Kdo ztratil psa, ví, jaké je loučení se čtyřnohým kamarádem. „Už nikdy žádné zvíře doma nechci,“ prohlásila Helena se srdcem plným smutku. Jenže ono nikdy se nemá říkat nikdy.
Jednou večer děti zpozorní. „Mami, neslyšela jsi nic?“ „Ne,“ odpoví. Po chvilce škrabání a tenounký hlásek za dveřmi. Hela zvědavě otevírá a skulinou se dovnitř protáhne cosi chlupatého. Vyhublé koťátko. Děti už nesou misku mléka a číča se do něho s chutí pouští. Jejich mámě docvaklo, že to asi není poprvé.
„Kočku v bytě? No to nemyslíte vážně!“ hartusí. „Ale mami, ona bude hodná a budeme po ní uklízet,“ zkoušejí děti tu známou taktiku na udolání matek.
Prosincový večer, venku mrzne až praští... „Dobře, ale jen přes noc a zítra jde kočka z domu,“ ujišťuje Hela své ratolesti. Pelíšek z krabice je vcukuletu. Tak ochotné a pozorné děti by pohledal. Najezené kotě se způsobně ukládá na přiděleném místě a při důkladné očistě nahlas přede a z ženy nespustí oči. „No moc nekoukej, zítra mažeš!“ připomíná. Koťátko se rozvalí na záda a ukáže skvrnité bříško. Hela neodolá roztomilosti a tvorečka podrbe.
Ráno přináší číču do práce. S kolegyní, zkušenou kočkařkou, stojí nad otevřeným víkem. Ze tmy na ně zírají dvě ještě modrá očka. „Hm, ta měla být ještě u mámy,“ hodnotí.
Pár telefonátů a snad zázrakem si pro to malé nadělení přichází zájemce. „Jsem ráda, že to mám z krku,“ oddechne si Helena později u kávy. Jenže jiný názor mají její děti. Pořád se na koťátko ptají.
Pár dní do Štědrého dne. Najednou telefonát. „To kotě si musíte vzít zpět, synátor ho hrozně trápí,“ ozývá se ze sluchátka. A tak je známá kočičí krabice zase zpět.
„Co budeme dělat,“ drbe Hela předoucí klubíčko. „Tak já ji vezmu k nám a ty koukej přemluvit muže,“ směje se kolegyně.
Doma mezi čtyřma očima se nadhozené téma setkává se silným odporem. Až časem muž povolí.
Je Štědrý den odpoledne. Děti už nazdobily stromeček a Hela s manželem si ťukli sklenkou šnapsu a obalují řízky. „Tak já pádím,“ šeptá mu tiše. „Jo, a ať jsi brzy tu,“ odpovídá on...
Koťátko v krabici cestou ani nemukne. Chvíli ještě musí počkat ve sklepě. Vypadá spokojeně, asi pochopilo své vítězství.
Těsně před večeří se Hela nenápadně s krabicí ozdobenou mašlí prokmitne ke stromečku a do pokoje hned zavře.
Jestli si někdo myslí, že děti nemají šestý smysl, tak se mýlí. Při slavnostní večeři snad ani nevědí, co jedí a už aby mohly ke stromečku. Když konečně zazvoní zvoneček, jako když do nich střelí.
Ježíšek letos nadělil plnou hromadu dárků, ale děti zajímá hlavně ta prachobyčejná krabice vzadu. Vrhají se po ní. Ale co to? Byť je krabice pevně převázána mašlí, je prázdná.
Manželé se na sebe nechápavě podívají. Vtom Helena koutkem oka zahlédne pohyb na horní palandě. Slečna číča se tu prochází po čerstvě povlečené posteli.
Obrovská ra-dost dětí, že mají kotě a kotěte, že má domov. Ve zmatku dětského pokoje se mu určitě bude líbit. Samozřejmě, první noc spí zde.
Druhý den ráno se drbou děti, drbe se i kotě. To navíc rozdováděně šplhá po vánočním stromečku, několik památečních ozdob po babičce se už proměnilo ve třpytivé hromádky.
Ale nájemníků je tu víc! Po bílé posteli skákají blechy. A že jich je! Co teď? Jsou svátky, všude je zavřeno?
Naštěstí známí najdou doma zbytek psího šamponu... Jak jen namočené koťátko vypadá uboze, samá kostička... ale blechy jsou udolány.
Na tyto Vánoce Hela jen tak nezapomene, zpestřila si je o jeden takový menší generální úklid. A číča – ta pak dlouhé roky byla významným členem domácnosti. Krásná mourina se smaragdovýma očima.
A to vše se stalo. Veselé Vánoce s vašimi čtyřnohými kamarády!
