Den s Jiřím Ježkem, mistrem světa v cyklistice a paralympionikem, se uskutečnil minulý čtvrtek. Vše je otázkou vůle, říká a je toho zářným příkladem. Ve studiu Českého rozhlasu Region se hovořilo nejen o tom.

 Vy jste zcela nedávno, vlastně v září získal dvě zlaté, jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili na paralympiádě v Pekingu. Z toho hrozného, dlouhého výčtu je zřejmé že jste velice všestranný, řekněte jenom stručně, co to bylo za disciplíny?

 Byly to disciplíny na dráze, stíhací závod, kilometr s pevným startem a team sprint, a pak vlastně ta druhá zlatá medaile přišla v silniční časovce.

Takže vy jezdíte uvnitř i venku?

 Přesně tak.

Kde vám to vyhovuje víc?

 Dráhové disciplíny jsou takové spravedlivější, tam člověk opravdu co natrénuje, tak většinou při závodě prodá. Silniční disciplíny jsou hodně závislé na počasí, na trati i na soupeřích. Silniční závod je taková větší loterie, ale myslím si, že je trošičku prestižnější.

Na druhé straně, počasí je tam pro všechny stejné.

 To určitě.

Jiří, popravdě řečeno, když se na vás člověk podívá, nikde nevidí žádný důvod, proč jste paralympijským vítězem a ne olympijským, kde je ten důvod, kde je to vaše para?

 V 11 letech jsem přišel o nohu pod kolenem a vlastně od té doby používám jak k chůzi, tak i ke sportu protézu. To je ten důvod, proč závodím v paralympijské cyklistice.

Jirko, budu vyzvídat, kolik vám je roků?

 Čtyřiatřicet.

Tak to jste určitě v dětství ještě stihl sledovat závody míru v televizi. Visel jste na tom?

 Přesně tak, já jsem cyklistiku vždycky obdivoval jako kluk, i když sám jsem aktivně nikdy nenašel odvahu závodit.

Ale toho favorita s beranama jste měl?

 To určitě, já to miloval. Jezdil jsem na kole pro zábavu a hrál jsem si na závodníky, ale spíš jsem je obdivoval, než abych se snažil závodit sám.

Závod míru už není, co býval. Mimochodem, měl jste ty berany nahoru nebo dolu?

 Určitě dolu, závodník je má vždycky dolu.

Vy jste tedy svoji cyklistickou kariéru rozjel až v dospělosti?

 Přesně tak. V těch 11 letech po úrazu, jsem si už vůbec neřekl, že bych mohl závodit na kole a vlastně jsem se k tomu dostal až v 18 letech, kdy jsem nastoupil do zaměstnání. Po škole jsem dělal protetika, začal vyrábět protézy, už jenom proto, že jsem měl důvod. Mohl jsem si sám sobě nejlépe vyhovět. Dozvěděl jsem se, že cyklistika se jako sport pro handicapované tady slibně rozjela. Zkontaktoval jsem se s těmi lidmi a oni mě nejenom naučili jezdit na kole závodně, ale ukázali mi, jak může být cyklistika krásná v podání paralympioniků. To mě chytilo natolik, že jsem se tomu začal věnovat tak, až to tu moji práci překonalo. Dnes jsem profesionální sportovec.

Nevím, jestli budete ochoten, ale přesto, můžete zavzpomínat, co se stalo, když vám bylo 11, na ty osudné okamžiky?

 Určitě, problémy s tím nemám. Stalo se to v mých 11 letech vlastní blbostí. Jako roztěkané dítě jsme se špatně rozhlédl při přecházení a vstoupil přímo pod kola nákladní Tatry. Takže jsem z toho vyklouzl docela dobře. Vlastně jsem přišel jenom o nohu pod kolenem a díky tomu, že lékaři mi zachránili koleno, tak není ten handicap zas tak velký a můžu dělat v podstatě všechno v životě s protézou. Nemá to žádný dopad ani na moje zdraví, ani na to, co chci dělat.

Vzpomenete si, jak jste to snášel jako dítě, měl jste nějaké pocity beznaděje?

 Vzhledem k tomu, že jsem pak dělal protézy a setkal se se spoustou pacientů, musím říct, že mám obrovský štěstí v tom, že se mi to stalo v 11 letech. Dítě to bere daleko líp, než když se to stane v dospělosti nebo v pubertě. Takže jsem měl kliku, že to rodiče vzali skvěle, kamarádi a všichni mě podporovali a dělali to nejlepší, co mohli. Dělali, že se v podstatě nic nestalo, hráli to jako kdybych měl nějakou delší angínu a až se uzdravím, tak se vrátím a já měl obrovskou motivaci vrátit se do svého kolektivu ve škole, mezi spolužáky. Mně se to stalo koncem března a přes prázdniny jsem se naučil rychle chodit a po dvou měsících v nemocnici a přes prázdniny jsem se v září vrátil zpátky do školy. Tím jsem získal první největší sebevědomí, že cokoliv budu v životě chtít, toho dosáhnu.

Vrátil jste se z Pekingu docela nedávno, vzpomínky musí být ještě čerstvé. Jak to celkově hodnotíte, chválíte čínské pořadatele?

 Určitě, hry byly velkolepé a stejně jako olympiáda i paralympiáda byla výborně uspořádána. Prakticky žádný organizační problém třeba na rozdíl s Aténami nebo i trošku se Sydney, kde to trošku zadrhávalo. Číňané mají obrovské množství lidských zdrojů, takže na každém rohu stáli tři dobrovolníci a všechno fungovalo tak, jak mělo.

Tato paralympiáda byla vaše třetí. Rok 2000, 2004 a teď 2008. Která byla nejlepší?

 Každá je jiná. Vždy zaznívá, že ta poslední byla nejlepší, ale každá byla krásná, každá byla nějakým způsobem jiná.

Chválil jste pořadatele, ale zároveň je známo, že vás před závodem nějakým zádrhelem nechali někde čekat. Bez jídla, bez pití 6 hodin ve vedru.

 Je fakt, že den před mojí zlatou silniční časovkou, když jsem si byl projet trať, stalo se, že jsem v těch 40 stupních, kvůli nějakým nedopatřením s dopravou, vykysnul asi 6 hodin na sluníčku. Ale druhý den jsem tu zlatou medaili vyhrál, tak na to nevzpomínám se zlou. Taková věc, která třeba trošku zdravě naštve, možná potom k úspěchu dopomůže.

Třeba vám tím skutečně pomohli, třeba je tohle optimální tréninkový grif?

 Optimální to určitě nebylo, ale myslím, že mě to nerozhodilo.

Jaký závod tam byl pro vás nejtěžší?

 Určitě ten první - stíhací závod na čtyři kilometry na dráze, který je za prvé opravdu velice prestižní a za druhé jsem se na něj připravoval asi z těch disciplín nejvíc. Vlastně celý rok jsem ho měl v hlavě, celý rok se na něj soustředil.

 Tenhle závod jsem v podstatě nikdy na velké soutěži nevyhrál, vlastně jen na první paralympiádě v roce 2000 v Sydney. Od té doby, těch osm let, mě vždycky někdo porazil. Já jsem se přesto s mým trenérem domluvil, že se na tenhle závod připravíme nejvíc a je fakt, že díky tomu, že jsem měl skvělý kolo a díky tomu, že jsem opravdu celý rok myslel jenom na to, tak se mi to podařilo.

 Závod jsem vyhrál suverénně. Tím, že byl první den soutěží, odstartovala se ve mně taková ta euforie a zlatá vlna, na které jsem se potom vezl. Je to i příjemné v tom, že si člověk říká, že už má vlastně splněno, že to nejlepší ho potkalo a že teď už si ty hry může užívat. I kdybych tam skončil poslední v dalších závodech, už jsem si cíl, který jsem si dal, splnil.

Právě tím, že jste byl v pohodě a ne pod tlakem tak se vám podařilo ještě mnohem víc.

 Přesně tak.

První závod byl na čtyři kilometry, to je hrozná rychlost, to na to šlápnete a jste na konci?

 Ze závodů na dráze se jezdí ještě kilometr, a to je ještě rychlejší. Ale čtyři kilometry jsou přesně taková disciplína jako čtvrtka pro atlety. Je to strašně intenzivní, nelze nikde polevit, přitom je to hodně dlouhý. Je to fakt takový ten závod na hraně, kdy to není ani vytrvalecká ani sprinterská disciplína.

Pochválil jste Peking, ale mě by zajímalo, jestli tam byl skutečný zájem ze strany veřejnosti, jestli se chodila dívat na paralympijské soutěže?

 Ano. Stadiony byly vyprodané, třeba cyklistický velodrom měl kapacitu 6500 diváků a bylo od rána do večera vyprodáno. Takže s touto atmosférou se samozřejmě závodí skvěle, navíc jsem tam měl svůj fanklub. Moje manželka se tam starala o 12 mých nejvěrnějších, oni v tom publiku dokázali udělat atmosféru.

 Pokud jsem nezávodil s nějakým Číňanem, tak těch 6500 diváků fandilo mně, což bylo samozřejmě příjemný a už jenom z toho důvodu jsem si nemohl dovolit nějakým způsobem neuspět, protože když si člověk uvědomí, že tam za ním jede přes půlku zeměkoule 12 jeho nejvěrnějších... tak to je strašně skvělý.

Pro mně je to překvapení, protože tady v Česku měl člověk pocit, že paralympiáda je jen takový ocásek olympiády. Že je to vlastně jen taková povinnost v pozadí.

 Je to škoda. Já spíš než v médiích vidím chybu v komunikaci toho sportu. Že představitelé paralympijského sportu nedokáží sport nabídnout pořádně médiím. Ale ve světě to jde.

 Třeba konkrétně v Číně, kde spousta lidí mluví o tom, jak jsou potlačováni handicapovaní a menšiny, tak tam na jednom kanále běžela paralympiáda 24 hodin denně, všechny nejdůležitější stanice vysílaly polovinu dne jenom přímé přenosy z paralympiády. I v Německu, Anglii, USA to jde, tak si myslím, že tady to půjde taky, ale musí se na tom pracovat.

Vy jste profesionální cyklista, to je v Česku celkem originální zjev.

 Z handicapovaných lidí jsem asi jediný profesionální sportovec. Ale nejsem takový ten klasický profesionál, spíš se můžu sportu věnovat na sto procent. A to jen díky benevolenci mých sponzorů, kteří mi toto umožňují. Za to se jim snažím nabídnou nějakou reklamu nebo propagaci jejich výrobků. Díky tomu, že hodně závodů jezdím i se zdravými profesionály, kde jsem hodně vidět, média na mě ukazují, protože jsem tam jediný handicapovaný mezi zdravými profíky.

 Snažím se propagovat české výrobky, jezdím na českým kole, používám české vybavení, českou výživu, prostě všechno, co lze a ve světě to je srovnatelné. Tak se snažím propagovat české věci a jsem na to hrdý, patří to ke mně a díky tomu můžu ten sport dělat na sto procent. Takže spolupráce je to oboustranná a jsem za to vděčný.

Marná sláva, svět mezi profesionálními cyklisty je hodně poznamenaný dopingem. Snad každý druhý cyklista má nějaký doping, co na to říkáte?

 Je to problém, ale zas buďme otevření, cyklistika s dopingem na rozdíl od jiných sportů hodně bojuje. Takže kontroly jsou hodně přísné a protože cyklistika je hodně náročný sport a tlak na závodníky obrovský, dokážu pochopit, když nějaký slabší jedinec povolí psychicky a jde do toho.

 Ale paralympioniků se to netýká, protože tam chybí základní motivace, to znamená peníze. My totiž za výsledky nedostáváme žádné peníze. Takže dělat to jen pro vlastní slávu nebo potřebu a vyhrávat nekalým způsobem by asi nikoho netěšilo.

Co teď máte před sebou? V zimě venku asi moc nejezdíte, i když na sněhu to může být zábava.

 Myslím, že moc zábavné by to nebylo, já jsem teď 20. listopadu začal přípravu na další sezónu, která začíná poměrně brzo, protože už v půlce února pojedu nějaký profesionální etapový závod v Karibiku, takže se na to musím připravit.

Karibik, to je krása, těšíte se?

 Vzhledem k tomu, že jsem ten závod jel už čtyřikrát je to poměrně náročný desetidenní etapák s nejlepšími zdravými profesionály regionů z USA, Kolumbie a Venezuely, je to pro mě docela náročný. Už vím, do čeho jdu, tak se moc ani netěším.

Takže čas na nějaké opalování u moře nebude?

 To ne, maximálně při závodě se můžu opálit, možná i spálit. Ale musím se na závod opravdu připravit. Teď jedu na soustředění do Španělska na Kanárské ostrovy, potom 18. prosince odlétám s manželkou do Austrálie, kde mám takový tréninkový kemp, už vlastně pět let tam každý rok jezdím a tam natrénuji maximální objem, který budu potřebovat pro příští sezónu.

Kolik najezdíte denně?

 Průměrně tak 110, 120 km, někdy víc, někdy míň.

Teď v zimě to řešíte trenažérem?

 Bohužel trenažérem doma. Tři a půl až čtyři hodiny sedím doma na trenažéru, což není příliš zábavné, ale dělat to musím.

To jsou zhruba tak dva filmy. Za kolik vůbec máte kolo?

 Musím používat to nejšpičkovější na světě, takže kola jsou přes čtvrt milionu.

To abyste je měl pojištěné a měl je pořád na řetězu?

 Já si myslím, že takovéhle kolo by asi nikdo neukradl, protože by s ním nic nezvládl.

Je to nepraktické?

 Učitě je to nepraktické. Těžko se na tom jezdí a hlavně je mám na míru, tak by asi nikomu nepasovalo.

Ještě jedna paralympiáda je před vámi, jak jste se přiznal, tak za čtyři roky to zase zkusíte?

 Pokud budu zdravý a vydržím.

A pak už s tím prý seknete?

 Určitě.

Martin VÁŇA

Diskuze k článku