Zkuste, prosím, zrekapitulovat svoji činnost českého kantora.

 První umístěnku jsem dostal do Velkých Pavlovic na Břeclavsku. Měli jsme tam skvělého ředitele. Vždy jsem si tak říkal, že bych jednou chtěl být také takový demokrat, jako byl on. Po dvou letech jsem požádal o přesun na Vysočinu, což se povedlo a 14 let jsem působil ve Vyskytné nad Jihlavou. Opět to pro mě byla obrovská zkušenost. Děcka tam byla velmi hodná. Měli jsme tam kluky, které bavila házená, a dokonce jsme se s nimi stali oblastními přeborníky v házené.

 V roce 1980 ale došlo k uzavření plně organizované školy a já jsem přešel do Jihlavy na ZŠ Kollárova. Vzápětí jsem ovšem dostal nabídku na místo resortního pracovníka Českých výrobních družstev do Třeště, dělat mimoškolní výchovu. Měl jsem na starosti domov mládeže, sportovní a kulturní aktivity. I tady naši žáci vyhrávali většinu resortních soutěží, třeba i plavání, lyžování, atletické soutěže... Troufám si tvrdit, že ze škol výrobních družstev jsme jednoznačně bývali nejlepší.

 Pak přišla revoluce a v roce 1990 jsem vyhrál výběrové řízení na ředitele ZŠ Jihlava, Demlova 32.

 Na této škole jste tedy na postu ředitele zůstal téměř dvacet let. Co se za doby vašeho působení povedlo?

 První můj úkol bylo změnit atmosféru na škole. Chtěl jsem odbourat bariéru učitel ­ žák. To trvalo takové dva tři roky, než si učitelé zvykli, že žák je partner, že to není nikdo, komu se musí jen poroučet.

 Což se povedlo. Škola se úspěšně vyvíjela nejen v rovině učitel ­ žák?

 Podařilo se nám vybudovat pracovny pedagogů, pracovny výpočetní techniky, fyziky, přírodopisu, chemie. Velkým skokem bylo vybudování divadelního sálu. Jedinou můrou mého odchodu do důchodu byl bazén.

 Právě snaha o rekonstrukci bazénu vám bývá velmi přičítána.

 Usiloval jsem o ni asi osm let. Udržovat bazén provozuschopný stálo obrovské úsilí hlavně jeho obslužný personál. Úspěch na jeho opravě si ale nese především někdejší primátor a současný poslanec Vladimír Hink a samozřejmě i jihlavský magistrát, kterému bych rád touto cestou za vše poděkoval, též za velmi dobrou spolupráci po celou dobu mého působení ve funkci ředitele.

 Vraťme se však k vaší osobě. Nadlehčeně by se dalo říct, že se ve školství pohybujete tak dlouho, že už byste mohl učit vnuky svých prvních žáků. Mění se děti, jsou jiné?

 Úplně. Za minulého režimu byla škola spoutaná a byli spoutaní i učitelé. Panovala daleko větší kázeň, samozřejmě způsobená strachem. Po revoluci se chování společnosti, a tím i žáků, uvolnilo. Na druhé straně už v současné době chování žáků doznává uvolněnosti až přílišné. Způsobuje to hlavně fakt, že spousta rodičů nemá na děti čas, nevedou s nimi rozhovor. Když potom ve škole narazíme na nějaké téma, které považujeme za nutné, najednou zjišťujeme, že děti o něm nic nevědí. Spousta rodičů se domnívá, že škola má děti vychovávat. Samozřejmě, ale tíha výchovy leží na rodině.

 Dříve to tak ale bývalo prezentováno, že škola je zodpovědná za výchovu.

 Každý by si měl uvědomit, že za výchovu odpovídá rodina. Škola je hlavně vzdělávací zařízení. Tím, že se rodiče dětem nevěnují, tak oni neznají míru otevřenosti k učiteli. Někdy jsem překvapen, co si dovolí říci. Děti to ale nemyslí špatně, řeknou něco, aniž si uvědomí, že se to dospělého člověka může dotknout. K dětem je v současnosti těžší přístup, dostat se do jejich duše, do jejich myšlení. Dříve jsme takové problémy neznali. Děti také bývaly otevřené, ale bývaly upřímné. Teď se upřímnost ztrácí, ale to je vlivem společnosti.

 Máte ve své paměti nějaký školní zážitek, na který si rád vzpomenete?

 Začnu Velkými Pavlovicemi. Byl jsem mladý, s žáky jsme žili od rána do večera. Když jsem odešel, po určité době tam jela moje neteř. Ve Velkých Pavlovicích si ve spořitelně vybírala peníze. Když přišla k okénku a ukázala průkaz, tak jí pracovnice na přepážce říká: "Pavlasová? Mě kdysi učil nějaký pan učitel Pavlas." Neteř jí říká, to byl můj strejda a ona na to: "Tak ho pozdravujte, všichni vzpomínáme, že nás naučil kus českého jazyka."

 Druhý zážitek mám z Vyskytné. Nějaký Jarda Sochor, dneska je inženýrem, vyhrál soutěž v republikové recitaci. Když jsem pak později byl jednou v Brně, najednou mi někdo zakryje zezadu oči a říká: "Jestlipak víte, kdo to je?" A byl to právě Jarda. Řekl mi: "Víte, když si za celý život vzpomenu na někoho z kantorů, tak jste to právě vy."

 Další, na koho mohu být pyšný, je Radovan Daněk, redaktor Českého rozhlasu a televize. Z hlediska jazykového je tady u nás na Vysočině suverénně v médiích nejlepší. Když jsem mu to jednou náhodou řekl, tak mi odpověděl: "Však jste mě přece český jazyk učil vy."

 Takových příběhů a žáků máte jistě víc?

 Zážitků a vzpomínek hezkých je daleko víc než těch záporných. Před třemi lety tady na škole bylo nádherné loučení s deváťáky. To byla třída, na kterou budu vzpomínat stále. To nebyla třída, to byla rodina a podle toho se i chovali. Když odcházeli, tak jsem brečel já, brečeli i oni.

 Je konec školního roku. Jak tento den probíhal u vás? Také jste jako kantor dostával za vysvědčení od žáků květiny?

 Samozřejmě. A protože manželka pracuje také ve školství, vždy se jich u nás sešlo hodně. Stalo se u nás doma tradicí, že když se odpoledne sejdeme, květiny naložíme a dovezeme je na hrob našim maminkám a tatínkům. Samozřejmě, že si pár květin necháme, ale právě našim rodičům vděčíme za naše vzdělání. To si musí každý uvědomit, bez rodičů není cesty nikam.

 Jaké máte plány do budoucna? Jaký bude důchodový věk Zdeňka Pavlase?

 Odcházím sice do důchodu, ale po rekapitulaci své pedagogické i hospodářské činnosti odcházím s čistým štítem. To je první věc. Ale také od 1. září mám na půl úvazku domluvenou práci na gymnáziu Ad Fontes, kde budu učit češtinu a dějepis.

 Takže od školství přece jen neutíkáte úplně.

 Ne, to bych nemohl. Rád učím, pro mě je to ventil. Nikdy jsem učení nepovažoval za přítěž.

 Ladislava BRABENCOVÁ

Diskuze k článku