Patří přesně k těm lidem, u nichž máte hned při prvním kontaktu pocit, že jste se s nimi už někdy dřív potkali. Příjemný, bezprostřední, veselý a komunikativní člověk, s jakým je radost si povídat.

 Možná jste se s ním na svých prázdninových toulkách také setkali, pokud jste ovšem zavítali na Dalešickou přehradu a projeli se po ní lodí Vysočina.

 Jmenuje se Petr Zicha, loni oslavil šedesátku a je na zmíněné lodi kapitánem. Odpovědi na otázky doprovází častým smíchem, takže je zřejmé, že ne všechno myslí až tak úplně vážně...

 Jak jste se stal kapitánem lodi Vysočina?

 "To mi takhle na jaře roku 2007 zazvonil při plavbě z Hamburku do Děčína na lodi telefon. Volal mi šéf z Orlíku a ptal se, jestli vím, kde jsou Dalešice. Povídám, že někde u Dukovan. On na to, že tam potřebuje kapitána. Prý je to panenská voda, kde nikdo nikdy nejezdil. Což pro mě byla obrovská výzva a hozená rukavice ­ jezdit někde jako úplně první. Tak jsem kývnul a opustil vnitrozemskou plavbu po řekách a říčních kanálech v Holandsku, Německu, Polsku, Švýcarsku a dalších evropských zemích."

 Je mezi plavbou po řekách a po přehradě velký rozdíl?

 "Všechno má svá specifika. Tady na přehradě třeba není tak silný proud, zato tu víc fouká. A je tu dostatečná plavební hloubka."

  A taky větší klid, ne?

 "Na osobní lodi a s lidma? To tedy rozhodně není! Na nákladní lodi byl klid mnohem větší. Náklad totiž nic nechtěl, na nic si nestěžoval a byl hodný, kdežto lidi jsou živel..."

 Takže jsou jací?

 "Výborní! Mají radost, že ta loď tady je. My přepravíme lidi po třináctikilometrovém úseku tam a zpátky de facto panenskou přírodou, oni tu krajinu vidí a nemůžou ji devastovat! Něco ulomit, utrhnout či naopak zahodit. Není to nádhera?"

 Před chvilkou jste se ale zmínil o stěžování.

 "Opakuju ­ lidi jsou živel. Vždycky se zkrátka najde někdo, kdo není s něčím spokojený. Jednomu je zima, druhému horko, třetí chce okno zavřít, a čtvrtý naopak otevřít. Další by rád zmrzlinu a jiný studené točené pivo, což ale nepodáváme, protože jsme energeticky omezeni.

 Ale drtivá většina cestujících je skvělá, dokonce občas dostaneme i nějaký dárek. Tím největším a nejhezčím ale pro nás je, když při výstupu lidé poděkují a prohlásí, že se jim plavba líbila."

 Co děláte, když nejezdíte?

 "Uklízíme a opravujeme. Naše loď je tady jediná, takže nemůžeme vynechat jediný spoj nebo linku. Preventivní výměny různých agregátů, kontroly, klínové řemeny, podponor, těsnění všeho druhu apod. Práce je pořád."

 A v zimě?

 "Jezdíme! Krásná akce je Mikulášská plavba, stejně jako když vyjedeme o vánočních svátcích či na Nový rok. Představte si to: jedeme zasněženou krajinou, stromy jsou opadané a cestující vidí to, co jindy kvůli listí na stromech a keřích nemohou. Takže poznávají přehradu úplně jinak.

 Pravidelná lodní doprava probíhá v červenci a srpnu, což je naše hlavní sezóna. V ostatních měsících jezdíme na objednávky převážně škol, různých institucí a firem nejen z okolí, ale prakticky z celé republiky."

 Vozíte raději organizované výpravy, nebo běžné cestující v hlavní sezóně?

 "Víte, to je těžké. Je jiné, když na loď přijde někdo sám od sebe, protože chce, než když někdo musí. Například dnešní školáci mají úplně jiné zájmy a pomalá plavba pro ně není dostatečně akční. Hlavně pro takové deváťáky, kteří spíš pokukují po slečnách, je to nuda a ztracený čas. To nejsou úplně ideální pasažéři.

 Objevují se samozřejmě cestující, kterých si obzvlášť vážíme. Měli jsme tu starou paní, která nám při plavbě ukazovala zatopená místa, kde kdysi stával mlýn, odkud pocházela. To bylo opravdu hodně dojemné."

 Míváte i černé pasažéry?

 "To víte, že jo. Na přídi v krabičce, kde byly původně radarové houkačky, se nám uhnízdili konipásci. Letos už jsme zde odchovali druhou generaci. Němci ptáčky z lodí odhánějí, kdežto my jsme klub dobráků a díky nám tak asi brzy vznikne nový druh konipásků lodních."

 Prý se na Vysočině chystá svatba...

 "Je to tak. Poslední červencovou sobotu bude na palubě uzavřeno manželství. Stane se tak poprvé, takže půjde o premiéru. Novomanželům pochopitelně připravíme nějaké speciální překvapení, ale to vám ­ jak jistě sám uznáte ­ nemůžu předem prozradit."

 Chápu, protože by to pak už nebylo překvapení. Proto se raději zeptám, vozíte-li si s sebou nějaký talisman.

 "Je jím plyšový pes, kterého jsem před lety dostal od dětí z dětského domova od Slaného. Věnovaly mi ho po projížďce na Orlické přehradě a já ho od té doby pořád vozil s sebou, a to i při zahraničních plavbách. Vždycky jsem ho vyfotografoval před nějakou dominantou ­ například v Bruselu u čůrajícího chlapečka ­ a snímky jsem jim posílal. Děti tak mohly sledovat, jak pejsek se mnou cestuje po Evropě. Zatím poslední fotku mají z Dalešické přehrady."

 Přiznejte se, nestýská se vám po zmíněné Evropě?

 "Přiznávám, že někdy se mi trochu stýská. Tady je přece jen uzavřená vodní plocha, kdežto na řece je to úplně jiné. Tam si člověk může říct, že když bude chtít, dojede až tam nebo tam. Tady taková šance není.

 Ale zase je tu hrozně hezky, spousta bezvadných lidí a taková rodinná pohoda."

 Luboš JANOUŠEK

Diskuze k článku