zaslouží. Neznalost, a z ní vycházející nezájem, jsou v pozadí toho, že si dnes málokdo vzpomene na naše vojáky bojující v době I. světové války na obou stranách všech evropských front."


Občas slýcháme, že Češi jako národ nebyli nikdy žádnými velkými bojovníky...?

 "Stačí se podívat na karpatská bojiště v dnešním Polsku, Slovensku a Ukrajině nebo do Srbska, Albánie či italských Dolomit, kde velmi často veškerá tíha bojů rakousko­uherské armády ležela na českých plucích. Možná si všimneme pomníků padlým, protože jsou prakticky v každé naší obci. Ale kdo si uvědomuje, že patří českým vojákům, kteří umírali třeba v krvavých bojích na řece Soči, v Haliči, v nepředstavitelně těžkých podmínkách v italských Alpách nebo Karpatech? A bylo jich tam víc než kdekoli a kdykoli v naší historii. Odhaduje se, že z českých zemí jen v desáté a jedenácté bitvě na Soči bojovalo 40 až 45 tisíc vojáků.

 Kdo také ví, že v letech 1915 až 1917 padlo v zákopech na italské frontě na sto tisíc českých vojáků a že na haličské frontě jsou čísla ještě vyšší? Připadá to až ostudné, že ministerstvo obrany eviduje v Itálii jen 22 českých válečných hrobů a ve Slovinsku, Slovensku, Polsku, Ukrajině žádný!"


Ani v současné době se pozornost k hrobům těchto vojáků neobrací?

 "Situace se mění jen velmi pomalu. Za pomoci sponzorského daru se sice podařilo opravit hřbitov v Dutovlji a Česká republika se spoluúčastnila rekonstrukce kaple Javorca vysoko pod štíty Julských Alp, ale doma si padlé připomene jen málokdo. Měli prostě smůlu, stáli na špatné straně. Kdo uzná, že to byli velice dobří vojáci, kteří bojovali za stát, v němž se narodili, kteří prokázali občanskou povinnost a odvahu? Po skončení první světové války a vzniku samostatného Československa mladý stát logicky vyzdvihoval legionáře bojující za nezávislost. Na ty, kteří "věrně" válčili za monarchii, bylo třeba zapomenout. Do paměti národa se rychle zarylo, že to byli takoví Švejkové a žádní hrdinové. Dnes, s odstupem času, bychom však měli přistupovat vyváženě k jejich hodnocení ve vztahu k legionářské tradici. Jde také o zbavení se trochu úmyslné levicové Haškovy nálepky Švejků."


Jihlavské listy přinesou od léta do října čtenářům váš cca desetidílný cyklus samostatných materiálů o vzniku republiky. Připomene také české legionáře?

 "Určitě ano. Také osudy českých a slovenských dobrovolníků­legionářů bojujících za národní svobodu jsou totiž pozapomenuty. Měli bychom si všichni uvědomit, že to byli oni, kteří vykoupili svou hrdinskou smrtí naši vlast a svobodu, protože bojovali za nový, demokratický svět. Nikdy nepotřebovali vlastní legendu, protože byli sami legendou.O tom, jak si Italové váží chrabrých českých bojovníků, svědčí skutečnost, že tzv."Zvon padlých" na hradě Rovereto každoročně 28. října oznamuje zvoněním, že v Itálii padli českoslovenští legionáři a že místa jejich posledního odpočinku (Arco, Foligno, Santa Dona di Piave, Udine, Rivo, Oderzo, Piavono, Monte di Garda, Spiazzi a další) jsou navždy spojena se vznikem Československé republiky. V r. 1993 zde delegace Ministerstva obrany a zastupitelského úřadu České republiky v Římě vysadila čtyři olivovníky jako symbol míru, od října 1997 je v Roveretu vztyčena i česká a slovenská vlajka."


Při pietních aktech na počest padlým se dnes lze setkat s příslušníky starších generací, ovšem mladí při nich většinou schází...?

 "Nejcennější na veškerém vystoupení našich dobrovolníků ­ legionářů byla skutečnost, že hybnou silou jejich konání nebyla honba za nějakou finanční odměnou, ale to, co nám dnes dosti chybí: láska k vlasti a ke svobodě! Bohužel se v minulých desetiletích dokonale podařilo popřít v myslích Čechů úctu k naší vojenské tradici.

 Často přebíráme bezmyšlenkovitě různé zvyklosti z cizích zemí, které jsou nám bytostně cizí. Avšak jeden zvyk bychom mohli převzít bezezbytku. Zvyk připomínat každý rok s pocitem vděku a úcty své padlé. Každoročně 11. listopadu, v tzv. Den vzpomínek, kdy si svět připomíná konec první světové války, se na dvě minuty zastaví provoz podniků i škol. Britové, Kanaďané, Američané či Australané navíc v tento výroční den nosí v klopách stylizovaný květ vlčího máku. Zvyk vznikl na základě slavné básně Johna McCrae Flanderská pole, ve které autor emotivně popisuje makové lány mezi kříži. V Česku se obvykle událost odbude několika novinovými řádky..."

­-jv-­

Diskuze k článku