"Nechci být za pamětníka", říká ještě před rozhovorem Petr Kubíček (1955). Řidič dopravní zdravotní služby jihlavské pobočky Českého červeného kříže, sportovec, básník a bývalý novinář se v Jihlavě hned od začátku zapojil do listopadu 1989, který jej v roce 1990 vynesl na jihlavskou radnici. Tam působil až do prvních svobodných voleb jako radní, poté vedl odbor vnitřních věcí, zakládal Živnostenský úřad.

 Zní to trochu vzletně, ale před 19 lety se opravdu psaly novodobé dějiny. Začátky byly plné euforie, které v každém z nás musely zanechat stopu. Ne každý se s tou přemírou emocí, s tou dobou "nahoru a dolů", dokázal vyrovnat.

 Někdy si dělám legraci, že před rokem 89 jsem klesl nejníže, jak to šlo - fáral jsem v hlubinných dolech, pak jsem se vznesl do výšin jihlavské politiky (Občanským fórem byl kooptovaný do městské rady - pozn. red.)... no a potom jsem se stal novinářem, abych to všechno popsal. Takže teď mám klid.

Jste tedy s listopadovou minulostí vyrovnán?

 Myslím, že ano. Jsou chvíle, kdy si tu euforii připomenu, nikdy ale ne s pocitem, že bych si říkal, nemělo to být, necinkal bych nebo podobně.

Nechcete být pamětníkem, přesto, kde se ve vás vzala ta síla jít do toho?

 Když jsme chtěli opravdové změny, tak nebylo na vybranou.

Vzpomenete si na dobu před devatenácti lety, kdy jste byl na radnici?

 Moc často ne. Snažím se žít dopředu. Život je hezký, přišla vnoučátka, držím se sportu, mám práci, která se mi velmi líbí, doma si pěstujeme zázemí. Nemám tendenci nostalgicky vzpomínat. Jistě, když potkám někoho známého, bleskne mi hlavou, s tím jsme tenkrát dělali tohle, tamhleten byl při tom... ty asociace příležitostně mívám. Úplně zapomenout se nedá.

Národ se semkl, pak se to rozešlo, není vám líto, že s těmi, se kterými jste začínal, se pak člověk mnohdy názorově rozešel?

 Tak to v životě chodí. To by člověk musel litovat toho, že se společnost nebo i on sám vyvíjí. Ale když se některé věci mění negativně, to zamrzí. Jenže nikdo si přece nemyslel, že nálada zůstane na stupnici euforie trvale v bodě 100. Je mi ale líto, že někteří lidé odešli nenávratně, třeba Pavel Novák (vůdčí osobnost jihlavského OF - pozn. red.). Na toho si vzpomenu dost často, některých mi zas moc líto není.

Z politiky jste se stal novinářem, bylo to těžší než politika?

 Že jsem přišel z politiky, mi v novinařině hodně pomáhalo. Hodně zajímavá práce, ale z hlediska psychické zátěže asi srovnatelná, tedy náročná. Když jsem končil v Mladé frontě Dnes, myslel jsem, že už nenapíšu nikdy ani čárku... Novinařina je - jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co, ale do dvou hodin, protože je uzávěrka. Není moc času na ověřování, nutně někdy člověk někomu ublíží, i když nechce.

Setkáváte se s některými osobnostmi bývalého OF?

 Pravidelně se nescházíme, ale víme o sobě. Například s Tomem (Tomáš Fejfar - pozn. red.) udržujeme kontakt e-mailový, esemeskový, stejně tak s Danielou (první porevoluční starostka Daniela Brodská - pozn. red.), tu a tam se stavím, nebo ona, když jede přes Jihlavu.

Je devatenáct let po revoluci, kdy jste se spolu s dalšími aktivně snažili dostat komunisty od moci. Co říkáte jejich současnému vzestupu po letošních krajských volbách?

 Za prvé: Štve mě to! Za druhé: Nemohu ale říct, že tomu nerozumím. Jak já to cítím, ODS a ČSSD nejenom opoziční smlouvou, ale hlavně klientelismem či tolerancí záhadných s politikou spjatých existencí, struktur a afér povýšily nemravnost v politice na doktrínu. Neumím si představit, jak by to teď mohly napravit, bojím se, že to nepůjde jedněmi volbami a s lidmi, kteří se dosud na této devalvaci politiky podíleli.

 Komunisty nevolí přece víc voličů ani jim neroste základna, ale lidé jsou tak nasr... na ten současný politický marasmus, že chtěli změnu. To podle mého názoru chtěli, změnu politiky, ne komunisty. A sociální demokraté podle mě jen dokazují (a ODS v tom není bohužel o nic lepší), že jim schází to opravdové umění politiky. Vyjednávat, domluvit se. Oni radši vezmou do holportu stranu, která dost názorně předvedla, co umí. Co mi zakážou teď? Jít na stará kolena do domova důchodců? Nebo nebudu smět jezdit se sanitkou mimo hranice kraje...?

 Samozřejmě přeháním, ale víte, co chci říct. Politika je velké umění, to uměl třeba právě Pavel Novák. Hledat řešení. Domluvami, jednáním, diplomaticky. Když vidím, jak se nyní domlouvají koalice na úrovni krajů, tak v tom umění nevidím. Leda politikaření. A celé to pochází z toho, že schází mravní základ. Jsem docela rád, že u toho nejsem.

Vnímáte výsledky krajských voleb jako jednotlivý výstřelek, nebo trend, který může dopadnout špatně?

 Jsem optimista. Že vyhrála drtivě ČSSD, mi nevadí, ODS potřebovala po čumáku, ale že se socdem spojuje s KSČM, takže ji de facto legitimizuje. Myslím, že to v lidech vyvolá opačný efekt, takže se situace v příštích volbách otočí. Otázkou je, zda ve prospěch ODS. Osobně bych čekal, že stoupne poptávka spíš po menších stranách, ne po těch zprofanovaných.

Byl jste volit?

 Ano, chtěl jsem podpořit někoho třetího, který by byl schopen ty dvě velké strany trochu korigovat. No, nepovedlo se.

Komunisté tvrdí, že už jsou jiná strana.

 Je pravda, že mám informace jen z médií, ale některá prohlášení hovoří spíš o opaku. Nevidím u nich ani snahu o pokoru. Když někdo o sobě řekne: ano, jsem v záznamech StB, protože doba byla taková, ale teď se proto nebudu angažovat ve společenských funkcích, budu dělat jen svou práci, pak ano, takový člověk jistou sebereflexi předvedl. Ale nic podobného komunistická strana neudělala. Jiná věc je, že je legální, v Parlamentu, takže strpět ji musíme. Po listopadu 89 jsem byl jeden z těch, kteří říkali, jich je přes milion, přece je nemůžeme všechny zahnat do ilegality. Teď si občas nejsem jistý, jestli to nebyla chyba.

Odpustil jste jim?

 Když řeknu ne, bude to vypadat, že jsem zapšklý a užírám se tím. Tak tomu není, není to moje hlavní myšlenka každého dne, ale říkám ne. Protože ta jejich idea představuje ztracený kus života, nejen můj, ale celé nebo přesněji celých generací. Mohl jsem reprezentovat, ale nesměl jsem. Mohl jsem studovat, ale nesměl jsem. Mohl jsem cestovat, ale nesměl jsem. To přece nejde teď jen tak říct: Soudruzi, bylo to fajn, vraťte se.

 Oni navíc pořád z té minulosti profitují. Nejen bývalí papaláši informacemi, majetky a styky typu ruka ruku myje, ale i v běžném životě. Příklad: Já to teď nepotřebuji, ale poznal jsem na vlastní kůži, když jsem hledal práci. Vždy ten stejně starý s vysokou školou dostane místo snadněji, protože ji má, kdežto já ji vystudovat nemohl. Zase mají navrch.

 Emigroval mi bratr, za kterým jsme nesměli, táta měl slabé srdíčko, nevydržel to. To je brutální zásah do několika životů, který se mě osobně bezprostředně dotýkal. Nestěžuji si nijak, můj život se mi líbí, ale oni mi do něj v důležitých okamžicích zasahovali nemravně a surově. Tím se dostáváme do roviny osobního příběhu, ale těch tady u nás bylo kolik milionů.

 A to jsem nezažil teror padesátých let, "jen" ten pozdější normalizační šroub. Proto mě děsí jejich nástup. A voliči bez paměti a sociální demokraté, kteří jim umožňují vyhoupnout se do sedla. Možná by nebylo od věci, kdyby si hejtmani, kteří se s nimi teď pachtují, jen tak cvičně na pár měsíců ty jejich uranové doly prošli.

 Ale něco jiného je volat po pomstě. To asi ne.

Prošel jste řadu zaměstnání, teď jste řidičem u Červeného kříže. Jaká je to práce?

 Je to zaměstnání trochu říznuté posláním a mohu-li srovnávat s mými předchozími profesními zkušenostmi, moc se mi ta práce líbí.

Dá se říct, že jste se našel?

 To je pravda. Člověk se neustále hledá. Na radnici mě katapultoval tlak doby, kdy se říkalo: Kdo, když ne my, kdy, když ne teď. Po radnici jsem dělal manažera v hotelu, pak asi tři roky novinařina. Vnitřně jsem nebyl spokojený, nebylo to ono. Pak jsem pracoval v Evropské databance, naučil se nové technologie, internet, jednat s lidmi, ale uvnitř se necítím být obchodníkem. Nyní jsem řidič, ale v pozici, že pomáhám lidem... paní, když nemůže vyjít do prvního poschodí... já mám dobrý pocit, ona má dobrý pocit. Navíc v každém je kousek kluka a práce je to rozmanitá, zažíváme se sanitkou různé situace... Rozhodně to není sedavé zaměstnání. Dál se vzdělávám a na život už koukám jinou optikou. Když je člověk manažer nebo funkcionář, hodně věcí nevidí.

A co hokej, ještě sportujete?

 Už se mi rozpadly betony i krajská soutěž, to říkám v žertu, ale především kvůli práci jsem hokeje nechal. Služby a tak. Cvičím ale pravidelně karate, do práce jezdím na kole... Snažím se hodně hýbat.

Protiváhou sportu jsou básně, které píšete. Zužitkoval jste v poezii i listopad 89?

 Myslím, že ne. Listopadová euforie a endorfiny z ní se stihly spálit v letech zápřahu na radnici. Ne, revoluční básník nejsem.

Petr KLUKAN

Diskuze k článku