JIHLAVA - ­ Už žije jen málo aktivních pamětníků konce války v Jihlavě. Jedním z nich je 78letý Karel Bečvář, kterému v květnu 1945 bylo 14 let. Zúčastnil se pietního aktu na centrálním hřbitově a při té příležitosti se podělil o své zážitky.

 Jak jste se tehdy zapojil do přelomových událostí?

 Dělali jsme tehdy tak trochu spojku pro tehdejší revoluční národní výbor, protože jako kluci jsme byli méně nápadní. Výbor tvořili bývalí důstojníci, třeba pan major Kastner, Buček a okresní školní inspektor Dolenský. Vedle nich tu byl i komunistický revoluční výbor, ale s německou armádou vyjednávali právě tihle lidé. Němci odsud odešli v úplném klidu, i když dost narychlo, viděli jsme třeba nedojedené jídlo, jak rychle odešli od stolu.

 Jak probíhaly poslední dny války v Jihlavě?

 Když v Praze začaly revoluční dny, tak hned první nebo druhý den poté se v Jihlavě konal revoluční pochod. Sešlo se několik set lidí s československou vlajkou a šli jsme městem. Na křižovatce stáli Němci s kulomety a my kolem nich pochodovali.

Přišli jsme také k bývalému kriminálu, okresnímu soudu. U hlavního vchodu stál vojáček a měl jen obyčejnou pušku. A ten průvod dost nabuzených lidí se před ním zastavil a padl návrh, abychom vtrhli dovnitř a osvobodili lidi, kteří tam byli od Němců zavření. Naštěstí se ten názor utlumil a šli jsme dál. Vzpomínám si dnes hlavně na to, jak asi tomu samotnému vojákovi s puškou tehdy bylo. Protože kdyby se ten dav dal do pohybu, tak by ho zřejmě roztrhal, možná by ani pořádně nestačil vystřelit.

 Neměl jste strach, když jste procházeli kolem Němců s kulomety?

 No, to víte, 14letý člověk je ještě nerozumný. Já jsem ještě ke všemu měl na klopě velikou červenou smaltovou hvězdu se srpem a kladivem. Patřila důstojníkům NKVD a náš bývalý zaměstnanec pan Polák si ji přivezl z fronty a dal ji jako suvenýr mému otci. A já ji doma otci vzal a připnul jsem si ji na klopu, když jsem šel tím průvodem. Když skončila válka, tak jsem hvězdu vyměnil s ruským vojákem za dvě kapsy tabáku, abych měl nějaký dárek pro tatínka (smích).

 Co se v Jihlavě dělo 9. května?

 Ten den jsme šli naproti sovětské armádě. Den předtím tomu předcházelo krátké bombardování, slyšeli jsme lítat střely a pak zavládl takový klid. Ve čtyři hodiny ráno jsme šli směrem na Pančavu naproti Rusům. Říkali jsme si, že si nasadíme německé helmy, aby se nám nic nestalo. Šli jsme přikrčení každý v jednom příkopě, nad námi lítaly střely a šli jsme Rusům naproti v německých helmách (smích).

 Naštěstí byli Rusové ještě daleko a Němci se vzdalovali. Došli jsme tedy na Pančavu, kde stály pancéřované vozy bez vojáků, popásal se tam zapřažený kůň a v polní kuchyni ještě byla nějaká polévka. Tak jsme si vzali německé pušky, ozbrojili jsme se. A zakrátko nato přijeli Sověti, tak jsme se k nim přidali a s nimi jsme přijeli do Jihlavy. A tady už jsme potkali revoluční gardy, těm jsme odevzdali zbraně a šli jsme domů na oběd. (smích)

 Cítil jste tehdy nějakou nenávist k Němcům?

 Ta nenávist samozřejmě byla veliká a skutečná. Pamatuji si, že můj otec byl velmi věřící člověk a když fašisté popravovali, pamatuji si, jak stál u okna, lomil rukama a říkal: "Ty musí jednou Pán Bůh potrestat." Jenomže když pak viděl, že byli trestáni a znevýhodňováni Němci, o kterých věděl, že jsou slušní, tak jim pomáhal ­ a to tak, až jsme z toho měli nepříjemnosti. Přitom on sám mohl být na Němce sám za sebe naštvaný, protože při heydrichiádě jel z Prahy a na nádraží ho zatkli a byl dva dny vyšetřovaný ­ a to se tehdy málokdo z vyšetřování vracel domů.

Diskuze k článku