Ačkoliv nad krajskou metropolí právě zuřila jedna z dalších sněhových přeháněk, na domluvený rozhovor přišel velký milovník tepla a italské kopané pouze ve vestě, brýlích a čepicí se znakem Interu Milán na hlavě. "Čo si dáš? Taky malé preso?" zeptal se těsně před objednáním v jedné jihlavské restauraci v centru města.

 Po vpravení nezbytného kofeinu do žil se slovenský stratég na lavičce druholigového A-týmu FC Vysočina Karol Marko bez problémů a otevřeně rozpovídal třeba i o tom, jaké dojmy načerpal během svého půlročního působení ve vůbec prvním českém klubu.

 Co se vám vybaví, když se řekne 17. září 2007? Doufám, že teplo. (s úsměvem)

 Právě tehdy jste nastoupil jako hlavní trenér k mužstvu FC Vysočina. Vzpomenete si ještě, jaké byly vaše první dny ve funkci?

 Ale samozřejmě. Bylo to trošku hektické. V úterý jsem přišel a hned v pátek byl zápas. Měl jsem velmi málo času na poznání mužstva, navíc se brzy hrál ještě pohár. Na druhou stranu se mi vybaví také pěkná tribuna a zajímavý klub.

 Přišel jste ke kádru, který byl svým způsobem rozpolcený, nebyl v optimální pohodě. Co může trenér udělat, aby mužstvo nastartoval?

 Jednak existuje pořekadlo, že nové koště dobře mete, a další věcí je, že každý trenér má svoje metody a svůj náhled na věc. U mě je číslo jedna psychická pohoda hráčů, dobrá parta. Představuji si, že mužstvo je skoro až taková rodina, která spolu tráví spoustu času, má společný cíl. Pro mě je velice důležitá komunikace mezi mnou jako trenérem a hráči. Potom také mezi námi a realizačním týmem.

 Jak dlouho trvalo, než se vám podařilo dostat tyto věci do kabiny?

 Není tak jednoduché říci, že pohoda přišla od této hodiny nebo od tohoto dne. Musí to být samozřejmě podložené výsledky, vírou hráčů v trenéra, který má určité myšlenky, představy, a tohle přicházelo postupně.

 Diváci na tribunách byli k vaší defenzivní taktice zpočátku poněkud skeptičtí a vaše pojetí hry se jim příliš nelíbilo...

 Bral jsem to tak, že vím, co s mužstvem chci udělat. Jejich pískot jsem chápal, ale chtělo to určitý čas, než se projevily záležitosti z tréninku. Mužstvo bylo hlavně psychicky nalomené a nebylo v pohodě, takže bylo třeba najít řešení, jak jej vyléčit. Museli jsme naučit hráče bránit jako celek.

 Ze začátku se vám to ale moc nevedlo...

 Jasně (pokyvuje hlavou). Pak ale přišel zápas na Bohemce, který byl z mého pohledu zlomový. Tam se ukázalo, že i když jsme zápas ještě nedotáhli do vítězného konce, že toto je možná cesta. Je jasné, že diváci by chtěli, aby mužstvo hrálo super fotbal, nedostávalo góly a dávalo minimálně tři. To ale není jednoduché, k tomu se musí tým dopracovat.

 Po zranění Rzeszota se do branky postavil Petr Tulis, a i přes negativní reakce diváků stále chytal. Vy jste se ovšem nebál posadit ho na lavičku.

 První věc je, že Petr pro mě není syn ředitele klubu, ale hráč jako každý jiný. Další věc je ta, že se mě netýká, jak to vnímali diváci. Ale týkalo se mě, že diváci Petra znervózňovali. Hlavně v zápase s Brnem, tam jsem zaznamenal až nesprávnou, nevraživou reakci. Tak jsem se rozhodl Petrovi pomoci. Když udělal chybu, tak všichni říkali, že to je něčí syn, ale to není pravda. Petr je v první řadě hráč. Také jsem měl rozhovor s Macháčkem (tehdejší trenér brankářů - pozn. aut.) a rozhodl jsem se, že ho postavím do brány. On tam šel a podával velmi dobré výkony.

 Jak byste celý podzim zhodnotil?

 Podle mě jsme měli získat o pět bodů víc. Také jsem podle určitého vývoje vysledoval, kteří hráči by tu neměli být, kde je třeba mužstvo doplnit, a také jsem věděl, že se mi povedlo kondičně dostat mužstvo tam, kam jsem si představoval.

 Během zimy přišla obrovská restrukturalizace kádru. Najednou byl z Jihlavy oproti podzimu úplně nový tým a během měsíce a půl se z něho měl vytvořit kolektiv...

 Vůbec jsem se toho nebál (důrazně). Odešli takoví hráči, se kterými jsem nepočítal. Bohužel kádr opustili také dva, se kterými jsem se loučil nerad, to byli Suchý a Simr. Museli jsme to vyřešit příchody nových hráčů. A teď musím říct, že to bylo správné řešení. Osobně jsem si vyhlédl Gabriela, Slámu, Böhma, Šimona tak napůl, dále jsem si vybral Tlustého a Böhma.

 To znamená, že jsem věděl, kteří hráči přijdou, a věděl jsem, jak se uplatní. A trenér musí umět připravit mužstvo za osm týdnů tak, aby z něj byl jeden kolektiv, jedno mužstvo, jedna parta. Měl jsem jedinou podmínku k panu Tulisovi, že mužstvo, které bude nastupovat v lize, bude od prvního dne přípravy spolu.

 V ní vás prověřilo dostatek kvalitních mančaftů, vyzkoušel jste si různé styly, kombinace, rozestavení, pak ale přišel první ligový zápas jara a porážka od HFK Olomouc a asi i tvrdý pád na zem...

 Hráči k zápasu přistoupili špatně psychicky a z této strany jej nezvládli. Také nedokázali proměnit šance. Měli jsme tři gólovky. Někdy se prostě stane, že zápasy nevyjdou. Je potřeba se učit na vlastních chybách. Myslím si, že jsme se poučili, což ukázaly další zápasy.

 Po nevydařeném podzimu Vysočina spadla do druhé poloviny tabulky. Co se s tím teď dá na jaře udělat, dá se ještě nevydařená sezona zachránit?

 Sezona se ještě samozřejmě dá zachránit. Tím, že budeme produkovat zajímavý fotbal, na který přitáhneme diváky, abychom se jim ospravedlnili. Budu spokojený, když skončíme na pátém místě.

 Jak vy vnímáte vaše angažmá ve Vysočině? Berete jej jako přestupní stanici, nebo si dokážete představit i dlouhodobější spolupráci?

 Určitě dokážu, pracuji tu rád. Navíc jsou tu velmi dobré tréninkové podmínky a určitě mám zájem tady zůstat. Pro trenéra neexistuje přestupní stanice. Fotbal je tvrdý byznys, je v něm velká konkurence, člověk musí pracovat velmi tvrdě, zodpovědně, zkrátka vůbec nepřemýšlím o odchodu.

 Jaký je život fotbalového trenéra?

 Myslím si, že zajímavý. Když je příprava, tak je to velmi klidné, zábavné, člověk se v mladém kolektivu stává mladý. Jakmile ale začíná sezona, tak je cítit velká zodpovědnost, stres. Je třeba neustále se zdokonalovat a samostudovat. Fotbal je určité náboženství.

 Dodáváte hráčům před zápasem nějakou zvláštní motivaci? Například bývalý sparťan František Straka, známý bouřlivák, dával v kabině hráčům tatarák...

 To si nemyslím, že by byla motivace, tatarák dostanou, když budu mít narozeniny. Motivace je podle mě každodenní působení v kabině, hecování, srandy.

 Tykáte s hráči, nebo si vykáte?

 Samozřejmě, že si vykáme. Když tady byl Martin Suchý, tak jedině s ním jsem si tykal, protože toho už znám dlouho z Bratislavy. Hráči to tak musejí brát. Myslím, že si umím zjednat respekt. Ale trenér nesmí být zase přehnaně autoritativní. Dokážu dojít s hráči třeba na večeři a pobavit se, ale přes den už se zase pracuje. Hráč nesmí mít ze mě strach, ale respekt.

 Máte před zápasem nějaká pravidla, co hráči musí dodržovat?

 To je samozřejmé. Oni vědí, že jsem tvrdý profesionál. A já jim jdu samozřejmě příkladem. Hráči nesmějí mít zapnuté mobily, musejí být tři čtvrtě hodiny před tréninkem připraveni, převlečeni v šatně, musejí mít v pořádku věci. A i když hráče sleduji a kontroluji, tak jim důvěřuji.

 Kdyby ale člen vašeho kádru porušil životosprávu, rozloučil byste se s ním?

 Záleželo by samozřejmě na tom, jaká míra provinění by to byla. Myslím si, že je to případ od případu. Ale u nás to zatím není problém. Máme tvrdé tréninky a hráči si to raději rozmyslí. A pokud by se něco takového stalo, museli bychom to citlivě případ od případu posoudit.

 Slováci letos nepostoupili na úkor Čechů na fotbalové EURO. Sledoval jste vzájemné zápasy?

 Ano, samozřejmě. Ale myslím si, že je silné tvrdit, že jsme nepostoupili na úkor Čechů. Protože Češi jsou minimálně o třídu lepší. To, že jsme nepostoupili, je jedině náš problém. Rivalita tam sice je, ale chybí nám kvalita. Když jsem byl v Bratislavě na zápase, který jsme s Čechy prohráli 0:3, řekl jsem před zápasem kamarádovi, že prohrajeme, a on řekl, že přeháním. Nečekal jsem, že prohrajeme až tolik, ale ani jsem si to tolik nebral. Více to snad prožívám, když je hokej. Mám ho strašně rád, beru ho jako fanoušek a velmi silně emotivně prožívám, když hrají Češi proti Slovákům.

 Minulý týden proběhla valná hromada FC Vysočina. Jak vy z pozice trenéra vnímáte případný vstup zahraničního investora do klubu? Bavíte se o tom třeba s hráči, nebo to jde mimo vás?

 Rozhodně se o tom nebavíme. Musím se soustředit na svoji práci a hráči na tréninky. Jsou to věci, které nemůžeme ovlivnit a jdou mimo nás. My jsme zodpovědní za předvedený výkon na hřišti.

 Otázka závěrem. Jaké jsou cíle trenéra Marka s Vysočinou?

 V první řadě bych chtěl, aby se hráči někam posunuli, aby na mě vzpomínali, že jsem je něco naučil, že jim naše společné působení něco dalo. Za druhé samozřejmě musím uvést postup do první ligy, to by bylo krásné.

 Myslíte si, že by se to mohlo podařit už v příští sezoně?

 Samozřejmě, že je to možné. Je potřeba ještě kádr vhodně doplnit, aby byla mezi hráči větší konkurence. Ideální by bylo mít asi dvacet kvalitních hráčů do pole.

David KRATOCHVÍL

Kdo je Karol Marko
 Současný kouč druholigového A­týmu jihlavských fotbalistů se narodil v Bratislavě 2. dubna 1966 a jako aktivní fotbalista to dotáhl nejdále do II. ligy. Záhy začal trénovat, přičemž jeho prvním působením byla role asistenta v Devíne Bratislava.
 
 Poté byl asistentem v Rapidu Bratislava, trénoval v mexickém třetiligovém klubu Jaguares de Acapulco, následně opět asistentem ve Veîkých Levároch, Slovanu Bratislava, vedl třetiligový FK Rača, později špičkový polský klub Górnik Zabrze a prvoligový AS Trenčín.
 
 Jakmile se toto působení rozhodl ukončit, zamířil jako velký obdivovatel italského fotbalu na stáž do Verony.
 
 Jeho poslední zastávkou před nynějším angažmá v FC Vysočina byla pozice asistenta trenéra Petra Uličného ve slovenském Ružomberoku. Karol Marko je ženatý a trvalé bydliště má stále ve své rodné metropoli Slovenska v Bratislavě.

-cio-

Diskuze k článku