Šestiletý projekt vzniku knihy Dějiny Jihlavy, která v březnu příštího roku vyjde v Nakladatelství Lidové noviny, se chýlí ke konci. Na díle pracovalo 19 autorů. Koordinátorkou autorského projektu je ředitelka Státního okresního archivu Jihlava PhDr. Renata Pisková.
Je šest let hodně, nebo málo?
Stejně se spousta věcí dělá až v posledních letech, neboť každý z autorů má mnoho práce. Takto dlouhodobý projekt nic nevyřešil, ale zároveň nic neubral na kvalitě a na vytyčeném postupu. Tím bylo, že dějiny nemají být kompilačním dílem, ale mají být dílem původním založeným převážně na studiu dosud nevyužitých pramenů.
Podařilo se to?
Myslím, že ano. Skutečně se využily prameny, které doposud využity nebyly - mohu začít vyjmenovávat od nejstarších dějin, kdy se vycházelo z úplně posledních archeologických průzkumů města. Do určité míry to i poopravilo dosud interpretované verze.
Zásluhou PhDr. Jindřicha Zdeňka Charouze, O. Praem a jeho řádným rozborem dochovaného listinného materiálu je v připravované knize poukázáno na úzkou, nikdy dosud tak interpretovanou, provázanost církevní a světské moci, při založení a rozvoji města. V připravovaném textu knihy se uplatnilo mnoho dalších poznatků.
Mezi nejvýznamnější historiky patří PhDr. František Hoffmann, CSc., který zde působil. Bylo možné i z období, které on již dříve zpracoval, vypátrat něco nového?
Mohu konstatovat, nevím zda s politováním, že žádná nová generace, která by nastoupila po dr. Hoffmannovi, jeho dílo dosud nepřekonala. Možná byly některé věci v rámci studia doplněny o technické myšlení této doby, ale nikdy nešlo o zásadní změnu či opravu závěrů dr. Hoffmanna.
V knize však nejde o nové zpracování dějinného období, kterým se dr. F. Hoffmann v minulosti zabýval. On sám je jedním z velmi vážených členů autorského kolektivu knihy, který pro účely připravované knihy zpracoval kapitoly týkající se Jihlavy v období lucemburském a husitské revoluce.
Cenná je též kapitola, v níž dr. Hoffmann líčí život ve středověké Jihlavě, a to na základě poznatků získaných vlastním hlubokým studiem při přípravě a vydání jeho vlastní knihy České město ve středověku, která se stala mezi odbornou historickou obcí i širokou veřejností bestsellerem.
Kolik toho vůbec o dějinách Jihlavy za těch 6 let práce víme?
Rozhodně víme více, co se týká počátků města. Doposud byl popelkou zájmu odborníků umělecký život města. Studium uměleckých památek Jihlavy jak z období gotického, renesance či baroka odborníky z Filozofické fakulty MU v Brně a jejich závěry jsou nebývalým přínosem pro podání kompletního dějinného obrazu města. Velký krok se udělal ve zpracování architektonického vývoje města, zejména jeho novodobé éry.
Zcela původní pak bude kapitola věnovaná tzv. "velkému" tj. 16. století. Její autor, PhDr. Vlastimil Svěrák, se musel z důvodu neexistence novodobých interpretací opírat pouze o závěry svého vlastního studia. Byla opomíjena pobělohorská doba, doba rekatolizace města, byl opomíjen i rok 1848, nebylo vůbec zásadně zpracováno období nástupu technického věku, nástupu nových společenských vztahů, období počátku 19. století...
Objevili historici nějaké zásadní nové věci?
Řekla bych, že k zásadním posunům a zvratům ve faktografické části nedošlo. Šlo spíše o zmapování některých doposud bílých míst. Ačkoliv některé větší objevy uskutečněny byly. Například docentka Ebelová zjistila, že v období 16. stol., kdy se doposud hovořilo o neotřesitelném postavení soukeníků jako cechu, tomu tak nebylo. Nejsilnější byli právovárečníci. To primární postavení, jak se dříve interpretovalo, soukeníci mezi měšťanským stavem nezaujímali.
Takže žádné velké bílé plochy v dějinách Jihlavy nezůstanou?
Že by se některé velké téma vědomě opomnělo, to v žádném případě. Dějiny nejsou, jak jsme byli zvyklí, suchým výčtem faktů, ale vývoj Jihlavy se tu představuje v různých souvislostech, ve srovnání s jinými podobně srovnatelnými městy - Brna, Olomouce nebo Opavy.
Jihlava není, jak se často předkládalo - do hradeb uzavřená společnost - ale město, které hrálo v českých dějinách významnou roli nejen v období těžby stříbra, ale též v období husitské revoluce, v 16. století a nesmazatelnou roli hrálo i v moravských dějinách v 19. stol. Její zástupci se neztratili ani v zákonodárných orgánech, jakým byl moravský zemský sněm, říšský sněm, nebo frankfurtský sněm v roce 1848.
Ráda bych zde vyzdvihla práci dr. Fasory z Historického ústavu FF Masarykovy univerzity v Brně, který zpracoval nebývale rozsáhlé období, prakticky celé 19. století. Má hluboké znalosti, díky nimž dokázal dějiny města interpretovat v širokých souvislostech dějinného vývoje předlitavské části habsburské monarchie.
Není nevýhodou, že není odtud?
Myslím, že je to naopak přednost. Je totiž nezatížen všemi regionálními vazbami nebo tradicemi o úrovni mnohých prací. Dokázal si na základě svého odborného pohledu práce sám vyhodnotit. Nebál se přistupovat i k práci kolegů kriticky, protože nebyl vázán žádným poutem každodenních setkávání.
Mohu dokonce říci, že bez něj by se dějiny nedokončily. Byla by tam obrovská díra, protože prameny 18. a 19. stol. jsou četné a paleograficky a jazykově náročné a studium je tedy velice zdlouhavé. Díky jeho fundovanosti se to ale dokázalo zvládnout.
Původním koordinátorem celého projektu jste nebyla vy, ale dr. Dieter Schallner. Vy jste to po něm převzala.
Nedobrovolně.
Proč dr. Schallner v roce 2005 skončil?
Neplnil závazky hlavního redaktora publikace ani závazky autorské. Dle smlouvy musí všichni vykazovat výsledky své práce, on se jimi neprokázal. Harmonogram dějin se dostával do skluzu. Nereflektoval na žádné výtky a došlo k porušení smlouvy s vydavatelem, s Nakladatelstvím Lidových novin (NLN).
Takže projekt byl ohrožen.
Zásadně! Byl v úžasném skluzu, nejkritičtějším asi v tom roce 2005. Nakladatelství vzalo jako samozřejmost, že úkol převezmu já, protože jsem byla s dr. Jarošem u prvních jednáních na radnici, kdy se o projektu uvažovalo. Cítila jsem se zodpovědná za dr. Schallnera, neboť jsem ho doporučila. Zmýlila jsem se v jeho hodnocení. Znala jsem jeho studentské začátky a jevil se mi jako zdatný historik, nicméně jeho charakterové vlastnosti jsem neměla možnost poznat. Ale byla jsem to já, kdo jej k dějinám Jihlavy přivedl.
Naštěstí jsem se obrátila na svou alma mater, svého bývalého učitele, nyní profesora Jiřího Malíře, vedoucího Historického ústavu MU v Brně, a ten mi doporučil ke spolupráci právě dr. Fasoru, který se do toho rázně obul a byl příkladem pro ostatní ve své spolehlivosti a přesnosti práce. Dr. Schallner se vyloučil z autorského kolektivu.
Jak jste řešili Schallnerovu část?
Měl rozsáhlou kapitolu, kterou by vzhledem k časovým možnostem již jedinec nestačil zpracovat, proto jsme to řešili rozšířením autorského kolektivu. Dr. Fasora mi doporučil především dr. Padrnosovou ze Státního okresního archivu v Třebíči a ta Mgr. Vítámvásovou, tehdy z FF Palackého univerzity v Olomouci. Zpracováním nejmladších jihlavských dějin jsem se na základě pracovních výsledků rozhodla pověřit Mgr. Jiřího Jelínka z našeho archivu v Jihlavě.
Na projektu Dějin se podílel i prof. Měřínský.
Ano, zpracoval úvodní kapitolu k dějinám města. Kapitolu věnovanou založení nové Jihlavy a éře těžby stříbra měl také zpracovat on osobně, ale pro jeho časovou zaneprázdněnost se hledalo nové řešení. Po dohodě s panem profesorem byli zaangažováni archeologové Mgr. Zimola, vedoucí archeologického pracoviště Muzea Vysočiny v Jihlavě a Mgr. Hrubý ze společnosti Archaia.
Myslím, že to bylo šťastné řešení. I když dohoda počítala s odborným dohledem prof. Měřínského, nebylo ho tolik potřeba, protože Mgr. Zimola s Mgr. Hrubým jsou mladí zodpovědní a fundovaní odborníci. Dá se říci, že při zpracování Dějin Jihlavy vítězila mladá generace.
Nebudou jednotlivé kapitoly různých autorů odlišné stylistikou, přístupem?
Mohou být odlišné, dokonce byly i názory, že se připravuje jeden velký sborník, ale od toho je redaktor, který na těchto textech pracuje, aby zabránil vzniku sborníku a vytvořil z toho jednotné dílo.
Zmínila jste mladé historiky. Jaké s nimi máte zkušenosti?
Velmi dobré. Přistupovali k tak těžkému úkolu zodpovědně i s notnou dávkou sebevědomí, což pomáhá takový úkol zvládnout. Věřili výsledkům své práce a jejich závěry byly jisté. Úroveň své práce nezpochybňovali, což má pro zdar neobyčejný význam.
K historickému bádání se dříve jistě přistupovalo jinak.
Ano, naše, a to mluvím o své generaci, byla svázána nadiktovanou filozofií marxismu-leninismu, a všechny metodické postupy vycházely z tohoto učení. Výklad dějin byl zaměřen především na shromažďování fakt, ale bez hodnotícího přístupu. Fakta nebyla vyhodnocována z pohledu široké mezioborové spolupráce, jak to činí současná historiografie.
Ale myslím, že mladá generace je těmito přístupy ze škol již vybavena. Využívají tradičně a bezpodmínečně pomocných věd historických, ať už paleografie, diplomatiky, sfragistiky, nově pak využívají postupů a metod věd, jako jsou demografie, sociologie, filozofie, ale i psychologie, zejména zabýváme-li se otázkou běžného každodenního života obyčejných lidí.
Dějiny Jihlavy měly původně vyjít do konce roku 2008, nyní je termín prodloužen do konce března roku 2009, což je při šestiletém projektu malé zpoždění. Kniha je tedy již hotova?
Texty jsou odevzdány a redakčně se zpracovávají. Vzhledem k širokému kolektivu autorů je to práce náročnější, než se předpokládalo. Na rozdíl od ostatních dějin edice NLN budou Dějiny Jihlavy vybaveny poznámkovým aparátem, což knihu staví na podstatně vyšší odbornou úroveň.
Vydavatel je přesvědčen, že úroveň poznámek je velmi vysoká, a byla by škoda tento potenciál nevyužít. Následující badatelé tak dostanou možnost ve svém dalším studiu bezprostředně navázat na výsledky předešlého bádání vybaveného přesným odkazem na využitý zdroj.
Co je ještě třeba udělat ke zdárnému dokončení knihy?
Zaměstnanec jihlavského archivu Mgr. Dvořák zpracovává bibliografickou část. Je pověřen též náročnou přípravou obrazových příloh. Mnoho práce si ještě vyžádá zpracování jmenného a věcného rejstříku a hesel v něm použitých. Také ujednocení poznámkového aparátu textu knihy bude časově velmi náročné. Autorský kolektiv není ještě zajedno, kterou autoritu pověřit předmluvou knihy.
V úvodní části knihy zaujme historiografie. Zpracoval ji opět dr. Fasora. Jak jsem již zmínila, je velmi fundovaný a nezatížený regionálními vazbami. Velmi kriticky vyhodnocuje dosavadní výsledky bádání dějin města a shrnuje celou úroveň a stav prací týkajících se historie Jihlavy. Je to jeden z nejcennějších momentů v knize a podotýkám, že je hodně kritický.
Jaká tedy bude kniha Dějiny Jihlavy?
Díky možnostem a rozsahu bude úplně jiná než různé dřívější práce. Věřím, že se jí nastupující generace dále ujme a bude ji aktualizovat a doplňovat. Chtěla bych ale, aby ve veřejnosti nevznikl mylný dojem, že Dějiny Jihlavy budou dokonalým sumářem faktů. Tak to není. Dokonalým sumářem nebudou, ale budou o vazbách, o tom, že Jihlava byla organickou součástí českých dějin. Kniha tedy bude výkladem faktů. Bude přístupna široké veřejnosti, zachová si však vysokou odbornou úroveň.
Kam ji tedy v řadě historických knih o Jihlavě zařadit?
Její postavení bude výjimečné. Takový projekt z hlediska finančního, doby trvání i z hlediska vytyčených cílů či širokého autorského kolektivu totiž nemá obdoby. Jihlava hrála v celostátních dějinách významnou úlohu, její dějinný vývoj nebyl přímočarý a jednoznačný, proto bylo nutností zapojit širší autorský kolektiv. Bez odborníků, kterých město nemá dostatek, by to nešlo.
Petr KLUKAN
Diskuze k článku