Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Ano, takový je Ibsen, dalo se říci po zhlédnutí druhé premiéry uplynulé 81. sezóny Horáckého divadla. A ano, z dramaturgického hlediska taková náročnější inscenace do sezóny repertoárového divadla patří. Přesto ji divadlo před částí publika složitě obhajuje.  

Světová premiéra Ibsenova psychologického dramatu z roku 1890 se odehrála koncem ledna 1891 v mnichovském Residentztheater. Prý celkem bez úspěchu u publika i kritiky.

Během let se ale ve světě zařadila k naprosté divadelní klasice a k nejhranějším autorovým hrám. Českou premiéru v překladu Huga Kosterky měla v roce 1906, v roce Ibsenova úmrtí, ve Švandově divadle v Praze s Marií Táborskou v hlavní roli.

Drama o čtyřech dějstvích se odehrává v obývacím pokoji novomanželů Tesmanových během dvou dnů. Znuděná Heda Gablerová, nyní Tesmanová (Alexandra Palatínusová), pohrdá svým „příliš obyčejným“ a málo úspěšným manželem, historikem Jörgenem Tesmanem (Zdeněk Stejskal), za kterého se provdala spíše z rozmaru. Její pocit zmaru a nesvobody ještě umocní přítomnost charismatického Eilerta Lövborga (Jakub Škrdla). Heda rozehrává hru, v jejímž tragickém finále nakonec ničí své okolí i sama sebe.

Část současného jihlavského divadelního publika volá: „Divadlo má být zábava a vraťte nám naši bezproblémovou dramatiku, na kterou jsme byli uvyklí!“

Takový zobecňující „nárok“ je třeba odmítnout. Už z pohledu skladby celé sezóny repertoárového oblastního divadla (psychologický Ibsen v ní loni stál mezi až životopisně rozkročeným Martinů a bujarým Molièrovým Scapinem) má zařazení expresivnější hry a inscenace své místo zcela neoddiskutovatelně.

Jdu-li do divadla, měl bych zkrátka vědět, na co jdu. Doba, kdy měli všichni doma stejnou obývákovou stěnu a na stole jim stála stejná lampička, už (aspoň doufejme) definitivně minula. A Ibsen, to je provokativnost, kontroverznost, společenská aktuálnost.

Funkční nekomfort 

Jenže druhou věcí je otázka zpracování, které by mělo takový přístup současného divadla obhájit a oslovovat náročnějšího diváka. A tady už (alespoň pokud šlo o premiérové představení inscenace) nepůsobil výsledek jihlavského inscenování Ibsena zdaleka tak jednoznačně.

Lze říci, že Heda Gablerová na jevišti HDJ je technicky zajímavá inscenace. Nejen představitelka titulní role, ale i všichni její kolegové nechávají na jevišti doslova duši. Silné je scénické řešení a celá výprava, stejně jako využití projekčních možností a akustického podkresu, který provokuje a vše „hutní“. 

To vše dohromady vytváří na diváka tlak, který si posléze přestává reálně uvědomovat. Jeho vlivem se dostává do jakési „nekomfortní pozice“ - jako by se ztotožňoval s pocity hrdinů na scéně v jejich drtivých dějích.  

O to paradoxnější je skutečnost, že kýžená emoce se v představení prakticky vůbec nekoná. Ten pocit ještě podtrhuje fakt, že ani netradiční nápad ohledně závěrečné „neděkovačky“ (tak tomu alespoň bylo při premiéře) příliš nevyšel a v hledišti vyvolal spíše rozpaky.

Nelze se ztotožnit se zjednodušujícími odsudky typu „jen tříhodinová depka“. Přesto je asi právě určitá „přepálenost depresivního efektu“ ve výsledku skutečně kontraproduktivní a představení při jeho celovečerním formátu nakonec oslabuje.

Hercům se sice pod režijním vedením Tomáše Procházky podařilo vykreslit jednotlivé charaktery postav. Jejich motivace k tak tragickým řešením, jaká volí, ale v představení nepůsobí dostatečně věrohodně.

Heda Gablerová – Tesmanová je na scéně HDJ vykreslena spíše povrchně, jen jako znuděný „fracek“, manipulátor s depresivní oblohou. Pokud bylo režijním záměrem pojmout ji šířeji jako manifest lidské svobody, pokud bylo vyřčeným cílem odkázat i na naši současnou společnost jako na prostředí, které nás nutí hrát očekávané role na úkor naší vlastní svobody, pak tento záměr zůstal nenaplněn.

Diskuze k článku