Miloslav Růžička byl sedlákem, zavřeným v padesátých letech za protistátní činnost. Dnes je to nebývale aktivní důchodce, který se nesmířil s komunistickými zvěrstvy. Působí jako místopředseda Konfederace politických vězňů v Havlíčkově Brodě. Na podzim mu vyšla jeho druhá kniha Vyhnanci o komunistické akci Kulak, při které bylo vystěhováno mnoho rodin ze svých domovů.

Jakým způsobem jste objevoval vystěhované, vyhnance?

 Měl jsem spoustu adres. Celých 250-350 adres z jednoho kraje. Na adresy jsem napsal dopis, třeba rodina Františka Košťála. Nepsal jsem František Košťál, protože už nemusí žít. Když jsem znal jeho narození, napsal jsem to do závorky, nebo jsem připsal vystěhován v padesátých letech na Šumpersko a čekal jsem na odpověď. Třetina obálek mi přišla zpátky jako: nedoručitelné, nežije, odstěhoval se neznámo kam. Tak jsem musel jít po jménech těch, kteří se mi přihlásili a dávali další adresy.

Nejdřív jste měl určitě vystěhované na Havlíčkobrodsku...

 Ano, protože jsem před lety napsal knihu o osudech politických věžnů Havlíčkobrodska. V soudních archivech v Hradci Králové, Ledči, Chotěboři, Havlíčkově Brodě... jsem získal soudní rehabilitační usnesení a ta mi byla vodítkem, kdo byl odsouzen a vězněn a patřil pod rehabilitaci.

Ne každý vězněný byl ale skutečným politickým vězněm.

 Opilci, rváči, podvodníci a zloději, ti do toho samozřejmě nepatřili, ti jsou ze seznamů vyčištěni. Když se mi někdo přihlásil, že byl taky zavřený a neměl doklad, tak tam není. Nemohli jsme si dovolit - estébáci stále žijou - aby nám někdo říkal, koho jste tam dali, vždyť to byl lump a zloděj!

Bylo hodně obtížné sehnat osudy a výpovědi vystěhovaných sedláků?

 Bylo. Mluvil jsem s lidmi po telefonu, psal jim e-maily..., všichni říkali: my ti to napíšeme, ale musíš nám dát čas, protože musíme hledat v dokladech. Protože žijících postižených sedláků, těch je málo. To byly jejich děti a musí mít doklad, aby si to připomněly. Takže jsem to sháněl dva roky dohromady a vyšlo z toho 120 životních příběhů.

Vystěhování muselo probíhat značně dramaticky.

 Některé vystěhování nebylo "čisté", třeba ho jen přemístili do vejměnku na zahradu. Zůstal ale ve vesnici a šéfoval tomu statku. Takže to nebylo tak drastické, ale ti, co se museli vystěhovat do 24 hodin - vzít jednu peřinu a pryč! A do díry, do chlívů, do špejcharů. S těma lidma zacházeli jako s dobytkem.

Lze odhadnout, kolik vůbec bylo vystěhovaných?

 V knize 120 příběhů, 1880 jmen v seznamu. Akce Kulak byla první akcí úřední. Byla nařízená seshora a i seshora zastavená, když komunisti viděli, že šlápli vedle, že stěhujou pracovitý lidi z vesnice a že pole zůstávají ladem. Že druzí, kterým to přidělovali, to nechtěli, protože na to nestačí a tak dále.

Sami komunisté akci Kulak zastavili?

 Ano, ale jen nahoře mezi sebou. Ti komunisté dole ve vesnicích v tom pokračovali, protože v tom měli nástroj na vyřízení si závisti: hele, ten má traktůrek, tomu se daří dobře a my se tady dřeme. On se dřel i ten sedlák, ale to nechtěli vidět, a tak pokračovali, řekl bych bez úředních dokladů. Takže tito lidé v druhé fázi rozkulačování - ti na to nemají doklady.

 V knize je devadesátiletá žena z Hrochova Týnce, paní Vyskočilová. Byla stěhovaná v druhé fázi a nemá na to doklad. Když podala trestní oznámení na neznámého pachatele - a já je všechny k tomu vyzýval - tak na základě toho přijdou vyšetřovatelé z Prahy nebo z Brna a na základě toho musí dělat šetření. Samozřejmě, že píší sáhodlouhé elaboráty. Výsledkem je, že napíší: pachatelé nežijou, i když jsme v archivech vypátrali, kdo to je, ale ten nežije, ten také ne - tak je to odloženo.

Vy prý spolupracujeme s Naděždou Kavalírovou, předsedkyní Konfederace politických vězňů ČR. Na čem?

 Chceme docílit toho, aby bylo vystěhování uznáno jako zločin proti lidskosti. A je to potřeba uzákonit. Stejně jako se uzákonil holokaust a dodnes se o něj Židé opírají a jsou i odměňováni. Aby se mohli naši restituenti, kteří nejsou vyrovnáni majetkově a finančně, o něco opřít. Bez dokladu nemají dovolání. A přitom byli vyhnáni. Přišel předseda národního výboru a partaje: Hele, seber si svých pět švestek, ráno ti to na ten vůz naložíme a odvezeme tě do čtvrté vesnice na špejchar. Tito lidé museli napytlovat obilí, aby si mohli dát nábytek na špejchar. A než tam bylo obilí, byly tam slepice.

Když se vám ozvou díky této knize i další vyhnaní lidé...

 Budu nucen se zamýšlet a asi udělat druhý díl. Ale musí se sehnat dostatečný počet lidí. Historici říkají, že ještě ta samá porce, asi 2000 případů, byla vystěhována na dolním stupni. Takže jich spousta visí ve vzduchu, ale mnozí už nežijí, děti o tom ani nevědí, nebo je to nezajímá. Jsou rozptýleni po republice, jsou ve městech a žije se jim dobře, protože pocházejí z pracovitého rodu. Ti lidé nejsou proletáři, to jsou lidé, kteří se umějí postavit na své vlastní nohy a začínají znovu od nuly.

Petr KLUKAN

Diskuze k článku