JIHLAVA - ­ Nadprůměrné množství zranění, agresivního chování i demolování majetku letos přinesly silvestrovské oslavy na Vysočině, zejména v krajském městě. O pozadích těchto jevů a také o hrozbě nezaměstnanosti jsme hovořili s klinickým psychologem Psychiatrické léčebny Jihlava Martinem Šťastným.

 První dojem ze silvestrovských oslav je, že lidé jsou nezodpovědní a chovají se jako děti...

 První věc je, že dnes skutečně mladí lidé déle zůstávají ve svých rodinách a déle zakládají vlastní rodiny, což oddaluje jejich "ostrý" vstup do samostatného života, a tím odpovědnost za sebe i své blízké. Druhá věc je fenomén Silvestra. Je to víceméně uměle vytvořený svátek. Většina lidí si představuje, že ho musí strávit zábavou, ke které patří sdružování lidí a také alkohol a odvázat se.

 Jenže primitivní způsoby odvázání (například rozbíjení lahví na dlažbě) budí pocit, že mladí lidé se nudí a tyto způsoby jsou vlastně pokračováním té nudy.

 Dá se to tak říct. Hlavně mladí mají touhu po zážitku a zároveň nedostatek kreativity. Neumí si prostředky k získání silného zážitku opatřit jinak než popíjením a s ním spojeným vybuzením skupinové agresivity. Dnešní mladá generace chce, aby zážitek byl co nejefektivnější, co nejrychlejší a dosažený s co nejmenší námahou. To umí alkohol a drogy, které je rychle a spolehlivě uvedou do změněného stavu vědomí, kde čerpají zážitky.

Není to jen silvestr, ale vůbec vágní představy podobného trávení víkendů: "jdeme se bavit, něco se popije a něco se bude dělat". A pak je nebezpečí, že se to vymkne z rukou.

 Na druhou stranu například letos šlo o tisíc lidí víc než loni na silvestrovský pochod na Javořici.

 To je právě ta kreativita. Vymyslet něco, co dá určitou práci, co není tak rychlé a jednoduché. Pochod na Javořici je důkazem, že existují i jiné ­ a jak je vidět i lákavé ­ alternativy společného trávení silvestra.

 Jakou roli v trávení silvestra hraje rodinné zázemí?

 Z rodin si přinášíme vzorce slavení svátků a jsme ovlivňování hodnotovými vzorci svého okolí. To ale ještě samo o sobě nikoho neochrání od excesů. V davovém jednání sebekontrola klesá a skupinové sebevědomí roste a někdy se vymyká individuálním hodnotám, tedy že dotyčný by třeba tu láhev o dlažbu sám nikdy nerozbil. Rozdíl je ale v tom, když někdo něco jednou zkusí, zaexperimentuje, a v tom, když někdo systematicky zmíněné způsoby zábavy vyhledává a není schopen z nich vybočit.

 Častým argumentem je "mladí dnes mají všeho dost, tak si všechno můžou dovolit". Platí zde?

 Pocit nadbytku je velmi subjektivní, i když v naší zemi většina lidí objektivně netrpí hmotným nedostatkem. Mohou si tedy koupit alkohol a chovat se tak, jak popisujete. Ale samotný nadbytek ani snadná dostupnost legálních drog a výbušnin ještě neznamená, že se toho musí zneužívat.

 V čem je nebezpečí výše uvedených způsobů "zábavy"?

 Asi hlavně v tom, že když lidem procházejí, posilují jejich vědomí, že si to mohou dovolit i příště. Měli by mít zpětnou vazbu, třeba i v určité represi. Represivní složka by u této zábavy měla být aspoň symbolicky zastoupena a pokud někdo výrazně překročí společenské normy v chování, měl by být postižen. Pokud policista rozbíjení lahví jen přihlíží, posiluje to vědomí, že toto chování je akceptovatelné.

 Jakou roli v tom hraje prevence?

 Nechci tu opakovat frázi, že záleží na rodině a škole (zvlášť když obě instituce dnes obecně nefungují tak, jak bychom si představovali). Jde o hlubší krizi naší společnosti v dodržování pravidel, která se projevuje napříč společností. V podstatě ne~jsme dost zralí na to, abychom demokracii dokázali využívat pozitivním způsobem. Souvisí to s krizí hodnot: málo lidí dnes považuje důvěru vůči někomu a důvěru v dodržení slibu za hodnotu. Pořád tu přetrvává určitá neúcta k hodnotám a pravidlům.

 Zastavme se nyní u ekonomické krize, jejímž nejhmatatelnějším důkazem je už i v Jihlavě propouštění z práce. Co člověk bez práce potřebuje v oblasti psychiky?

 Fakt propuštění lze rozlišit na rozumovou a emoční rovinu. V rozumové rovině člověk porozumí tomu, proč o práci přišel (ano, podnik nemá odbyt, zkrátka musí snižovat počty zaměstnanců), a když se s tím vyrovná, tak to vždy pomůže. Ale v emoční úrovni může cítit křivdu nebo nějaké nevyřešené věci z práce, třeba pocit, že místo něho mohl být propuštěn někdo jiný.

 Co vše se ztrátou práce přichází?

 Lidé ztrácejí pocit sebehodnoty, protože mít práci je určitá hodnota. Takže i když dotyčný nemá hmotný nedostatek a má finanční rezervy, klesá jeho sebevědomí a může cítit úzkost, může špatně spát a být podrážděný a může u něj vzniknout pocit méněcennosti. Pro některé lidi je proto i velmi zatěžko přijmout podporu v nezaměstnanosti. Vnímají ji velmi úkorně, jako důkaz toho, že oni sami ne~jsou schopni se o sebe postarat.

 Jak by se k propuštěnému mělo chovat jeho okolí?

 Pokud někdo přijde o práci kvůli krizi, okolí to pochopí a je tolerantní (než kdyby ho propustili kvůli pití či nezodpovědnosti). Ale problém je délka doby bez práce. Nejprve ho okolí tlačí, aby využil všeho, co mu poskytuje sociální systém. Poté vzniká období, kdy by si měl sám začít aktivně hledat práci. A tam je několik krizových momentů: například mu nabízejí jinou práci, ale on ji ani přechodně nevezme, protože má dojem, že je pod jeho úroveň. Řadě lidí se v tu chvíli bortí jejich představa, že v jedné práci vydrží do důchodu. Ti mohou být hodně bezradní a zažít skutečnou existenční úzkost. Záleží pak na jejich vůli a vytrvalosti, i například ochotě rekvalifikovat se.

 Rodina a okolí nezaměstnaného pár měsíců nebo zhruba půl roku ho vydrží v hledání práce podporovat. Jenže když se to ani za tuto dobu nepodaří, v rodině se objeví tlak, který se přenáší i na něj ve smyslu výčitky: "Proč už sis nic nenašel?" A tam mohou vznikat konflikty, projevující se i v mezilidských vztazích.

 Je pravda, že muž tyto potíže snáší hůř než žena?

Diskuze k článku