Pokud dítěti dají rodiče do ruky mobilní telefon, musí počítat s tím, že jej začne používat i v rámci volného času. Tedy i ve škole o přestávkách. I to zazní v rozhovoru s kantorem Danielem Hanzlem, který vyučuje na 1. stupni jihlavské ZŠ Kollárova.
Jak jste se dostal k učení?
Práce s dětmi mě bavila asi už od nějakých patnácti let. Před rokem 1989 jsem se hlásil na Pedagogickou fakultu, kam mě nevzali, i přes to, že jsem zvládnul přijímačky. Jeden z rodičů měl totiž politický škraloup. Konkrétně můj otec, který v roce 1980 emigroval.
Jakým směrem jste se tedy vydal?
Nakonec mě osud zavál úplně mimo pedagogiku a vystudoval jsem sociologii, které jsem se věnoval docela dlouho. Časem jsem si ale pedagogické vzdělání stejně dodělal, protože jsem věděl, že se k tomu vrátím.
A vrátil?
Dlouho jsem učil na terciálním stupni na vysoké škole i na vyšší odborné škole.
Proč jste z tohoto prostředí odešel zpět na základní školu?
Kvůli situaci, která souvisí se současnou hyperkorektní dobou a s kultem „být sám sebou“. Kritika a opozitní diskuse už dnes není možná a v podstatě si všichni tak nějak lžou do kapsy.
Prostředí, které se na vysokých školách vytváří, už z mého pohledu a v mém vnímání není vlastně vůbec akademické.
Myslíte si, že mobil patří do školy?
Ať se nám to líbí, nebo ne, jsem toho názoru, že patří. V otázce mobilních telefonů jsem docela liberální. Ve škole je přestávka čas dětí a mohou ho využít podle svého uvážení v rámci školou nastavených mantinelů.
Pokud dítěti dají rodiče do ruky mobilní telefon, musíme počítat s tím, že jej začne používat i v rámci volného času.
Hry a radosti ve fyzickém prostoru se „odstěhovaly“ do prostoru virtuálního a tam si současné děti hrají. Doba jde dopředu a s tím asi nemůžeme bojovat. Každá doba má své magické hračky a předešlé generaci tak nějak vadí.
Vezměte si například Rubikovu kostku. Ta přišla do Československa, když já byl na základní škole, a kdyby za mnou někdo přišel a řekl: Nehraj si s tím a běž ven, tak bych ho nejspíš kopnul do kolena. (smích)
Takže nesouhlasíte se zákazem mobilů?
Jak jsem již naznačoval, volný čas dětí se odstěhoval do virtuálního prostředí. Pokud se budeme ptát, zda je to dobře, nebo špatně, pak připomínám slova slavného dětského psychologa Zděnka Matějíčka: Děti jsou stále stejné, co se mění jsou kulisy! A kulisou nejen dnešních dětí jsou mobilní telefony.
Zakazovat jim je je ale v podstatě to samé, jako bychom jim, v nadsázce řečeno, zakazovali plnit základní biologické potřeby. Co je pro mne úsměvné, je to, že někteří vyučující volají po zákazu mobilních telefonů na školách, a pak s ním během porady několikrát manipulují. To mi připadá jako pokrytectví a také nemorální.
Na co by pedagog měl dávat důraz, nejen co se týče učení, ale i výchovy?
Možná si to veřejnost neuvědomuje, ale pedagogové jsou tady především od toho, aby učili. Bohužel, očekávání společnosti jsou taková, že pedagog na základní škole má být zároveň psycholog, eliminátor šikany, hlídač věcí dětí, výběrčí peněz, bavič, sociální pracovník a Bůh ví, co ještě.
Chtěl bych čtenáře upozornit, že slovo učitel je od slova učit. Tím nechci vůbec opomenout výchovný rozměr pedagogické práce.
Co by měla podle vás škola dětem dát?
Někde se před dvěma dekádami vzala idea, že škola má děti bavit. Bohužel to někteří pochopili tak, že školní docházka má být zábava. Omlouvám se, ale aby vzdělávání došlo svému naplnění, musí být učení především práce. Prvně se musí s dětmi pracovat a pak, když nám zbyde čas, tak se můžeme bavit.
Mám pocit, že když se dítě příliš baví, nevzdělává se. Že informace předaná zábavou pro něj není informace, kterou by si mělo zapamatovat a prakticky využít. Dospělí se také chodí bavit až po práci. Z mého pohledu nejde všechno dohromady. Možná pro někoho je práce zábavou, ale kdo to tak má, že? (smích)
Pro vás není práce zábavou?
To samozřejmě je. Ale nikoli v onom pomateném smyslu, že budu mít nohy na stole, červený nos a rolničky. Je dobré udělat s dětmi legraci, odreagovat je i sebe.
Ale nemám tuto hodnotu jako primární cíl vzdělávání, ale jako pomocnou platformu pro třídní pohodu. Takže ano, dělám zábavu a hraji před dětmi různé role, ale to je role pedagoga.
Souhlasíte tedy se slovy Jana Amose Komenského: Škola hrou?
To ano! Ale lidé si to nemohou představovat tak, že to bude samé „haha, hihi“. Nevím, jestli je to nějaká společenská objednávka z řad rodičů, že dítě by mělo být pobaveno a být psychicky v pořádku díky zábavě.
Kritika i neúspěch ke škole patří, aby to mohlo vyvážit onen požadovaný a očekávaný úspěch.
Co podle vás nejvíce trápí současnou pedagogiku?
Já jsem osobně velký kritik toho, co dnes nazýváme inkludovaným školstvím. Měli jsme velmi dobře fungující speciální školství, které jako mávnutím kouzelného proutku prakticky přes noc zmizelo. Vím, že je zde spousta proinkluzivních lidí, ale ti podle mě nejspíš nikdy nestáli před třídou třiceti žáků a neměli je něco učit.
Pokud máte dva nebo tři žáky, kteří jsou inkludovaní a mají specifické výukové požadavky, tak to obrovsky nabourává výuku těch zbylých sedmadvaceti. Jenže učitel je jen jeden a nemůže se roztrhnout na deset dílů.
Myslíte si tedy, že je lepší, když dětí se speciálními potřebami chodí do speciálních škol?
Ve škole máme běžné poruchy jako dyslexie, dysgrafie a podobně. Ty tu byly vždy. Já teď mluvím opravdu o té velké inkluzi, kdy jsou děti například mentálně postižené zcela integrovány do běžné základní školy.
Z klasických pedagogů se stali pedagogové speciální a lituji každého kolegu, který se s tímhle musí potýkat. Pokud mám ambici děti, konkrétně třicet dětí, něco naučit, musím samozřejmě naučit i takové dítě. Zároveň mi to ale odebírá čas, síly i ochotu pro dalších x dětí.
Myslíte, že i inkluze dětí cizinců mezi běžné děti je problém?
V poslední době je to nejčastěji asi vidět na příchodu dětí z Ukrajiny. Ukrajinské děti přichází do různých ročníků bez znalosti češtiny.
Pokud je má učitel něco naučit, je to na úkor ostatních žáků a neziskové organizace nám v tom nepomůžou tím, že si vezmou žáka na hodinu. Já potřebuji, aby ho měly půl roku, naučily ho česky a pak může jít do školy. Pokud je někde hodinu a pak celé odpoledne doma mluví ukrajinsky, je to k ničemu.
Jak by se toto dalo vyřešit?
Velmi náročná odpověď. Jeden aspekt jsou počty dětí ve třídě. Dejte mi třídu, kde je patnáct dětí, a je to hned o něčem jiném. Další aspekt je již zmiňovaná nezvládnutá inkluze.
Kvůli tomu, že se věnujeme dětem, které mají velké specifické vzdělávací potřeby, se bohužel, a já se nebojím tohoto výrazu, zanedbávají nejen ostatní děti ve třídě, ale také nadané děti. A to je obrovský problém budoucnosti a formování elit. A tady ze mne mluví spíše sociolog než pedagog.
I nadané dítě podle vás má specifické požadavky?
Nadané dítě je z hlediska pedagogiky stejně tak specifické jako dítě s nějakým postižením. Ve školství se tak nějak počítá s tím, že talentovaný žák si vždy nějak pomůže, ale nadané děti taky potřebují posouvat dál. Jsou to budoucí právníci, inženýři, ekonomové, psychologové, sociologové.
Takže byste ubral prostředky věnované na inkluzi a věnoval je talentovaným dětem?
To právě vůbec neříkám. Jen by to mělo být rozděleno stejnou měrou. V každé třídě se najdou dva nebo tři talentovaní žáci, se kterými by se dalo pracovat tzv. nadstandardně. Já s nimi musím ale pracovat stejně jako se všemi ostatními. Tady nám ani role asistentů nepomůže.
Nejste zastáncem asistentů ve třídách?
Když by mi do třídy vešel asistent, okamžitě ho pošlu pryč. Možná to bude znít velmi radikálně, ale pokud se některé aspekty současného školství neřeknou nahlas, budeme si lhát do kapsy. Současný asistent bez učitele neudělá nic. Má mu pomáhat, a to znamená, že učitel asistentovi obvykle práci musí vymyslet a připravit.
Nechci, aby to vyznělo, že je vše s asistenty špatně. Idea je to dobrá, ale pokud se nebude jinak koncipovat jejich kompetence a i jejich vzdělání a odměňování, nevidím v tom prozatím pozitivitu.
Je i finanční ohodnocení ve školství problémem?
Je, a velkým. Jen pro ilustraci: například v jednom projektu za doučování dětí dostáváme 200 Kč hrubého na 60 minut výuky. A to nepočítám přípravu před tím. I zedník si vezme minimálně 500 Kč na hodinu, a my máme jako vysokoškoláci vzdělávat děti za tyhle peníze?
To je proti mé vlastní důstojnosti. A pak se zodpovědní diví, že učitelé nejsou často motivování k práci navíc. Nedivím se.
Myslíte si, že by se na vzdělávání měli podílet také rodiče?
No samozřejmě! Za poslední dobu se téměř vytratila domácí příprava. Je ale obecně známé a z výzkumů vyplývající, že třetina výkonnosti ve vzdělání je v domácí přípravě.
Vyžaduji každý den domácí úkol a podepsaný od rodičů. Zapomněli jsme na to, že i rodiče by měli své děti vzdělávat. Třeba nějakou látku od nich mnohdy dítě pochopí lépe než ode mě.
Říkal jste, že učitel má především učit. Myslíte si, že by měl těm dětem být taky vzorem?
Bezesporu. Jak svým postojem, tak svými názory. Teď nemyslím samozřejmě ty politické. Je ale také potřeba dát jasně najevo, kdo je učitel a kdo jsou žáci. Učitel nemůže být s dětmi kamarád. To by nám za chvíli děti mohly tykat a říkat nám „ty vole“.
Jak by rodiče mohli pomoct dítěti? A třeba nejen výukou.
Především mít o dítě zájem! Ptát se, zda má do školy všechno připravené. Nemusí po něm kontrolovat úkoly nebo mu připravovat tašku.
Rodič má být oporou a motivátorem k tomu, aby se dítě učit chtělo a nikoli mělo ke škole odpor. A to třeba začíná již tím, že rodiče nebudou učitele dehonestovat různými negativními poznámkami. Nakonec všichni můžeme být svým dětem učiteli, pedagogy, psychology.
