Německý osvícený filozof pravil: Jedna dobrá matka znamená víc než sto učitelů. Ani ti ale nenahradí to, co zkazí jedna špatná máma. Podle ředitele Dětského domova v Telči Milana Opravila to platí beze zbytku. Právě on se například rozhovořil o mýtech v ústavní výchově.

 Nedávno se na internetu objevilo číslo 20 tisíc. Právě tolik dětí má být v Česku v ústavech. Souhlasí to?

 Je to mýtus, který lze vyvrátit objasněním terminologie, protože pobyt v ústavu není totožný s ústavní výchovou. Když vezmeme počet 20 tisíc dětí v ústavech, tak zhruba polovina z nich je v ústavech sociální péče, což jsou domovy pro hendikepované. Z nich je většina  v ústavech soc. péče na přání rodičů.

 V DD, DDŠ, a ve VÚ je přibližně 7 500 dětí.

 Na přání rodičů? Co si pod tím můžeme představit?

 Jde o děti, které mají milující rodiče, a které by se o své potomky rádi starali. Jenže péče o ně je tak složitá, že se nejde obejít bez odborné pomoci. Krom toho mají přece rodiče právo na to, aby si budovali vlastní kariéru.

 Když už jsme u těch mýtů. Obecně se tvrdí, že děti v dětských domovech trpí deprivací. Z vašeho pohledu ředitele jednoho takového zařízení, opravdu je to tak, že děti v domovech citově strádají?

 Ze svých zkušeností mohu říci, že děti do domova už s deprivací přicházejí, a je to zejména citová deprivace v období od narození do mladšího školního věku. Do domova se ale dostávají v převážné míře až v pozdějším věku.Dětské domovy jsou daleko podnětnějším prostředím než většina soc. znevýhodněných rodin.

 Takže dětský domov je v určitých případech pro dítě lepší, než kdyby žilo například v sociálně hendikepované rodině?

 Ve většině případů ano, protože prostředí dětských domovů je na úrovni středně příjmové rodiny. Tím pádem je pro ně podnětnější. Děti v mladším věku jsou vystaveny vlivům sociálně patologických jevů (alkoholismus, prostituce, drogy – pozn. aut.). Děti nejsou odebírány z rodiny kvůli chudobě - je to mozaika problémů a chudoba je následek .

 Pro rozvoj osobnosti dítěte jsou prý nejdůležitější jeho první čtyři roky života. Co je na tom pravdy?

 Drtivá většina odborníků na výchovu se v tomto názoru shoduje. Právě v tomto období se totiž děti, později umístěné v dětských domovech,  setkávaly v rodině s různými druhy deprivace. Je tedy jasné, že děti do domova s deprivací už přicházejí.

 Modelová situace. Budu klientem dětského domova, dovrším hranici plnoletosti a tím pádem končím na ulici, protože z domova musím odejít?

 Podle zákona děti odcházejí z domova na základě vlastní žádosti v 18 letech, a to po ukončení ústavní výchovy, která ale může být o rok prodloužena. Ve většině případů je odchod vázaný na ukončení přípravy na budoucího povolání. To znamená ukončení učebního oboru, maturitu, popřípadě studium na vysoké škole.

 Pak skončí na ulici?

 Nemusí tomu tak být, protože má několik možností. Může se vrátit do vlastní rodiny, využít služeb domova na půli cesty, společně bydlet s partnerem nebo využít nájemního bydlení.

 Poslední otázka. Mezi lidmi se obecně traduje, že je lepší špatná rodina, než aby dítě vyrůstalo v dětském domově. Co vy na to?

 Tenhle mýtus vychází z chybného uvažování o rekordním počtu dětí v ústavní péči. Sociální pracovnice jsou mezi dvěma mlýnskými kameny. Odeberou-li dítě brzy, soudíme se ve Štrasburku. V opačném případě hrozí týrání nebo zranění. Zastánci toho, že je lepší špatná rodina než dětský domov pak musí vysvětlit týraným dětem, že i ve špatné rodině je jim lépe než v dětském domově.