Nezištně pomáhat druhým mají někteří lidé v sobě již odmala. Mezi ně patří 48letá Magdaléna Vojtěchová, která žije v Havlíčkově Brodě.
Sympatická žena většinu svého profesního života působila ve zdravotnictví. Kromě toho je ve svém volnu dobrovolnicí Oblastního spolku Českého červeného kříže (ČČK) v Havlíčkově Brodě.
A není jen řadovou dobrovolnicí, ale přímo velitelkou humanitární jednotky ČČK pro Vysočinu, která má sídlo právě v Havlíčkově Brodě.
Již od druhé třídy chodila do zdravotnického kroužku ČČK. Ve čtvrté třídě se rozhodla, že až bude velká, chce se stát zdravotní sestrou.
„Do určité míry je k tomu člověk předurčen. Už v té době jsem měla nějaký vztah k lidem a pomáhat jsem brala jako takovou přirozenou formu,“ skromně podotýká.
Navíc se již odmala účastnila dětských táborů ČČK. Postupně se na nich stávala praktikantkou, potom vedoucí a nakonec hlavní vedoucí.
„Důležité je, kdo vás ovlivní, ten jedinec, příklad, samozřejmě myšlenka i smysl toho, co děláte. Nějak jsem v tom pak plynule pokračovala,“ přibližuje.
Když se jí ptám na její vzor, tak chvíli přemýšlí a pak bez váhání řekne: „Byl to pan Ludvík Šanda, taková ikona první pomoci ČČK. Byl to fakt člověk, který byl mým vzorem a učitelem až do konce svých dní. Od něho jsem se učila celou dobu.“
Sestra na sálech
Kromě dobrovolnictví v Červeném kříži Magdaléně Vojtěchové hodně času zabírala náročná práce (perioperační) sestry na centrálních operačních sálech.
Navíc se k tomu ještě starala o dvě děti. Ty nyní už pracují a spolu s ní působí jako dobrovolníci u humanitární jednotky.
„Perioperační sestra je specifický druh práce i v rámci zdravotnictví. Je to o velké fyzické i mentální zdatnosti a odolnosti. Člověk se musí naučit být klidný v krizové situaci,“ vysvětluje.
Na operačních sálech strávila celkem 27 let. Prošla nemocnicemi v Pardubicích, v Havlíčkově Brodě a naposledy v Jihlavě, kde navíc byla dokonce osm let vrchní sestrou. Tato práce ji bavila.
„Když je dobrá instrumentářka, tak je v souhře a v souladu s lékařem, ví, co dělá, ví, co ten lékař potřebuje. De facto je o krok napřed, je to prostě krásná práce,“ popisuje.
Připouští však, že začátky nebyly lehké, protože se jedná o náročnou práci, při níž spolupracujete s lékaři. Podle ní trvá i tři roky, než se perioperační sestra naučí svoji práci.
Záleží na mnoha okolnostech (vystudované obory, lékaři i typ zdravotnického zařízení). Není to však práce pro každého. „Velmi záleží na osobní motivaci, šikovnosti a vůli něco obětovat,“ zdůrazňuje.
Změna je život
Po 27 letech na operačních sálech se Magdaléna Vojtěchová rozhodla, že je čas na změnu. Od letoška pracuje jako záchranář u vysočinského Hasičského záchranného sboru (HZS) v Jihlavě. Oficiálně se její pozice jmenuje komisař IZS.
„Tady se věnuji jak metodické části výuky – vedení kurzů a školení, tak i té praktické. Proškolování hasičů a kolegů na stanicích, vedení lektorského týmu a tak,“ říká.
V rámci ČK působí jako krizový a zdravotní intervent. Navíc je v podstatě velitelkou „vysočinské“ humanitární jednotky ČČK. Organizuje pomoc, zajišťuje lidi a rozděluje úkoly přímo na místě.
Největšími katastrofami, při kterých zasahovala spolu s humanitární jednotkou, byly například tornádo v Hruškách a střelba na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.
Přestože má málo volného času dokáže i relaxovat. Takovým jejím ventilem je cvičení. Jenže jako šéfka humanitární jednotky musí být stále 24 hodin na telefonu. To jí však nevadí, protože musela být na telefonu i jako vrchní sestra. „Člověk je na to zvyklý,“ potvrzuje.
Důležitá je motivace
Přestože logo ČK je všeobecně známé, setkává se Magdaléna Vojtěchová s neznalostí veřejnosti týkající se činností Červeného kříže. Někteří mají ČK spojený pouze s péčí o seniory, či dárce krve. Mnozí z nich neví, že existuje nějaká humanitární jednotka.
V poslední době řada spolků ČK po celé republice zaniká, protože nemají lidi. Nemyslí si však, že by lidé chtěli pomáhat méně. Za důležitou považuje motivaci a hledání něčeho, co lidi zaujme. Zároveň to musí být hmatatelné.
„Když dáte lidem smysl toho, co budou dělat, tak si myslím, že dobrovolnou práci dělat budou. I můj život ovlivnili klíčoví lidé a ti vás nasměrují a někam vedou a jsou pro vás inspirací,“ přemítá. Podle jejího názoru by lidé měli být vedeni k pomoci druhému od dětství. „Měli by vidět pozitivní příklad, pak můžeme očekávat pomocnou ruku v nouzi,“ uzavírá.
