Jedním z největších témat dnešní doby je nedostatečný pohyb dětí. Od šestého roku věku dítěte dochází ke zcela radikální životní změně. Nastoupí do 1. třídy, dochází k náhlému nároku na jeho sezení v lavicích, musí se koncentrovat… Dítě by mělo čas strávený ve školní lavici kompenzovat odpovídající dobou v pohybu. K tomu ale v mnoha případech nedochází a tělo začne nedostatkem pohybu strádat. Ne nadarmo pak mnoho dětí končí na rehabilitacích.
Možností je, že dítko sedavé zatížení kompenzuje prostřednictvím konkrétního sportu. Výběr je široký, ale u většiny sportů dochází k jednostrannému zatížení, a toto je nakonec také nutné kompenzovat. Nemůžeme se zde bavit o přirozeném všestranném pohybu.
Dalším problémem bývá nedostatečná znalost a zkušenost trenérů. Bavíme se například o nevhodném, technicky doplňujícím cvičení (strečink, posilování apod.), které je většinou součástí jednotlivých sportovních lekcí, tréninků.
Je opravdu výjimečné, když narazíte na pohybový kroužek pro děti, na kterém se kvalifikovaní lektoři/trenéři věnují všestrannému pohybovému rozvoji dětí. A maximálně podpoří to, co děti potřebují – všestrannost, přirozený pohyb, zábavu…
Příklady táhnou
Láska, nebo naopak nechuť k pohybu je částečně „zděděná“, ale největší roli hraje příklad rodičů. Pokud chceme zvýšit pohybovou aktivitu dětí, musí to vidět v rodině, a to už od útlého věku.
Dítě také musí být pozitivně motivováno za snahu, ne za výkon, a to jak v rodině, tak při hodině tělocviku.
Dříve, než do našich domácností pronikla moderní technika, běhaly děti celé dny venku. Dnes tráví spoustu času sezením u televize, u počítačů nebo s mobilem v rukou. Rodiče je doprovodí, nebo častěji dovezou autem, 2 x týdně na nějakou řízenou pohybovou aktivitu – sportovní kroužky, ale to pro jejich zdravý tělesný vývoj není dostačující.
Technické vymoženosti se podílejí na snižování naší pohybové aktivity, proto považuji za menší „zlo“, alespoň je využít k pohybu. Ať už se jedná o různé cvičební podložky, televizní pohybové hry, počítačové aplikace, které poskytnou zpětnou vazbu o našem pohybu, různé přístroje od krokoměrů po fitbity, soutěžení v množství vykonaného pohybu na sociálních sítích nebo hledání kešek, tady ale opatrně!
Když dítě dělá sport jen kvůli rodičům, tak je jasné, že ho hlavně ve vyšším věku dělá s odporem a končí s ním ve chvíli, kdy může „rozhodovat“ samo o sobě.
Některé děti tíhnou k určitému sportu od malička. V jiných je potřeba hledat, zkoušet a nabídnout jim několik sportů či možností jiných pohybových aktivit, než je něco chytne.
Juknětě na svého potomka
Někdy pomůže, když si své dítě „prohlédnete“ při hře na pískovišti, na hřišti nebo v kolektivu. Jeho chování vám totiž může hodně napovědět, jakým směrem se dát. Je raději samo? Nebo spíše vyhledává společnost, spolupracuje, hraje si s ostatními dětmi.
Jsou to drobnosti, ale mohou vám pomoci, mohou vás nasměrovat k tomu, zda se porozhlédnout spíše po individuálním nebo kolektivním sportu.
Ale připouštím, že někdy může zafungovat i přesný opak, kdy introverta nadchne kolektivní sport.
Tvrzení, že extroverti mají rádi raději týmové sporty a introverti ty individuální, platí pouze částečně.
Jde především o to, že introverty pobyt ve vnějším světě vyčerpává a potřebují se dobíjet časem tráveným o samotě. A tak i když dítě dělá individuální sport, trénuje většinou ve skupině s jinými dětmi, a po dopoledni stráveném ve škole (popř. v družině) nemá čas dobít baterky a může začít organizované sportovní aktivity, plné hluku a sociálních kontaktů, odmítat.
Chvalte, chvalte
Ať už váš potomek chodí na trénink, který je zaměřený na sportovní výkon, nebo na sportovní kroužek pro zábavu, je moc dobře dávat mu najevo, že vám jeho pohyb není lhostejný.
Nebuďte jen taxikářem ze školy do tělocvičny, kde dítě odložíte a jedete „v klidu“ nakoupit nebo zpět do práce. Běžte se někdy podívat na trénink/kroužek, co se tam děje, rozeberte s dětmi, co se jim líbí.
Je to drobnost, ale napomáhá k vytvoření pozitivní vazby ke sportu.
Nezapomeňte dítě za jeho snahu také pochválit, to dokáže doslova zázraky.
Jak překonat nechuť
Pokud nastane situace, že dítko na trénink nechce, měli byste se snažit přijít na to – proč. Jestliže přetrvává odpor k dané aktivitě dlouhodobě, zřejmě nemá smysl dítě do ní nutit, a bude lépe zamyslet se nad jinou pohybovou aktivitou.
Ale faktem je, že častěji se jedná jen o únavu nebo to je prostě obyčejná nechuť a lenost, kterou velmi dobře známe i my dospělí.
Potom je zapotřebí naše dítko trošku pošťouchnout, abychom mu je pomohli překonat.
Rozhodně nesmíme říci větu typu: „My jsme ti to zaplatili, tak tam budeš chodit.“
Jakmile dítě do kroužku dorazí a aktivita začne, počáteční nechuť většinou zmizí. Připomeňte na konci hodiny, jak se mu nechtělo, a nyní mu je dobře. Pomůže mu to zapamatovat si, že někdy je třeba se pro dobrý pocit překonat.
Některé děti mohou chtít skončit se sportováním „kvůli trenérovi“. Těm, co mají vrozenou potřebu harmonie a empatie, může být nepříjemné, pokud se trenér chová „příliš tvrdě“, a to i když se to netýká jich samotných.
Jiné děti naopak může iritovat, že trenér je nespravedlivý, neměří všem stejným metrem…
Užít si, nebo vyhrát?
Díky základnímu nastavení jsou mezi dětmi rozdíly také v zaměření na „proces“ nebo „ výsledek“. Děti preferující proces si užívají samotný průběh sportovních aktivit, akci jako takovou, láká je změna a nové výzvy.
Sportování u dětí je však většinou velmi pravidelná a systematická činnost. Tyto děti pak mohou mít pocit „přeorganizovanosti“ a stěžují si, že nemají čas „dělat si jen tak, co zrovna chtějí“. Plánovitost aktivit a pravidelný řád naopak vyhovuje dětem zaměřujícím se na výsledek činnosti – jejich motivaci však často hatí fakt, když se výsledek nedostaví.
Vrozené potřeby není snadné odhalit, ani sami u sebe si je většinou neuvědomujeme.
