Žďárské premiéry nové české komedie Nestyda podle bestselleru Michala Viewegha Povídky o manželství a o sexu se ve žďárském kině Vysočina zúčastnil i režisér Jan Hřebejk.

 Při vyslovení jeho jména se vybaví předchozí úspěšné retro komedie Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo či Musíme si pomáhat.

 Úspěšný režisér Jan Hřebejk ve Žďáře besedoval s diváky coby host probíhajícího festivalu Modré dny. V rozhovoru pro Jihlavské listy jsme se však přesunuli v čase o 19 let zpět, do listopadu 1989.

Kolik vám tehdy bylo let a co jste právě dělal?

 Bylo mi dvaadvacet a studoval jsem čtvrtý ročník FAMU. Měl jsem to štěstí být přímo u zrodu myšlenky vstoupit do stávky.

 Studentům divadelní fakulty se podařilo oslovit prestižní pražská divadla a stalo se, že vedle okupační stávky vysokých škol se diskusním fórům otevřela i divadla. To bylo velice zajímavé. Sedmnáctého listopadu jsem byl přímo v demonstraci na Národní třídě a prožíval jsem velice intenzivně i 19. listopad s jeho založením Občanského fóra v Činoherním klubu a další stávkové dny. Pro nás, co jsme končili školu, to byl takový důležitý okamžik. Vedli jsme stávkový výbor.

A nejsilnější zážitek, který zůstal?

 Je to série velmi silných zážitků. Jako generace narozená koncem 60. let jsme nezažili poslední vzmach společnosti a vyrůstali jsme v "husákismu", který byl od 80. let nesnesitelný. Já jsem byl při listopadových událostech nejvíc fascinovaný z toho, že najednou jako by všichni věděli, co mají dělat. Mezi lidmi byla ohromná kreativita s mnoha nápady, jak postupovat.

 Mrzí mě, že se dnes někteří lidé posmívají té sametovosti. Většinou nevědí přesně, o čem mluví. Celý průběh revoluce byl jeden velký zážitek, protože měla šarm, svornost i laskavost. Obdivuji celý ten ohromný um, že se všechny demonstrace zvládly, nikdo při nich neumřel a nenastaly žádné excesy.

 To, že jsme se nevyrovnali s komunismem, je jiná věc. A že po 40 letech diskreditury přišla jako první na řadu hlavní otázka rozpadu státu, považuji za historické neštěstí. Tuhle kartu jako první vytáhli Slováci, nemůžeme se za to na ně zlobit. Ale místo toho, aby šli komančové do pr..., jsme řešili rozpadání státu se všemi kompromisy a obstrukcemi.

Co říkáte tomu, že komunisté sedí v krajských zastupitelstvech?

 To je věc voličů. Jestli se jim to líbí, tak ať je volí. Mně se to nelíbí, ale já nemohu moralizovat voliče. Žiju v Praze a nechci frajeřit na lidi jinde. Nevím, co to znamená. Jestli nějaké definitivní zapomnění, co zde prováděli...?

Kde čerpáte nápady pro své retro příběhy? Směšné propagandě a komičnosti doby se ve vašich filmech smějí i ti, co budovali socialismus...

 Nostalgická komedie je klasický český žánr, který má své mistry v Menzelovi, Svěrákovi nebo třeba v Martinu Fričovi. My pokračujeme v tradici. To, že se starej bolševik pobaví u Pupenda, neznamená, že všechno bylo správně. Film v rámci žánru ukazuje docela přesně, jak ta hniloba zasáhla lidi. Kteří - jak tam říká Eva Holubová - už jsou vstřícně předposraný. Zbabělost si nastolují jako životní program a oportunismus jako rezignaci.

 Co se týče šabachovských komedií nebo U mě dobrý, tak přes stylizaci, ve které je to natočené, je zde hodně pravdy, aniž bychom to lakovali.

A jak chytáte "špeky", které okoření celý příběh?

 Většinou jsou z vlastních zážitků, nebo co jsme slyšeli od rodičů nebo kamarádů. Já mám tu výhodu, že s Petrem Jarchovským vždy vedeme takový slovní ping pong. Ve dvou se lépe ověří, jestli je ten humor skutečně vtipný. Protože když on mně řekne věc a já se jí nezasměju, jdeme od toho.

Lenka KOPČÁKOVÁ

Diskuze k článku