Od středy ještě do neděle uvádí Divadlo bratří Formanů v Třešti své představení Obludárium, které začalo úspěšně dobývat Evropu a je o něj aktuálně zájem dokonce v USA. Režisér, herec a osobitý divadelník Petr Forman v exkluzivním rozhovoru pro dnešní JL hovoří nejen o divadle, ale také o směřování kulturnosti současného světa a o deseti ročnících festivalu Cihelna v Třešti, u jehož zrodu stál.

 Od prvního festivalu v Cihelně v Třešti uplynulo deset let. Vzpomenete si na první setkání s tímhle prostorem?
 "My jsme tu vlastně byli už o rok dříve. Jiří Stránský, můj tchán a letitý přítel Josefa Podzimka, mě tehdy upozornil na tenhle krásný starý objekt v areálu Strojíren Podzimek. Poprvé jsem přijel sám ­ Cihelna byla zanedbaná, s propadlou střechou, nikde nic. Ale prostor to byl nádherný. Domluvili jsme se, co je potřeba udělat, a co jsme naopak my schopni sem přivézt a nabídnout. Šlo o to přitáhnout sem lidi a ukázat, že i v takových podmínkách se dají udělat zajímavé věci."

 Ten prostor je ale přece jen dost netradiční...?
 "Netradiční prostředí a prostory, to nás zajímá celý život. Když jsem to tady viděl, byl jsem nadšený. Firma opravila střechu, my jsme přijeli s karavánky, několik týdnů jsme tu bydleli, budovali a zkoušeli představení pro první Cihelnu.
 Ke spolupráci jsme tehdy přizvali dva francouzské divadelnické přátele, uvnitř Cihelny jsme postavili malý stan a vlastně jsme tu hráli jakési torzo představení s využitím motocyklu, které jsme pak už nikde jinde nehráli. Něco se udělalo a prostor jsme zabydleli tak, aby byl schopen pojmout bandu komediantů a hlavně diváky. Vůbec jsme tehdy netušili, kolik jich může přijít, ale doufali jsme. A nakonec to dopadlo krásně."

 Ale přijít do polorozpadlé dřevěné budovy, ubytovat se tam a začít budovat, to chce přece jen velmi specifický přístup k divadlu, a vlastně i k životu...?
 "No asi to tak nemá každý divadelník. Jsou lidi, kteří jsou bytostně závislí na klasickém divadle, na prostoru, který jim nabízí tradiční zázemí ­ světla, tahy, jeviště. A taky na tom klasickém posazení ­ divák v hledišti, herec na jevišti. Je to jedna z možností, ale jsou i další. My jsme si po prvních zkušenostech, které jsme kdysi nasbírali při našich představeních na Střeleckém ostrově v Praze, zamilovali spíše prostory, kterým se říká alternativní. To ale není moc hezké slovo, takže řekněme spíše atypické."
 

 Čím vás takové prostory přitahují?
 "Ono to není jen v tom, že se vám nějaký prostor líbí. On se může stát, stejně jako herec ­ spoluhráč, vaším partnerem. Nabízí vám něco. Když přijdete sem do třešťské Cihelny, postavíte se a budete koukat ­ hodinu, dvě tři, anebo den, dva, měsíc ­ tak si ten prostor sám o něco řekne. Když máte zájem s ním nějak komunikovat, tak stačí se na něj koukat a chvíli v něm být. On vám nabídne strašných věcí. To vám ale může nabídnout i divadlo. Je to jen volba."
 

  I vy máte ostatně v poslední době za sebou dva velmi úspěšné projekty přímo na prknech první scény ­ v Národním divadle. Spolu s bratrem jako výtvarníkem, a ve druhém případě i s vaším otcem Milošem Formanem, jste tam uvedli inscenace Kráska a zvíře a Dobře placená procházka...?
 "A to je právě ono. Národní divadlo, když jsme tam šli poprvé, to byl pro nás úplně stejně fantastický prostor. Nikdy jsme v žádném divadle nic nedělali a najednou jsme šli do Národního. No tak tam vlezete a ten prostor je vám velikou inspirací, protože je opravdu výjimečný. Když jsme tam potom šli podruhé, bylo to proto, že jsme chtěli dělat pohromadě s tátou. Byla tam i další lákadla a jiné hodnoty, takže jsme do toho šli ještě jednou, ale to neznamená, že dneska budeme režírovat ve všech možných divadlech. Je tu opravdu náš zájem o konkrétní místa."
 

 Určitě největším projektem Divadla bratří Formanů je ale unikátní divadelní loď Tajemství, kterou jste postavili na Vltavě a uvedli na ní představení Nachové plachty. Když se ohlédnete, šel byste do tak velké věci znovu?
 "Loď byla pro nás velký zlom. Tam jsme si spolu s dalšími asi třiceti lidmi prošli takovým trochu "peklíčkem". Rok jsme pracovali na projektu, který se zprvu zdál být bláznovstvím a velkým snem. Muselo se udělat strašně moc práce, aby se ten sen zhmotnil. V našem pocitu se to povedlo. A že to představení bylo teprve v počátku a že nejdřív až tolik nefungovalo, to byl pro nás v té veliké práci vlastně tak trochu detail. Fakt, že loď vznikla, že diváci nastoupili a že opravdu plula a hrálo se za jízdy, to byl z pohledu divadelníka splněný sen.."
 

 Z pohledu diváka taky.
 "...no a tak jsme si řekli, že to jen tak skončit nemůže. Když do něčeho investujete velikou energii, čas, ale i peníze, které se v téhle malé zemi na veliké projekty shánějí velmi těžce, tak to chcete udržet. A to se vlastně daří. V podstatě teď loď v Praze po Vltavě pluje, program letos běží do začátku října. Závisí to na tom, jakou seženeme podporu. Pomáhá nám magistrát, občas seženeme nějaké sponzory, i když moc ne. Podle toho se postaví program tak, abychom to ufinancovali. My sami už ale na lodi tolik nehrajeme. Děláme koprodukční představení, nabízíme ten prostor jiným divadelníkům a skupinám. Náš vklad je ten prostor a zázemí."
 

  Přece jen bych se ještě vrátil k jazzové opeře Dobře placená procházka v Národním divadle. Pro region Vysočiny je unikátní účastí herce a zpěváka Petra Píši z Třeště. Můžete ji okomentovat z vašeho pohledu?
 "Jak to říci, aby si lidi nemysleli, že se nějak navzájem protěžujeme...? Ale Petr, to je prostě výjimečný případ. Nevím, jestli je to tím, že on dělá všechno tak poctivě, že když se potom pustí ­ i s velkým ostychem a vlastně i sebezapřením ­ do takovéhle práce, tak ji dotáhne do konce, udělá obrovský krok a má úspěch. Myslím si, že by mohl dělat cokoli, a když do toho vloží své přesvědčení a srdce, i se všemi strachy, problémy, starostmi a nejistotami, které okolo toho jsou, on to dotáhne. Já jsem ho takhle zažil. Všechny jeho řemesla a práce vždycky nakonec takhle dopadly.
 Do projektu Dobře placená procházka přišel Petr Píša doprovodit Ilonu Csákovou, která s ním zpívala v kapele. Ocitl se tam a ani neuměl tu roli. Táta tady neznal nikoho, čekal, kdo přijde. My jsme Petra pouze vyzvali, aby se konkurzu zúčastnil. On přišel strašně nesměle a stydlivě, ale táta, když ho viděl, řekl ­ běž domů, nauč se to a zejtra přijď. A on je táta velká autorita. Petr se to naučil, dostal se do užšího výběru a postupně i mezi ty tři, kteří roli Advokáta měli hrát. Jenomže za další tři měsíce zkoušení Petr udělal takovou práci, že se naprosto přirozeně dostal do první party v obsazení. Takže nakonec hrál vůbec poprvé divadlo před lidmi, a bylo to na Národním divadle. To je podle mě unikát, který nemá žádný herec. Herecká dráha má svůj přirozený vývoj a tohle se snad podle mě ještě nestalo. Navíc ale Petr uspěl nejen u kolegů typu pana Suchého, Zuzky Stivínové a dalších velkých jmen, ale uspěl také u diváků. Opravdu udělal obrovský úspěch, tak to je."
 

  V Třešti uvádíte ještě do neděle svůj aktuální projekt Obludárium. Ten má za sebou první sezónu ve Francii a Belgii. Jak dopadla?
 "Díky práci na lodi Tajemství jsme v sobě objevili určitou schopnost věci postupně dodělávat a dotvářet. U divadla to jde, je to živý tvar, můžete se do toho vždy znovu zakousnout. Platí to ovšem kromě toho, co děláme pro jiná divadla ­ tam nás většinou vyhodí druhý den po premiéře a už nás k tomu nepustí, protože provoz má svůj režim a už se zkrátka zkouší něco jiného. Já na dotváření věcí po Nachových plachtách věřím. U plachet jsme dotvářeli zároveň prostor i představení, a to prostě jedna z těch věcí musí dostat na frak. Tenkrát jsme dodělali loď a bylo nedodělané představení, u Obludária to teď bylo naopak. Stan pořád ještě doděláváme, zatímco představení už je v nějaké formě. Ale trvalo to taky nějakých padesát, šedesát představení, kdy se to měnilo.
 První sérii představení jsme udělali po vesnicích v Bretagni díky velkému koproducentovi Theatre Nationale de Bretagne v Rennes. Ten přispěl na projekt Obludárium dvěma třetinami peněz z rozpočtu a koupil 35 představení v době, kdy bylo vše pouhým snem. Potom jsme se vrátili do Čech, pracovali na tom další měsíc, přidali další věci. Vrátili jsme se do Francie a potom byli celé léto na jednom místě v belgických Antwerpách. Dnes máme za sebou nějakých osmdesát představení. A ten vývoj, ten není samozřejmě jen o naší vizi. Důležité jsou také reakce od lidí, cítíte, co funguje, co je třeba dlouhé. Takže dnes máme víceméně hotové představení, které jsme teď poprvé přivezli do Čech, do Plzně. A myslím, že to dopadlo dobře, jsem spokojený. Jsme teď tady v Třešti, před námi je Praha a znovu Evropa, pořádné hraní máme teprve před sebou."
 

  Prý jste dostali dokonce nabídku postavit stan Obludária v New Yorku v Central Parku?
 "Tuhle nabídku do Central Parku, kde by se mohlo hrát na podzim 2010, jsme teď opravdu dostali na festivalu v Plzni. Je to takový běh na dlouhou trať a cesta přes oceán. Obludárium, to je s dekorací a konstrukcí stanu kamion a půl, takže se to všechno musí důkladně připravit, sehnat peníze. My teď máme do konce příštího roku naplánované hraní doslova na den ­ to je Itálie, Francie, Španělsko a Belgie a pokud se najde zájemce, tak pořád držíme pár týdnů i pro Českou republiku. Pravda je, že zatímco zahraniční představení jsou vyprodána, o hraní doma v Čechách musíme sami bojovat. Ale já si nestěžuji ­ chci se teď s partičkou domluvit, co bude v roce 2010. Řekli jsme si totiž "na dva roky, když to půjde". A ono to jde dobře."

  Díky divadelním cestám můžete sledovat vývoj kultury a toho, co lidi oslovuje. Jak vnímáte celkovou bulvarizaci, která nás v poslední době začíná pohlcovat?
 "Je to problém. Podbízíme se lidem, kteří jsou médii do bulváru samozřejmě taženi víc, než byli dříve. Všimněte si u všech velkých deníků ­ to se přece všechno valí k bulváru. Všichni chtějí vydělávat ­ a co nás baví a zajímá, to jsou ty uřezané končetiny, ale i ty "obludy". My jsme to svým způsobem taky takhle nastavili. Musím upřímně říci, že jsme chtěli dělat nějakou klasiku, ale chtěli jsme zároveň hrát po malých městech. A ono je jedno, jestli tady nebo venku, to je úplně stejné. Ve velkém městě můžete hrát cokoli. Neříkám, že to bude dobré, ale budete konfrontováni s velkou škálou kultury, která se točí a lidi to chtějí vidět. Ale v malých městech budete mít problém dostat lidi do divadla, když tam přijede jednou za čtvrt roku. V Třešti by se taky nemohla dělat Tančírna každý týden, byl by problém dostat na ni lidi.
 My chceme dělat divadlo, které nás zajímá, ale hrát ho všude. U klasiky by se lidi lekli už jen titulu, čili musíte věc zabalit do takové formy, aby se nebáli tam vůbec vstoupit. Ukázat potom můžeme svoji poetiku, svoje divadlo. Ale když řeknete "Obludárium", možná si někdo opravdu představí nějaké dvouhlavé lidi a přijde se podívat na to "vzrůšo". Čili my z toho také těžíme, tak to je, tak běží svět. Také média dělají to, co lidi zajímá, aby přežila. Ale jde tady o míru. Hrana není definovaná a my ji můžeme posouvat, přelévat.
 Já jsem vystudoval vysokou školu, kde konec konců skládáte slib, který vás zavazuje snažit se kulturní hodnoty přenášet a posouvat dál. Neříkám, že to tak beru, ale ten smysl, proč někdo investuje do kultury a do vzdělávání komediantů, divadelníků, hudebníků a vůbec umělců, je právě v tom, abychom v tomhle směru nezakrněli. Třeba se to neprojeví hned za rok, za dva nebo za deset let, ale až v další generaci. Pokud bychom jen zírali do počítače, tak kulturnost zanikne. Ne jen divadlo, ale kulturnost. Věci, které vás vnitřně ovlivňují a rozvíjejí. To může být klidně třeba ve sportu. Děti koukají na fotbal, všichni vidí, že někdo někoho "zmasí", všichni vědí, že je to podvod, ale ono mu to projde. Koukáte na to a říkáte si ­ to mám tedy podvádět taky? Vždyť tomu všichni tleskají! A už to jede. I z toho fotbalu, a sportu obecně, vyzařovaly ještě před pár lety úplně jiné hodnoty. Podívejte se na staré fotky, to přece byla nádhera.  ńPodle mě je povinnost každého snažit se ve svém oboru a na své ploše držet tyto věci na rozumných limitech a připomínat jejich opravdové hodnoty a smysl. Média mají dnes silnou moc, ale to naše divadlo není jen nějaký boj proti nim. Je to určitá naše vnitřní touha ­ vždyť ono je to vidět, že lidi nejsou úplně "zpitomělí". My nepotřebujeme každý den 900 diváků, ale těch 150, když jsme zahráli, ve stanu vždycky bylo. Někteří lidé tedy asi pořád touží po nějakých těch člověčích dotecích. A zaplať pánbůh pro nás šmíráky, že tohle jim ta média nabídnout nemohou."

 Svět ale ovlivňuje nejen kulturnost, ale také ekonomika. Váš otec Miloš Forman odešel do Ameriky a ta se právě nyní ocitla v hospodářské krizi, která prý může ovlivnit celý svět. Hovořili jste spolu o tom?
 "Táta samozřejmě hodně sleduje probíhající americké volby ­ ty podle mě hodně rozhodnou o tom, jak to v Americe dopadne. Nemluvili jsme o tom, ale je to zajímavé. On odešel do Ameriky za svobodou a dnes mám někdy pocit, že je ta Amerika méně svobodná nežli Evropa, anebo alespoň než určitá část Evropy. Táta určitě nehledá znovu nějaký další domov, i když je pravda, že sem do Evropy teď možná jezdí víc. Ale Amerika, to byl symbol svobody. A lidé, kteří se tam odstěhovali, dnes o tomhle všem určitě musí přemýšlet."

Diskuze k článku