V Kojčicích žádné muzeum Plhy či Mlhy z filmu Marečku, podejte mi pero! není, v Chvojnově plánují neexistující osobě odhalit desku.
„To asi neplatí pro nás," říká Šlajs ve filmu Marečku, podejte mi pero! svým spolužákům, když se na tabuli objeví zpráva o třídní schůzce určené rodičům a přátelům školy.
„Proč ne? Jen si to napiš, napište si to," odporuje mu jeho spolusedící Tuček.
„To přece nemůžou myslet vážně," rozčiluje se Plha a obrací se na svého spolusedícího Jiřího Kroupu, „já mám rodiče v Kojčicích. To je až u Pelhřimova. Taková dálka. A teď ta dráha taky něco stojí."
„Vždyť je to úplně logické. Naše rodiny by měly vědět o tom, jak kdo studuje," říká šplhoun Hujer.
Všemu nasazuje korunu profesor Hrbolek: „Sdělení ředitele školy jsou vždy platná."
A už tu máme rodičovské sdružení. Hujerů přijelo opravdu požehnaně. Do třídy vchází dvojice staříků. Usedají na židle a ihned k nim míří třídní v podání Josefa Abrháma. „Sedni!" velí muž ženě. „Vy jste?" ptá se třídní. „Z Kojčíc u Pejhřimova." „A na koho se jdete zeptat?" zní další otázka. „Na syna, Plha, pane učiteli," zní odpověď. „Tak to je dvojka," říká třídní. A dvojice se zvedá a odchází zpátky směrem ke Kojčicím.
Opravdu existuje
Kdo by neznal tyto repliky z populárního filmu, kdy do školních lavic míří po večerech tátové a mámy od rodin. Zmínka o vesnici Kojčice u Pelhřimova nám nedá spát.
To, že opravdu existuje, se dá zjistit z mapy, ale jak to s tím Plhou či Mlhou vlastně doopravdy je?
A protože máme něco do činění v Pelhřimově, nechceme si nechat ujít příležitost vísku si prohlédnout. A zjistit, zda tam Plhovi a Mlhovi nebydleli či nebydlí.
Kojčický starosta Pavel Svárovský nás ještě před návštěvou informuje, že žádní Plhovi či Mlhovi nikdy ve vesnici nebydleli. „Osobně si myslím, že si to vymysleli bratři Lipští. Ti přece pocházejí z Pelhřimova," tvrdí.
Právě Oldřich Lipský, bratr herce Lubomíra, známou komedii režíroval. „Jejich maminka pocházela z nedaleké vísky Rybníček," informuje kojčický starosta. Má za to, že v mládí Lipští Kojčice navštívili a cosi je natolik zaujalo, že jejich jméno ve filmu použili. „Stejně jako to, že se Hliník odstěhoval do nedalekého Humpolce," upozorňuje Svárovský. Ovšem něco podobného, jako mají v Humpolci, muzeum Hliníka, v Kojčicích nemají a ani neplánují.
Jsou jediní
„Na druhou stranu jsme zjistili, že jsme opravdu jediné Kojčice v České republice. A to jméno je opravdu známé," poukazuje Svárovský.
Setkává se s reakcemi, ty Kojčice opravdu existují nebo, vy jste z těch Kojčic, co z nich pochází student Plha? „Při jednáních pak lidé roztávají a vše probíhá v přátelštější atmosféře," usmívá se Svárovský.
Na dotaz, zda se ve vesnici nachází železniční zastávka, ze které by mohli Plhovi starší zamířit na rodičovské sdružení, odpovídá, že nikoli. „To je opět jen režisérova fantazie," říká. Přiznává, že mnoho lidí v Kojčicích se oslovuje navzájem Plho a Mlho. „Třeba můj brácha a jeho kamarád," směje se starosta.
Uvažuje o desce
Svárovský ví, že o pamětní desce uvažuje pan Sejk z nedalekého Chvojnova. „Chtěl ji umístit na tamní školu, kam by určitě musel Plha chodit do základky, pokud by v Kojčicích opravdu bydlel. Ale nikdy se to, podle mých informací, neuskutečnilo," naznačuje starosta Svárovský.
Cesta do Kojčic
Míříme tedy do Kojčic u Pejhřimova. Do vesnice nás zavede směrová tabule ze silnice mezi Pelhřimovem a Humpolcem. Po zhruba kilometru zastavujeme u tabule upozorňující, že stojíme na okraji populární obce.
Na návsi máme štěstí. Blíží se poledne a do vývařovny zemědělského družstva míří obyvatelé pro obědy. Když se jich otážeme na Mlhovy či Plhovy, smějí se. „Kdepak, tady nikdo takový nikdy nebydlel a nebydlí," shodují se se starostou.
Mladé ženy se ptáme, zda by popularitu obec nemohla nějak využít. „To by asi bylo těžké. Ležíme tak trochu na okraji zájmu," říká. I když netají, že vesnice těží ze své polohy mezi dvěma většími městy, Pelhřimovem a Humpolcem.
„Nemáme tady žádné památky, které by stály za návštěvu. Pouze přes vesnici míří cyklostezka. Nevím, jestli by nám film nějak pomohl, spíš nikoli," přemítá.
Na obec se 300 obyvateli nás překvapuje vybavenost. Kromě již zmiňované vývařovny se na návsi nachází prodejna, hospoda, pošta i maličký kostelík. V provozu je dokonce mateřská škola.
Liduprázdný Chvojnov
„Ta ale už funguje jen z poloviny," upozorňuje nás mladá žena. Vydáváme se kolem rybníka prohlédnout si vesnici trochu blíž. Hledáme objekt, který by nejlépe vyhovoval našim představám o bydlišti rodičů Plhy. A skutečně, jeden v jižní části nám ty dva stařečky tak nějak připomíná.
Přesně v poledne rozetne ticho siréna. Co se děje? Požár? Ale kdež, je první středa v měsíci a to se testují všechny sirény. Naše cesta by mohla skončit, ale nedá nám to, abychom nenavštívili Chvojnov.
Jestliže jsme v Kojčicích měli na lidi štěstí, tam je liduprázdno, až člověka mrazí. Obcházíme kolem kostela, ale nikoho nepotkáváme. Chvojnov stejně jako Rybníček patří mezi místní části Pelhřimova. Pelhřimovský starosta Leopold Bambula potvrzuje, že škola kdysi ve Chvojnově opravdu fungovala. Ví i o iniciativě pana Sejka, ale nic bližšího mu není známo. „Zda maminka bratrů Lipských pochází z části Rybníček, opravdu nevím," přiznává.
Pomohou kamarádi
Nakonec kontaktujeme Františka Sejka. Objekt bývalé školy ve Chvojnově vlastní. „O nějaké pamětní desce opravdu uvažuji. S nápisem Do této školy chodil Mlha z Kojčic," přiznává. Jedna deska už objekt zdobí. „Tu mi tam umístili kamarádi z Trutnova k mým šedesátinám," usmívá se senior. Připouští, že po domluvě s nimi by další deska neexistující osobě nemusela být utopií.
Diskuze k článku