Jste prezidentem od roku 2005, už na sobě pozorujete nějakou nemoc z povolání, třeba přehnanou tendenci kontrolovat, nebo se nic takového zatím neobjevilo?

 Moje žena říká, že jsem tu tendenci měl vždycky. Už když se se mnou seznámila, tak jsem měl tendenci rovnat obrazy, které nevisely úplně rovně. Ale každé zaměstnání deformuje a určitě i tohle. Já to na sobě nepozoruji, možná, že to pozorují ostatní, nevím.

 A odnesl jste si z doby politických funkcí nějaký nešvar, zlozvyk? Třeba všem všechno vysvětlovat, přesvědčovat.

 To nevím, jestli to byl nešvar, ale rozhodně jsem si všiml, že po osmi letech na radnici, kdykoliv kamkoliv jsem přijel, tak jsem měl tendenci sledovat, jakým způsobem mají rozmístěné popelnice, jak sečou veřejnou zeleň, jakým způsobem udržují místní dopravu.

 To najednou byly záležitosti, které mě nesmírně zajímaly, moje žena to nechápala a já jsem říkal, že se musím podívat, jakým způsobem mají nastaveny pokyny pro obyvatele, jakým způsobem likvidují odpad a podobné záležitosti a byly to věci, které byly na první pohled nepochopitelné.

 I když jsme přijeli třeba do Chorvatska nebo do Francie, tak jsem se díval, jak dělají takové ty elementární věci, které člověk normálně nevnímá a vnímá je až ve chvíli, kdy nefungují. Měl jsem pocit, že v Jihlavě řada věcí nefunguje, proto jsem se díval, jak to řeší jinde.

 A chtěl jste se přiučit?

 A chtěl jsem se přiučit.

 Letos v říjnu jste dostal cenu kraje Vysočina, kamennou medaili, za přínos kraji. Když jste se o nominaci dozvěděl, co vás napadlo?

 Já tahle ocenění nemám nějak zvlášť rád nebo nevyhledávám je. Mě to trošičku zaskočilo. Uvědomoval jsem si, že je samozřejmě dobré pochválit někoho, kdo se třeba zasloužil o kraj, o město, o vesnici. Jen jsem si nedokázal sám vnitřně srovnat, že to mám být zrovna já.

 Samozřejmě to byla taková událost, která mě potěšila. Na druhou stranu jsem vnitřně bojoval s tím, že dostávám ocenění, ačkoliv by ho měla dostat spousta dalších lidí, kteří se se mnou na tom podíleli a kteří třeba nejsou v první chvíli vidět, ale odvedli spoustu práce, kdy se budoval krajský úřad, kdy se transformovaly jednotlivé neziskové organizace, domovy důchodců...

 Řada kolegů pracovala velmi intenzivně, abychom připravili majetek státu, který nebyl mnohdy v dobrém stavu; snažili se, aby se nastavila pravidla a mechanismy, které by umožnily dát stav budov do rozumného stavu.

 Ale přece jenom, vy jste byl tvář ­ jednak první hejtman kraje, jednak dlouholetý starosta Jihlavy, přeci jenom takový piedestal Jihlavy, takový reprezentant.

 Ale vždyť je to nespravedlivé v tom, že vy jste samozřejmě tou tváří, jak říkáte, ale bez toho, že byste měli za sebou své kolegy, přátele, spolupracovníky, bez toho byste nic nedosáhli. Každý člověk se snaží udělat maximum, ale na druhou stranu zjistí, že na to, aby udělal něco víc, potřebuje spolupracovníky, přátele, lidi, kteří budou tu vizi sdílet s ním. A to se, myslím, na krajském úřadu v té době podařilo a já jsem byl moc rád, že jsem mohl pracovat s lidmi, na jejichž výběru jsem se podílel a kteří sdílejí stejnou vizi. A teď mi přijde nespravedlivé, že ocenění dostanu jenom já, a oni ne.

 Třeba kdyby bylo putovní, nechtěl byste to navrhnout, že byste se střídali?

 To je určitě záležitost, kterou by měl řešit nový hejtman nebo nová rada. Jestli to takhle udělají nebo ne, nevím. Ale myslím si, že by to bylo dobré. A hlavně si myslím, že ta celá práce není otázkou jen jednoho člověka. Jeden člověk může ostatní motivovat, může je nějakým způsobem vést, může jim ukazovat nějaké světélko na konci tunelu, ale aby se to podařilo, abyste k tomu světélku dojeli, abyste tu vizi realizovali, potřebujete, aby to ostatní vnímali, aby to vzali tak, že to je i jejich světélko na konci tunelu. Nemůžete být sám.

 Jaké má prezident Nejvyššího kontrolního úřadu záliby? Už jsme říkali, že vás trochu iritují obrazy nakřivo. Máte nějaké koníčky, jako je třeba filatelie, že si tam rovnáte a strukturujete...?

 Takový koníček nemám. Celý život mám jeden velký koníček, a to jsou knihy. To spíše souvisí s tím, že jsem se velmi brzy naučil číst. Měl jsem pocit, že všechno důležité pro život se naučím v knihách.

 Teď už si to nemyslíte?

 Myslím si, že se dozvím spoustu zajímavých věcí v knihách, ale nejsem si jist, jestli je to to nejdůležitější pro život. Nicméně záliba v knihách, v kupování knih a ve čtení knih, ta mi zůstala. Jen mám čím dál méně času na to, abych je četl.

 Strašně mě mrzí, že v dobách, kdy jsem vyrůstal a hltal skutečně všechno, co se okolo mě naskýtalo ke čtení, nebyla taková příležitost, jako je dnes. Protože dnes jednotlivá knihkupectví nabízejí tolik titulů a tolik věcí, které bych rád přečetl.

 Vždycky knihy píši na seznam věcí Ježíškovi, protože my doma píšeme Ježíškovi ­ celá rodina. Všichni máme povinnost do konce listopadu napsat dopisy Ježíškovi.

 No tedy, teď se ozval ředitel nebo politik. Prostě: Musíte do konce listopadu, to je uzávěrka.

 Ne, ten konec listopadu není podstatný. Podstatné je, aby si jednotliví členové rodiny napsali přání Ježíškovi. Všechna přání jsou vylepená na oknech, aby si je Ježíšek mohl odnést a samozřejmě i trochu konzultujeme, abychom Ježíškovi pomohli; a díváme se, co si přeje ten druhý, co si přeje moje milovaná žena, co si přejí moje děti. I František, kterému je pět a je nejmladším členem rodiny, i ten už píše svoje dopisy Ježíškovi, byť mu sestry pomáhají. Ale jsme zvyklí na to, že si píšeme, a polovičkou mého seznamu jsou vždycky knihy.

 Zmínil jste vaši velkou rodinu. Máte čtyři děti, dodržovali jste vždy štědrovečerní tradice?

 Snad s výjimkou období, na které nevzpomínám moc rád, když se mi rozpadalo první manželství, tak to byly takové Vánoce, které byly trošku smutné. Ale jinak ano, vždy jsme dodržovali vánoční zvyky, v prvním i ve druhém manželství to děláme a je to taková velmi příjemná vánoční atmosféra a pohoda.

 Mám obecně pocit, že Vánoce jsou spíše než o dárcích o atmosféře, o tom, jak se lidé k sobě chovají. A nejenom o Vánocích, ale třeba i ty týdny před Vánoci, v adventu. To je mnohem krásnější, než že někomu dáte dárek třeba za tisíce korun. 

 Co se stane, když se někdo obrátí na Nejvyšší kontrolní úřad a chce nějakou pomoc? Přijde jim dopis, který jim tu pomoc nenabídne?

 To je záležitost, která je docela komplikovaná ve chvíli, kdy se na nás obracejí občané se záležitostmi běžného života: kdy nejsou ochotni akceptovat vyřízení jejich stížnosti. My jsme v roli nejvyššího auditora státních financí.

 Lidé píší například to, že jim v obchodě odmítli vyměnit vadnou obuv. Nebo že stížnosti směrem k Městské policii na rušení nočního klidu nejsou efektivní. Že Policie ČR jim opakovaně dala pokutu za nesprávné parkování a přitom oni mají svůj rodinný dům a mají tam místo pro parkoviště a vždycky tam parkovali. Obracejí se na všechny možné instituce a většinou i na Nejvyšší kontrolní úřad, protože když už všichni selhali a když je někdo nejvyšší, tak by se měli obrátit i na něj.

 Jenomže kontrola ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu má trošku jiný charakter. My dohlížíme, jako externí auditor, na zacházení se státními penězi. A protože není možno kontrolovat všechno, vždy a všude, tak se snažíme svoji práci přizpůsobit událostem, které považujeme za nejdůležitější.

 A to nejdůležitější může být dáno například rozsahem finančních prostředků ze státního rozpočtu, které jsou vynakládány na daný účel. Například nákup nadzvukových stíhaček, stavba dálnice.

 Ve chvíli, kdy se na nás občan obrátí se záležitostí, která se ho velmi bezprostředně dotýká a cítí ji jako nespravedlivou, my mu mnohdy odpovídáme, že to je věc, kterou chápeme, že ji může cítit jako nespravedlivou, ale z našeho pohledu je to věc, která je málem nezajímavá.

 Protože buď tam nejsou vynakládány vůbec státní prostředky, pak nám to nepřísluší, anebo jsou vynakládány tak malé, že náklady na kontrolu by byly podstatně vyšší než očekávaný efekt.

 Zmínil jste dopisy. Stává se vám, že by vám psali obyčejní lidé i nějaké věci, které se týkají i státních peněz? Mají třeba pocit, že někdo tuneluje to či ono? Chodí takové udání nebo upozornění?

 Dopisy nehážeme do koše, ale velmi pečlivě je vyhodnocujeme. Je jich zhruba tři sta, čtyři sta ročně a z těch dopisů zhruba třetina popisuje záležitosti, které jsou pro nás kontrolně zajímavé.

 Ale není to tak, že bychom tam bezprostředně šli na kontrolu, ale vede se to jako podnět nebo upozornění, že je někde něco v nepořádku. Takže řekněme, že těch sto, sto padesát dopisů ročně upozorňuje na záležitosti, které jsou pro nás zajímavé a které nějakým způsobem pokrýváme v kontrolní činnosti.

 Zbytek tvoří právě stížnosti na nevyřízené reklamace, na chování sousedů v noci, na to, že na úřadě, kam přišli, jim nevyřídili záležitosti, jak si představovali, a podobně.

 Už jsme načali vaše záliby. Říkal jste, že strašně rád čtete. Co létání na větroni, prý na něj máte oprávnění nebo nějaké povolení?

 Tomu se říká velmi jednoduše pilotní průkaz. Stejně jako řidičský průkaz vás opravňuje k řízení auta, tedy v podstatě vám dává nějaké potvrzení, že umíte tím autem zatočit doleva, doprava, zastavit ho a rozjet. Pilotní průkaz vlastně prokazuje to, že znáte předpisy pro létání ve vzduchu a měli byste dokázat letadlo dostat do vzduchu a zase přistát.

 Je pravda, že vzduch je pro mě jakýmsi prokletím nebo možná kouzlem. Pilotní průkaz na větroň jsem získal, ale vyzkoušel jsem si i řadu dalších sportů, které souvisely se vzdušným prostorem. Zkusil jsem létat na padáku, paragliding, zkusil jsem i skákat z letadla, tedy vlastně ten klasický padákový seskok, a jediné z těch záležitostí týkajících se skoků a létání, které jsem nezvládl nebo jsem je neuměl nějakým způsobem vstřebat, to byl bunjee jumping.

 To jsem nezkusil, ale moje žena opakovaně. Pro mě to byla záležitost skutečně obtížně zvládnutelná. Země je příliš blízko.

 A to gumové lano je příliš pružné...

 A to gumové lano mi přišlo vždycky strašně pružné a měl jsem strach, že bych se rozbil o zem. Zatímco ve chvíli, když skáčete ze šesti set, sedmi set metrů s padákem na zádech, tak jsem si alespoň vnitřně říkal, že mám dost času. Kdyby se něco stalo, tak otevřu záložní padák nebo něco takového.

 Zaplať pánbůh, nemusel jsem to nikdy použít, ale bylo to pro mne psychologicky lépe vnímatelné. Bunjee jumping jsem viděl mnohokrát, ale nikdy jsem nenašel odvahu přivázat se na lano a skočit z padesáti metrů proti tvrdé zemi.

 Možná proto, že to není ta týmová záležitost, jak jsme o tom mluvili ze začátku, kdy má hejtman za sebou spoustu lidí ­ tým, který ho vždycky podrží.

  Jste prezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu, blíží se nám konec roku a nový rok. Řekněte nám všem, co platíme daně a přejeme si, aby s nimi bylo poctivě naloženo, co byste si přál do roku 2009?

 Málem jste si odpověděla. Já jako auditor nejvyšších státních financí bych si přál, aby peníze, které jsou právě formou daní a různých poplatků placeny do státního rozpočtu, byly používány efektivně.

 Aby se nerozplývaly jenom v různých poslaneckých iniciativách při takzvaném lámání medvěda, ale aby přispěly k tomu, že se nám bude v České republice žít lépe než v minulém roce.

 To si, myslím, je to nejúžasnější, co by se nám mohlo přihodit. Navíc se domnívám, že potom, co jsem měl možnost vidět řadu jiných situací v jiných zemích, ať už v Evropě nebo mimo Evropu, zdaleka to není úplně samozřejmé a zdaleka to není věc, která by byla dána sama sebou nebo historickými zkušenostmi.

 Takže to si přeji ­ vždyť jsem sám daňový poplatník. Byl bych rád, aby peníze, které stát ode mě vybírá, byly používány efektivně a aby sloužily ve prospěch nás všech.

 Na druhou stranu také musím říct, že peníze nejsou všechno. Vidím, že jak v Evropě, tak ve světě se dá žít s podstatně menšími finančními prostředky, s podstatně menšími finančními nároky, s podstatně menším seznamem dárků a různých výhod pod vánoční stromeček.

 A přitom jsou ti lidé šťastní nebo šťastnější, než jsou u nás. A to je věc, která mě nejvíc trápí, protože když sleduji situaci, jak vypadá u nás a ve světě, řekl bych, že hrozně málo lidí si uvědomuje, jak dobře se máme.

 Zkuste se v Jihlavě postavit na zastávku trolejbusu na Masarykově náměstí, postavte se v Havlíčkově Brodě na zastávku veřejné dopravy, ve Žďáře nad Sázavou, v Třebíči, v Pelhřimově a poslouchejte lidi, kteří stojí okolo vás a kteří přicházejí třeba s taškami plnými nákupů, masa, uzenin, chlebů a přitom slyšíte jejich stesky, jak je všechno drahé, jak je všechno obtížné a jak se dřív měli lépe. Není to pravda! A není to pravda hlavně ve srovnání s tím, jak se žije jinde.

 Máme se moc dobře a málo si toho vážíme. Přál bych si, abychom si to uvědomovali alespoň o trošku víc, než si to uvědomujeme teď. Vím, že všechno nejde udělat jedním mávnutím proutku, ale máme se opravdu dobře, ve srovnání se zbytkem světa, a měli bychom být mnohem více spokojenější s tím, co máme, a uvědomit si, že když chceme něco víc, musíme se tomu mnohem více věnovat.

 Ale to není to podstatné, podstatné je to, jaký z toho máme celý dojem. Jak žijeme, jak se chováme jeden ke druhému a nejenom v rodině, ale i třeba na té zastávce autobusu, trolejbusu, či tramvaje. Tak to bych chtěl popřát všem.

 Snad si to všichni vezmou k srdci.

 Petra EMMEROVÁ

Diskuze k článku