Václav Havel krátce po Listopadu 1989 řekl, ať se nemstíme na komunistech, ať "nejsme jako oni" - tedy že jim máme odpustit. Bylo to podle vás správné?

 Nejdřív bych rád ujasnil, co pro mě znamená proces odpuštění. Pro mě je to tlustá čára jako důsledek mého přiznání se k činu, o kterém vím, že ublížil, je mi ho opravdu líto a rád bych ho nějak napravil. A když už nejde napravit, tak udělám vše pro to, aby se neopakoval. Prosbou o odpuštění také žádám, aby se znovu uvěřilo mé dobré vůli.

 Protože jsem se v životě provinil nespočetněkrát, dal jsem svým bližním nemálo příležitostí zdokonalit se v dělání tlustých čar. Mnohokrát jsem byl svědkem velkorysých odpuštění, jako je třeba mávnutí rukou a rozhřešení: "Už o tom nemluv." Už od dětství jsem tuto kulturu směl vdechovat a každý mistrovský pardon zvětšoval moji chuť umět také odpouštět. Díky tomu mi dnes odpustit dělá menší problém než opak. Koneckonců příležitostí k odpouštění bylo až až.

 Ježíš z Nazareta učí o pardonu beze zbytku, o umění odpustit vše. Říká: "Odpusť a bude ti odpuštěno". A protože sám o odpuštění moc stojím, mám jasno. A považuji zmíněný apel Václava Havla za správný.

Nebyl ale zároveň určitým projevem neúcty ke všem obětem totality, které chtěly spravedlnost?

 "Sametový postoj" Václava Havla apeloval na velkorysost národa a přinejmenším v té revoluční době byl nesmírně, až životně důležitý. A to především pro komunisty. Velmi dobře si vzpomínám na nejistotu a strach, který mezi nimi zavládl. Mnozí si uvědomovali nebezpečí.

 Věděli, co následovalo jen pár dnů po únorových událostech 1948, kdy oni sami tehdy "zatočili s reakcí". A v nadšení roku 1989 bylo možno zaslechnout signály a dokonce i ojedinělé pokusy o tvrdé účtování.

 Proto měli soudruzi strach a někteří ho neustáli. Listopadovými událostmi zdiskreditovaná, totálně dezorientovaná a do svých služeben uzavřená "Veřejná bezpečnost" pro ně nepředstavovala žádnou ochranu, o StB či sovětské armádě ani nemluvě. Osobně jsem nejednou rozptyloval jejich až panický strach z toho, že budou "viset na kandelábrech".

Opravdu byl ten jejich strach reálný?

 Zvlášť na venkově věděli, že je čeho se bát. Tam totiž přímo vedle sebe často žili přímí účastníci vesnických tragédií. V jednom stavení bydleli pachatelé příkoří a strůjci mnohého utrpení a ve druhém stavení jejich oběti. Například kulaci, ale i další lidé, kteří si odseděli dlouhá léta v kriminálech, žili v blízkosti těch, kteří je tam pro jejich kolektivizační neochotu a vzdor z dob "radostného budování" poslali. Komunisté si jiné než tvrdě odvetné převzetí moci po letech budování socialismu vlastně ani neuměli představit. Ale jak víme, žádná významnější vlna pomsty nepřišla. A tak se komunisté přestali bát.

A otrnulo jim.

 Nešlo ani tak o to, že se přestali bát, ale šlo o to, že velkorysost začali považovat za slabost, protože podle jejich zažitých zvyklostí by se síla a převaha jejich protivníka přece projevila jinak. A tak si postupně začali užívat demokracie, kterou oni sami několika generacím odpírali.

Nevyužívají ji dnes naopak jako ochranu hlásání svých extrémních názorů?

 Jistě, uchopili ji po svém. Využili možnost urážet, posmívat se, útočit, a to čím dál odvážněji. Vždyť přece dnes se za to, na rozdíl od té jejich "socialistické demokracie" (což podle nich byla vyšší forma demokracie obyčejné) nezavírá! A tato jejich arogance mne nutila znovu se zabývat problémem "odpuštění komunistům".

Takže jste původní snahu o "bezezbytkové" odpuštění přehodnotil?

 Nic jsem nepřehodnotil. Jen jsem si víc uvědomil, že k odpuštění musí být minimálně dva: ten, kdo odpouští, a ten, kdo o to stojí. Víc jsem si také uvědomil logiku křesťanského učení o neodpustitelnosti některých vin. Dokonalé odpuštění totiž znemožňuje jedna jediná věc: když je odmítnuto. Je odmítnuto z důvodu, že přece není co odpouštět. "Naše linie byla správná," nepřestávají dnešní soudruzi tvrdit a dodávají: "Ano, určité přehmaty přiznáváme, nicméně kdo nic nedělá, nic nepokazí, ne?" To jsou slova, která znemožňují odpuštění.

Takže komunisté vlastně nedovolí lidem, aby jim odpustili?

 Nedovolí, protože podle jejich vlastních vyjádření je totalitní minulost součástí jejich přítomnosti. "KSČM vznikla z bývalé KSČ a je jejím legitimním nástupcem," zní první věta jedné z webových stran českomoravských komunistů.

Vy sám jste tedy komunistům odpustil?

 Komunistům jsem za své blízké i vzdálené, ale i za sebe, měl co odpouštět. A udělal jsem to. Jenže dneska vím, že jsem to udělal a zároveň i neudělal. Že jen někteří mi umožnili říci: "Nemluvme už o tom" a že stejně jako já o tom, co se jim ale opravdu nepovedlo, už mluvit nechtěli a byli rádi, že mohli odejít.

 Pak jsou zde ale jejich "legitimní nástupci". Být legitimním nástupcem znamená být dědicem minulosti, jejíž nedílnou součástí je komunistický teror, který lidem naší země způsobil nenahraditelné ztráty spojené s velkým utrpením.

Co teď s tím?

 Pro bezpečí této země je nutné pomáhat komunistům, aby stáli o odpuštění. Jen tehdy přestanou být nebezpeční sami sobě i nám, protože přestanou být. Takto viděno je odpuštění tím, co jejich obětem dlužíme.

Jan Mazanec

Diskuze k článku