Trenér Dukly Jihlava kritizuje poměry v českém hokeji, které negativně dopadají na mládežnické reprezentační týmy

JIHLAVA ­ - Český hokej čeká od roku 2006 na medaili ze světového šampionátu dospělých. Na nedávném mistrovství ve Švýcarsku neprošel národní tým potřetí v řadě přes čtvrtfinále a neporazil ani jednoho ze soupeřů užší světové špičky...

 "A do budoucna to může být ještě horší, protože práce s mládeží se u nás hrozným způsobem zanedbává," tvrdí Petr Jaroš, trenér brankářů Dukly Jihlava, který vedl gólmany národního týmu do 18 let na dubnovém mistrovství světa v Americe.

 Reprezentační osmnáctka přivezla ze zámoří šestou příčku. Mnozí odborníci a hlavně fanoušci to považují za neúspěch. Ale málokdo si připustí, že mládežnické národní týmy zkrátka na víc nemají...

 Jsem hrozně zklamaný. Než jsme odjížděli, bylo nám řečeno, abychom se na turnaji hlavně zachránili. Říkal jsem si, že přece nejedu na šampionát kvůli tomu, abych se zachránil. Já chci dovézt medaili. A myslel jsem to smrtelně vážně.

 Přípravné zápasy nám celkem vyšly. Jenomže to jsme nevěděli, že realita je někde úplně jinde. My si pořád myslíme, že český hokej je dobrý. Jenomže není. Vlastně ano. Ale pouze v našich podmínkách. V měření se světovou špičkou hrůzně zaostáváme. Jsme o třídu, ne­li o dvě, níž.

 V čem konkrétně tlačí náš mládežnický hokej bota?

 Největší problém je ten, že jsme přestali pracovat. Pořád se plácáme po zádech, jak jsme dobří. Jenomže nejsme. Někomu se to nemusí líbit, ale dělají to trenéři, kteří jsou tam x let a myslí si, že u toho dalších x let zůstanou a dožijí do důchodu.

 V dnešním světě mluví trenéři z vyspělých hokejových zemí alespoň jedním nebo dvěma světovými jazyky. Tím pádem jsou schopni vyměňovat si poznatky a názory s kolegy ze zahraničí.

 U nás to nefunguje. Od doby, kdy jsem já začínal s hokejem v žácích, se v českých klubech trénuje pořád stejně. To je zarážející. Vezměte si třeba brankáře. Tady se mladí gólmani pořád učí chytat českým stylem. Ale já nevím, co to je český styl.

 Čeští odborníci argumentují tím, že není třeba kopírovat Kanadu nebo Ameriku... 

 Mně to přijde směšné. Proč vymýšlet něco, co už je vymyšlené. Věděl jsem, že když začnu na toto téma mluvit, tak mě každý sepse. Frajer přijel z Ameriky, má plnou hubu řečí a chce nám radit. Ale dnes vím, že jsem udělal chybu. Měl jsem být v některých věcech ohledně brankářů striktnější.

 Kvalitní práce nesouvisí pouze s gólmany, ale hlavně hráči v poli. Co konkrétně byste vytkl jim?

 Nestíháme bruslit, máme hrozné přihrávky a špatnou tvrdost střelby. Dále nám chybí více fyzické hry. Jsme na tom špatně i psychicky. Hráči nejsou schopni sebereflexe. Když udělají chybu, nechtějí ji uznat.

 Dám příklad. Stříhali jsme záznam zápasů pro videorozbor a někteří kluci řekli, že se na to nebudou dívat, protože by je to rozhodilo a srazilo psychicky dolů. To mi připadá jako velká tragédie. Když se budu chtít zlepšit, tak se přece na to video podívám, abych zjistil, kde jsem udělal chybu...

 Jak z tohoto začarovaného kruhu ven? Dosazením nových mladých trenérů, kteří se nebojí pracovat podle moderních trendů?

 Určitě. Nebál bych se toho. Nejsme v situaci, kdy můžeme čekat, že za nás tu práci někdo udělá. Myslím si, že by měli trénovat lidé, kteří jsou komunikativní a chtějí se zdokonalovat. Kluby by měly mít zájem na tom, aby jejich trenéři jezdili na různé odborné semináře, nebo výměnné kurzy do zahraničí.

 Mně osobně, stejně jako kolegům z osmnáctky, dal hrozně moc právě světový šampionát. Sledovali jsme kempy a tréninky ostatních mužstev a dělali si poznámky. Právě při trénincích nám došlo, jak špatně na tom je český mládežnický hokej například oproti Švédsku či Finsku.

 Špatná výchova hokejistů je u nás veřejné tabu. Dokonce se zdá, že některým lidem v trenérských funkcích tento stav vyhovuje. Hlavní je, aby se oni udrželi u koryta...

 Ano. Tak tomu jednoznačně je. Někteří nechtějí svoji práci pustit. Ale pokud ji nechtějí pustit, musí být ochotni dělat pro ni maximum, aby náš hokej nezahnali do záhuby. Myslím si, že spoustu lidí tam nemá co dělat. Někteří zamrzli dvacet let dozadu a nic nového nám nepřinesou. Musí se to vyměnit.

 Mně se u osmnáctky velmi dobře spolupracovalo s Markem Sýkorou a Františkem Musilem. Oba jdou s hokejovým světem, jsou schopni se přizpůsobit, jsou kritičtí k našemu systému a hlavně uznají vlastní chybu. Právě takoví lidé nám mají co dát.

 Můžeme říci, že v českém hokeji jsou lidé, kteří mu záměrně škodí a jde jim v první řadě o vlastní prestiž?

 Určitě. Tak to u nás vždycky bylo. Bohužel, naše společnost je tak zkažená, že se tam drží dodnes. Právě proto je mládežnický hokej tam, kde je. Myslím si, že není složité se podívat, kteří lidé jsou v těch důležitých funkcích...

 Jenomže radikální řez stále nepřichází...

 Měl přijít už dávno. Ale nejhorší na tom všem je fakt, že ve chvíli, kdy se v Čechách začne kvalitně pracovat s mládeží, a to nevím kdy, bude trvat minimálně deset let, než se dostaví první výsledky. Svět je nastartovaný v určitých kolejích a postupně se nám vzdaluje.

 A je třeba se dívat i za sebe. Zatímco světová špička uniká, relativně slabší hokejové státy, například Německo, Švýcarsko či Norsko, nás dohánějí...

 Přesně tak. Na tomto příkladu je nejlépe vidět, že dříve nehokejové státy se učí od velmocí, jdou nahoru a za chvíli s nimi budeme mít problémy. To šesté místo osmnáctky z letošního mistrovství vypadá hrozně, ale my v současnosti na víc skutečně nemáme. A mám strach, aby to do budoucna nebylo horší.

 A může být?

 Určitě. My v dnešní době nastupujeme třeba proti Němcům a Švýcarům se stejnými obavami jako proti Kanadě nebo Americe. Kluci se bojí, aby tu povinnou výhru vůbec uhráli. Třeba letošní porážka od Německa padá na vrub psychiky. Hráči se nedokázali vyrovnat s tlakem.

 Ten tlak jim chybí hlavně v českých nejvyšších soutěžích dorostenecké a juniorské kategorie. Předloni hrálo extraligu juniorů více než dvacet oddílů. Bylo by rozumné počet účastníků radikálně snížit. Tlak na hráče by byl hned větší...

 Máte pravdu. Konkurence nastane pouze tehdy, sníží­li se počet účastníků v soutěžích. A to nejen v mládežnických, ale i dospělých. Nechápu, proč má extraliga a první liga tolik mužstev (14, respektive 16 ­ pozn. red.). Kdyby jich bylo deset dvanáct, je to až až. Dále bych přivítal v těchto ligách platové stropy a pravidlo nasazování hráčů podle věku.

 Podobně to funguje v nižších soutěžích v Americe. My jsme se jim pořád smáli, že mají na všechno pravidla, že jejich osmnáctka hraje juniorskou soutěž... Ale oni mají výsledky. My ne. Jejich tým hraje pohromadě šedesát zápasů za sezonu, náš se sejde tři týdny před mistrovstvím plus sehraje tři turnaje během sezony.

 To pak není čas utužit partu, která je v kolektivních sportech důležitá...

 Přesně tak. Zase dám příklad. Kanada přijede na zápas, hráči vyjdou z autobusu v oblecích a navzájem si upraví kravaty. Teprve potom jdou společně na stadion. Někdo se jim směje, že jsou hloupí. Ale právě takovými maličkostmi to začíná a končí výsledky na turnaji.

 Hrdost hrát za národní tým a disciplína, to jsou další věci, které našim hráčům chybí. Já jsem stál na střídačce a poprvé, protože jsem do té doby nikdy v reprezentaci nepůsobil, slyšel českou hymnu. To byl ohromný impuls... A pak se člověk podívá na led a vidí kluky, jak se tam plácají...

 Hrdost hájit české barvy vůbec hokejistům chybí. Nejde pouze o mládež, ale i dospělou reprezentaci. Trenér Vladimír Růžička nestíhal před letošním šampionátem ve Švýcarsku číst omluvenky. Jsou hráči všeobecně tak zhýčkaní rodiči, respektive agenty, kteří jim vtloukají do hlavy v první řadě kanadsko­americkou NHL, nebo čím to podle vás je?

 Jednoznačně výchovou. Jinak si to neumím vysvětlit. Pokud jsem vychovávaný v dobrém stylu a jsem Čech, tak musím využít každou šanci reprezentovat svoji zemi a musím na to být patřičně hrdý. Kdyby mi někdo řekl, abych já reprezentoval zadarmo, tak reprezentovat budu. Nepochopím, jak někdo může záměrně odmítnout pozvánku do národního týmu, nebo pro něj neodvede stoprocentní výkon.

 Myslíte si, že někteří hráči lžou, když se omlouvají z reprezentace kvůli zranění?

 Jsem o tom přesvědčený. Pro někoho jsou důležitější peníze než národní dres. Než by reprezentoval, raději pojede na dovolenou. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale myslím si, že takto je to nastavené dlouhodobě. Lidé to pomalu přestávají vnímat. Já osobně bych hráčům, kteří nechtějí a odmítnou reprezentovat, pozvánku už v životě neposlal. Do národního týmu by se měli sami cpát a nabízet. A pokud je někomu reprezentace málo, nemá v ní co dělat.

 Často se stává, že ten či onen hráč po vydařené sezoně zpychne a považuje se za hvězdu, která sama rozhodne o tom, co pro ni je a není dobré...

 Jednoznačně. Někteří mladí si myslí, že když hrají třeba kanadskou juniorskou soutěž, tak už nad ně není. Ale to právě souvisí i s výchovou. Rodiče i agenti je cpou v brzkém věku do zámoří s vidinou velkého výdělku a finančního zajištění. Jenomže už jim nedojde, že ne všichni na to mají a prosadí se. U někoho je lepší zůstat doma a postupně se vyhrát.

 My jsme se po mistrovství osmnáctek ptali kluků, co mají v plánu na příští sezonu. Více než polovina kádru řekla, že jde hrát do Kanady juniorku. (kroutí nechápavě hlavou)

 Na závěr přejděme zpět k mládeži. Troufnete si říci, kde bude český hokej třeba za zmíněných deset let, pokud se práce s budoucími reprezentanty rapidně nezlepší?

 Zvoní nám na poplach, abychom ve všech kategoriích, včetně dospělé, nepadali do B divizí mistrovství světa. My jsme zaspali, zatímco ostatní státy, včetně těch hokejově slabších, šly nahoru. Na každém světovém šampionátu se zrodí výsledky, které by nikdo nečekal. A pokud nezačneme v Čechách s nápravou a nebudeme reprezentovat s hrdostí, tak za pár let skutečně budeme hrát se soupeři typu Čína, Polsko nebo Řecko. Všechno směřuje tímto směrem.

 Michal BOČEK

Diskuze k článku