Vlastivědný pracovník a historik doc. PhDr. Václav Šplíchal, CSc. navštívil dům Josefa Floriana ve Staré Říši na Jihlavsku. Ten jej nadchl natolik, že vytváří projekt na jeho záchranu.

 Jak jste přišel na nápad zřídit Památník Dobré dílo Josefa Floriana ve Staré Říši? Odkud se vzala prvotní myšlenka?

 Vše vzniklo při shánění informace pro knižní edici Zlaté ruce, kterou připravuji. V rámci sbírání podkladů k druhému svazku, jeho trilogii Papír ­ Kniha ­ Knižní vazba, kdy jsem došel až k otázce grafiky, nakladatelské činnosti, a pochopitelně i k Josefu Florianovi, pozoruhodné nakladatelské dílně ve Staré Říši.

 Chtěl jsem navštívit místo, kde žil, tvořil a měl nakladatelskou dílnu. Chtěl jsem přičichnout k místu, nadýchat se tvořivého prostředí, kde se rodilo něco tak v té době nevídaného.

 Dokonce jsem zjistil, že ve Staré Řiši ještě žije poslední z jeho synů, Gabriel, kterého jsem chtěl navštívit a osobně poznat. Dovedl mne k němu ing. Bohumil Píza z Jihlavy, který občas navštívil dům u Florianů, a já tam šel takříkajíc do kolen.

 Opravdu?

 Ano, dýchlo na mě něco těžko popsatelného, zvláštního. Nádherné bylo setkání s panem Gabrielem, ze kterého čišela zvláštní energie, jarost, životní optimismus. Obdivoval jsem jeho paměť a při svém stáří zájem o život, o nové informace.

 Stále více jsem vnímal jakousi tajemnou všudypřítomnost Josefa Floriána a torzovité stopy jeho nedávné osvícené činnosti. Nebyla to jenom nostalgie, ale i úcta, ale zároveň zvláštní výzva, uvědomoval jsem si, že zde v zapadlém koutu Vysočiny se rodilo dílo, které svým významem překročilo hranice nejen malé vísky, hranice podhorského regionu, ale i českého státu.

 Velikost, osvícení, pracovitost, svéráznost ale i tvrdohlavost byly osobní vlastnosti, které dokázaly získat a soustředit kolem sebe celou tu obrovskou plejádu významných osobností ­ Reynka, Demla a další a další, kteří sem za ním přicházeli.

 Při setkání s Gabrielem jsem si najednou uvědomoval tu hrůzu, jak zde všechno chátrá, dům mi připadal na jedné straně tajuplný, na druhé straně jako zakletý zámek, zarostlý v růžových keřích.

 Co bylo dál?

 Říkal jsem si, že je to obrovská škoda. Stále zde burcovala výzva s mnoha otazníky, nereálné záchrany, utopie. Radil jsem se s ředitelem knihovny Českého parlamentu dr. Sosnou, vyprávěl mu všechny dojmy. On se byl ve Staré Říši před mnoha lety také podívat. Měl k odkazu Floriana profesionální vztah, domlouvali jsme se, co by s tím šlo dělat. Sice přislíbil pomoc v případě potřeby, ale největší překážkou byly vzájemné rodinné rozpory členů Florianovy rodiny.

 Ano, rodina Florianova je velmi rozvětvená...

 Nevěděl jsem, koho celá vila je, komu patří, teprve později jsem zjistil, že existují jen dva majitelé ­ potomci rodu, vnuci J. Floriana.

 Za těmi jste tedy zašel. To už jste měl vymyšlený projekt?

 Zhruba jsem setřídil myšlenky, a představil jim v hrubých rysech projekt, který by je měl oslovit. Hned při prvním setkání jsem dospěl k závěru, že oba patří mezi osvícené majitele.

 Po představení návrhu, který by měl jakousi reálnou naději dům zachránit, se k němu oba postavili s nadhledem a velmi prakticky. Přistoupili na návrh, založit občanské sdružení, které by si dalo za úkol pokusit se o záchranu objektu, ale zároveň i oživení Florianovy tradice vydavatelské dílny. Došlo by k tomu založením Památníku, který by živými muzejními expozicemi prezentoval Florianův odkaz.

 A co ty rodinné rozpory v rodině?

 Musím přiznat, že to bylo od samého počátku a stále ještě je, velkou překážkou, se kterou se musíme vyrovnávat. Slyšel jsem ze všech stran, takové nekonkrétní narážky a obvinění. Až z knížky Aleše Palána jsem se dozvěděl o jakémsi zcizení určitých věcí...je to stále pohyb na tenkém ledě.

 Jsem ale optimista a jsem přesvědčen, že jen aktivní a pozitivní činností se mohou tyto rodinné zábrany překonat, nebo aspoň zmírnit. Vždyť všichni svorně skloňují a odvolávají se na "dědouškův" odkaz. Naštěstí oba současní majitelé domu a všech nemovitostí, se kterými spolupracujeme, jsou této věci příznivě nakloněni.

 Založení občanského sdružení se uskutečnilo v létě minulého roku.

 Ano, v době prázdnin, na počátku srpna, jsme už měli přípravný výbor k založení Občanského sdružení Dobré dílo Josefa Floriana ve Staré Říši.

 Váhali jsme nad jeho názvem. Chtěli jsme v duchu našeho projektu a našeho záměru zakotvit v názvu sdružení jméno nakladatelské dílny Dobré dílo. Sdružení registrujeme jako neziskovou organizaci u ministerstva vnitra. Jde o diametrálně odlišné činnosti. Náš záměr spočívá v záchraně domu a k oživení tradice činnosti Josefa Floriana vybudováním jednotlivých muzejních expozic, které jsou součástí a hlavní obsahovou náplní Florianova památníku.

 Zmínil jste, že v rámci Florianovy expozice chcete představit i jednotlivé členy rodiny.

 Ti se budou prezentovat v jednotlivých místnostech vily. Máme za to, že manželka Josefa Floriana sehrála významnou roli, na kterou se často zapomíná, nebo i Florianova sestra Antonie, která podnikatelsky držela vydavatelskou dílnu.

 Josef Florian byl často "mimo". On jen věděl, že nemá čím zaplatit, z hlediska evidence, účetnictví atd. byl naprosto mimo. Antonie, byla schopna mnohé uhlídat. V současné době už probíhají mnohé práce na realizaci našich záměrů.

 Součástí vašeho projektu je nejen oprava stávajícího domu, výstavní expozice, vytvoření podmínek pro bádání, pochopení i vyzkoušení si žití v době života Josefa Floriana, ale i vystavění hotelu­penzionu pro desítky cestovatelů. Nemůže projekt působit až megalomansky? Má reálný podklad?

 Myslím, že celý projekt má postupové kroky. Těmi jsou: dát do pořádku dům, aby do něj neteklo, aby místnosti nebyly vlhké, aby všechny vhodné předměty mohly být použity do muzejních expozic, aby byly řádně zaevidovány předměty vhodné do expozic, místnosti byly přiděleny jednotlivým osobám Florianovy rodiny.

 Teď máme například schválený dvoudenní vzdělávací modul, který je věnovaný architektovi Břetislavovi Štormovi (navrhl a postavil dům Josefa Floriana ve Staré Říši ­ pozn. red.).

 Získali jsme první finanční injekci k realizaci pěti vzdělávacích modulů, které se uskuteční ve Staré Říši. V krátké době požádáme o granty z peněz EU. Dům může fungovat i bez ubytovací kapacity, takže nejsme závislí na hotelu, ale když by se to podařilo, tak proč ne?

 Hovořil jste o dvoudenním semináři? O co se konkrétně jedná?

 Spolu s naším členem sdružení, kolegou Antonínem Krejčířem, jsme v Brně předložili a několikrát doplňovali projekt, který spadá do fondu pro obnovu venkova. Nyní máme schváleno pět vzdělávacích modulů. Jeden z nich je právě na architekta Štorma.

 Před rokem a půl jsem se seznámil s docentem Liškou, který působí na Stavební fakultě VUT v Praze. Hledal jsem náplň práce pro studenty, ale nic vhodného jsem neobjevil...a to jsou ty náhody, na které věřím ­ když je člověk na ně připravený, tak ho osloví. A co se stalo?

 O architektu Štormovi jsme nevěděli, s postupem času jsme se dozvěděli, že je autorem Florianovy vily, že udělal návrhy na hrobku pro Josefa Floriana. Zjistili jsme, že existuje jeho syn, který žije a má část důležité korespondence s Josefem Florianem.

 Chceme pořídit kopie dopisů a z nich udělat kopie na takové výtvarné úrovni, aby se daly vystavit. Takže při té příležitosti uděláme výstavu. Představovali bychom si, že letos na podzim už v domě bude viset první expozice. Ke Štormovi.

 Už jste zmínil některé členy sdružení. Jak je vybíráte? Zdá se, že to jsou převážně vámi oslovení lidé.

 Výběr je dělaný tak, aby to pomáhalo práci. Peníze nemáme, musí to být postavené na nějakém vztahu. Máme jediné měřítko: aby nový člen sdružení byl dobrý člověk a měl vztah ke kultuře a k tomu, co tu děláme. Když se seznámí se záměrem, aby cítil, že to má smysl a může nějak pomoci.

 Tak jsme se dopracovali k architektu Dr. Jaroslavu Huňáčkovi, k Antonínu Krejčířovi, k ing. Bohumilu Pízovi a dalším. Je to otevřené seskupení, které směřuje k naplnění našich cílů. Vedle toho zamýšlíme vytvořit Klub přátel Památníku Josefa Floriana ve Staré Říši.

 Ještě mimo občanské sdružení?

 Ano, protože ne všichni mohou chodit na pravidelné schůze. A já si jsem jistý, že každá schůze musí být se zápisem, kontrolou úkolů, co se povedlo, co se neudělalo, prostě taková ta byrokracie. Mimochodem, toho, co se už splnilo za tak krátkou dobu je víc, než jsem předpokládal, proto jsem takový optimista. Člověk musí být trpělivý, mít radost z každého malého úspěchu a výsledek se dostaví.

 Vraťme se ještě ke klubu přátel památníku.

 Zaneseme jej do organizačního řádu a stanov. Tam budou naše představy o členu klubu, jaké by měl povinnosti, a to nabídneme široké veřejnosti.

 Pokusíte se do celého dění vtáhnout rodinu Florianovu?

 Samozřejmě. Je to otevřené všem. Nabídka padla, platí a bude platit. Byl bych velmi rád, kdyby se členové rodiny sjednotili tak, jak uměl sjednotit lidi i Josef Florian, ačkoliv on měl i své nepřátele. Byl to samorost... a oni jsou jeho krev.

 Celý projekt bude stát několik desítek milionů korun. Jeho finální realizace už ale není pro amatéry.

 To je pravda. Teď to děláme amatérsky a zadarmo. Už jsme si rozdělili úkoly, někdo má na starosti stavitelský rozvoj, někdo vnitřní život. Myslím, že se musíme během krátké doby dostat na profesionální rovinu. Vzniknou zde i nová pracovní místa, kdokoliv vhodný se může zapojit.

 Florianův dům stojí mnoho let a mnoho let už chátrá. Vy jej navštívíte a v hlavě se vám nejenže zrodí plán na jeho záchranu, ale podnikáte praktické kroky vedoucí k cíli, soustředíte kolem sebe lidi, kteří myšlence Památníku pomáhají... Je to až neskutečné. Kde berete nadšení, vůli a optimismus?

 Asi to mám po tatínkovi, vyrůstal jsem na vesnici zarostlé lesem, v takovém zapadákově. Tatínek tam zakládal vinici, na písku, kde se vinná réva pěstovala před pěti stoletími. Měl organizační schopnosti, byl nesmírně pracovitý, na vinici byl od brzkého rána do večerních hodin, byl houževnatý a vytrvalý. Z ničeho se propracoval v uznávaného lidového pomologa.

 A pak můžu "poděkovat" za to, že jsem se dostal za doby komunistů na index. Šlo jim o to, abych ztratil svou odbornou praxi, dostal jsem zákaz přednášet a dostal jsem se až do Orlických hor, kam mě poslali.

 Abych ale odbornost neztratil, založil jsem v Deštném vlastivědný aktiv. V něm byli lidé od učitelů až po zedníky. Spojovala nás láska k Orlickým horám. Vytyčili jsme si úkol založit Muzeum zimních sportů a řemesel. Jeden z členů aktivu, tehdy ještě student gymnázia, je dnes ředitelem a pokračuje v započatém díle. Nejdříve to bylo také na neprofesionální úrovni.

 Oni nás tehdy prostě nemohli zastavit, člověka to jen vyzbrojilo a upevnilo. Vše, co ale dělám, považuji za kolektivní dílo. Myšlenka může být sebezajímavější, ale někdo ji musí realizovat.

 Z Orlických hor jste se vrátil na Vysočinu, kde jste v letech 1961 ­ 1967 působil jako odborný asistent na Pedagogickém institutu v Jihlavě.

 Není to nostalgický návrat, ale vracím se s chutí. Vzpomínám si třeba, jak jsem v době tvrdé totality vedl skupinu asi 20 dětí, se kterou jsme se vrátili ke skautingu. Velkým dobrodružstvím bylo také naše zkoumání katakomb. S vědomím tehdejšího ředitele knihovny Ondříčka, jsme knihovnou procházeli do podzemí, které jsme zaměřovali a amatérsky zakreslovali. Mapu členitých chodeb a odboček si uchovávám v osobním archivu dodnes.

 V roce 1990 byl rehabilitován, starostoval v obci Deštné v Orlických horách, stal se poslancem ČNR za OF, spoluzaložil Vyšší odbornou školu pro diplomacii, krajanství a politiku v Praze.

 Vlastivědný pracovník, autor muzejních expozicí a seminářů. Výzkumy a publikace věnuje sklářství, turistice, zimním sportům a zaniklým řemeslům v regionu Orlických hor.

Diskuze k článku