Populární designérka z televizního pořadu Jak se staví sen zavítala na Vysočinu. Kamila Douděrová radila zadarmo lidem, jak si zařídit byt.
Jako designérce je vám takříkajíc jedno, jestli se na vás lidé obrátí se žádostí o pomoc při stavbě či rekonstrukci domu, nebo se specializujete vyloženě na bytový design?
Je úplně jedno, jestli se jedná o novostavbu nebo rekonstrukci. Samozřejmě třeba přístup ke dveřím je jiný právě u nově stavěného domu. U něj jsou totiž dveře součástí už hrubé stavby. Tím pádem je třeba mít v hlavě celkový interiérový koncept. Dveře se potkávají s podlahou. Všechno se prolíná.
Takže apelujete na stavebníky, ať služby designéra využijí už v průběhu výstavby domu a ne až po jeho dokončení…
Přesně tak. Je důležité, aby přišli už v průběhu stavby a poradili se nad celkovou koncepcí jejich budoucího interiéru.
Můžete konkrétně nastínit, s čím se mohou lidé obrátit na bytového designéra?
Většinou se setkávám s tím, že si nevědí rady s dispozicemi bytu či domu. Řeknu příklad. Manželský pár má 30 let zažito, že na tomto místě mají sedačku a v dnešní době trendu propojování místností se chtějí zbavit příček, zvětšit prostor a najednou si s tím nevědí rady. Bojí se jednotlivé kusy nábytku rozmístit. Je to tím, že dříve se vše cpalo ke stěně, i proto chápu jejich obavy dát sedačku do prostoru.
Dobře, ale stejně tak doba pokročila i co se týče barevnosti stěn. Skoro to vypadá, jako kdyby klasickou bílou držely z nostalgie už jen starší ročníky…
Barev se lidé hodně bojí. Něco se jim sice líbí, ale už to neumí zkombinovat.
Souhlasíte s názorem, že dnešní design oproti předchozí době před rokem 1989 výrazně pokročil? Nebo jsme ve srovnání s jinými zeměmi jako Češi stále ještě příliš usedlí?
Vnímám takové dva extrémy. Možná je to rozdílem v generacích, kdy ta starší generace 30 let střádala doma něco, s čím se těžko loučí. Například s jedním druhem nábytku. Málokdy se pak dokáže rozhodnout k nějaké zásadní proměně.
Nemá na to vliv i masivní reklamní kampaň jednotlivých nábytkářských diskontů?
To, co diktují média, letáky ve schránce, tak to lidé kopírují. Pak mám pocit, jako bychom neměli svůj vlastní styl. Extrémem proti tomu je pak zase minimalismus, kdy mladí lidé nechtějí úložné prostory, knihovny. Jediný požadavek, kteří na mě mladí mají, je vytvoření pracovního místa, koutu na počítač v obýváku. To je smutné. Chtělo by to nějaký průnik mezi tím.
Spousta lidí se snaží ušetřit a navrhuje si zařízení interiéru svépomocí. Vy jako odborník doporučujete obecně raději poradu s designérem, nebo to skutečně mohou lidé zvládnout sami?
To je u nás asi největší chyba. Třeba s domem si lidé rady nevědí. Tak si nechají zaplatit projekt. Co se týče interiéru, už ale mají pocit, že to zvládnou sami. Domnívají se, že to poskládají nějakými celky z obchodních domů. Je třeba si ale uvědomit, že interiér je vnitřní součást samotné stavby a odborníka je třeba přizvat, protože o konceptu je zapotřebí uvažovat jako o celku.
Za dob totality jsme byli zvyklí na to, že výběr čehokoliv byl jasně daný. Mnohdy se na jeden druh dlaždiček do koupelny stály několikakilometrové fronty, protože jiné dlaždičky stejně na trhu nebyly, a navíc jich bylo málo. Teď už se situace změnila, ale je jiná natolik, aby uspokojila i naprosté individuální představy zákazníka?
Možnost mít originální návrh vlastního interiéru tady určitě existuje. Myslím, že to ani není doménou bohaté klientely, protože nábytek mohu seskládat od nějakého diskontnějšího prodejce, ale lze si zaplatit originální malbu nebo tapetu na zeď.
Takže i v této oblasti platí, že za málo peněz se dá pořídit hodně muziky?
Podle mého se kompromis dá najít vždycky. Jen se opravdu bojím toho, že to lidé bez pomoci odborníka sami nezvládnou. Minimálně formou konzultací je potřeba služeb odborníka využít.
Opravdu se dá věřit tvrzení, že kdyby ušetřené peníze investovali do služeb designéra, že následně ušetří i desítky tisíc na tom, že nenakoupí zcela nepraktické věci do vybavení domácnosti?
Podle mého to tak je. Můžete přijít do designového studia a prodejci nábytku vám pomohou. U nich ale nemáte jistotu, že vám vyberou to nejlepší, co na trhu je. Oni vám prodají to, co mají momentálně k dispozici. Udělají efektní vizualizaci. Vy nakoupíte, jdete domů, ale chybí tam ten mezičlánek, a to návštěva odborníka přímo u vás doma.
Někteří architekti paradoxně nevyzdvihují designová studia, ale nábytkářské řetězce typu švédské Ikey, a to proto, že se do toho designu snaží dát něco osobního.
O tomhle přesně mluvím. Z tohoto řetězce se dá totiž perfektně vyskládat základ, ale vždy bych to doplnila třeba originální tapetou, napínaným plátnem nebo grafikou. Nechtěla bych přijít někam a poznávat, že toto je z toho obchodu a tohle celé zase z jiného. Je dobré, když to má nějaký vtip, kompozici.
Jsou služby bytového designéra už dostatečně u lidí v povědomí, nebo se o možnosti pomoci odborníka stále ještě moc neví?
Když už mě zájemce osloví, tak je to na dobré cestě. Přiznává tím, že si neví rady a potřebuje poradit. Uznává, že odborník je namístě. Lepší se to.
Mnozí ale argumentují tím, že služby bytového designéra jsou dostupné jen bohatším. Můžete nastínit, kolik si lidé musí připravit, pokud chtějí služeb odborníka využít?
Záleží na tom, co za službu lidé požadují. Minimem je konzultace, kdy jedeme na místo a třeba tři hodiny probíráme dispozice bytu či domu s tím, že se to ladí i barevně. Když je pak člověk schopný, dokáže si to následně zrealizovat už sám.
Kolik za to zájemce zaplatí?
Taková služba vyjde zákazníka na pár tisíc korun. Myslím si, že se to vyplatí, protože kolikrát lidi vyhodí tři tisíce za komodu, která se jim po půl roce přestane líbit. Navíc jim i poradíme, kam jít. Nabídneme odkazy, jak to udělat. Dám ruku do ohně za to, že když k vám přijdu, mám představu, jak to udělat. Lidé mi mohou důvěřovat. V Česku je problém ten, že co není hmatatelné, za to lidé odmítají platit.
Účinkovala jste v televizní show Jak se staví sen. Kdokoliv se pravidelně objevuje v televizi, zvedá si tím i renomé, a tím pádem i vlastní cenu. Platí to tak i v oblasti bytového designu?
Je to tak. Musím potvrdit, že média jsou mocná a díky tomu, že jsem byla v televizi, jsem si mohla zařídit vlastní ateliér. Do té doby jsem přitom byla zaměstnancem. To nepopírám.
Dají se vyjmenovat z pohledu designéra největší hříchy, kterých se lidé v domácnostech dopouštějí?
Největším hříchem je shromažďování. Lidé třicet let schraňují porcelánové figurky, skelničky a nedochází jim, že prostory nejsou nafukovací, takže se pak zahltí. Lidé mají málo odvahy a když ji mají a jdou do barevných místností, konečný výsledek je šílený. Pak jde také o to, že do malých prostor lidé bez problému doslova nacpou rohovou sedačku. Největší prohřešek nade všemi? V tom mám jasno. Paneláky a jejich umakartová jádra.
David Kratochvíl
