Angličtina je jako lego. Než dítě poskládá celého panáčka, musí nejprve posbírat všechny kostičky, tvrdí Pavla Jahodová, která učí angličtinu na základní škole Otokara Březiny v Jihlavě.
Jak dlouho už učíte angličtinu?
Blížím se k patnácti letům. Popravdě, čím déle učím, tím méně počítám roky a spíš se soustředím na zkušenosti, které mě posunuly dál. Každý rok přináší nové výzvy i příležitosti, jak se profesně vyvíjet a přispět k rozvoji školy.
Takže jste od začátku věděla, na jakém stupni budete učit angličtinu?
Naše škola je nastavená tak, že učíme oba stupně, což považuji za velkou výhodu. Vidím vývoj dětí od prvních krůčků v jazyce až po jejich patnácté narozeniny, kdy dokončují základní školu. Je fascinující sledovat, jak se mění jejich jazykové dovednosti i přístup k učení.
Každá věková skupina má svá specifika. U mladších dětí vnímám nadšení a objevování možností, zatímco starší už začínají vnímat angličtinu jako nástroj do budoucna. A učitel dostává okamžitou zpětnou vazbu, kdy vidí, jak žáci postupují, s čím se potýkají a co je potřeba vylepšit. To je na téhle práci krásné.
Co vám pomohlo se dostat na takovou úroveň angličtiny, abyste mohla učit?
Měla jsem štěstí na učitele, kteří mi ukázali, že angličtina není jen školní předmět, ale způsob života. Každá zkušenost mě posouvala dál, ať už to byl pobyt v zahraničí, komunikace s rodilými mluvčími, čtení knih nebo samotné učení.
Často si ani neuvědomujeme, že se jazyk učíme, protože ho přirozeně vstřebáváme skrz kontakt s ním. Samozřejmě je to i dřina a někdy si člověk musí přiznat, že mu chybí slovní zásoba nebo že potřebuje zapracovat na výslovnosti. Ale to platí u každé dovednosti. Pokud chceme něco opravdu zvládnout, musíme na tom pracovat.
Vnímáte nějaký posun ve výuce cizích jazyků za těch patnáct let, co učíte?
Hodně. Když jsem začínala, říkalo se, že „jazyky otevírají bránu do světa.“ To stále platí, ale dnes už ten svět máme na dosah. Angličtina je všude kolem nás a výuka by se tomu měla přizpůsobit.
Dnes už nejde jen o gramatiku, ale hlavně o schopnost jazyk skutečně používat v praxi. Snažím se, aby si žáci osvojili angličtinu v situacích, se kterými se v životě mohou opravdu setkat.
Jak byste změnila výuku angličtiny na českých školách, kdybyste mohla zlepšit jen jednu věc?
Určitě bych se zaměřila na zapojení kontextu do výuky. Je důležité, aby se žáci učili angličtinu nejen v izolovaných cvičeních, ale i při řešení skutečných problémů nebo modelových situací.
Také bych podpořila výjezdy do zahraničí – výměnné pobyty, stáže, cokoliv, co žákům pomůže zjistit, jak si opravdu stojí. Takové zkušenosti je naučí překonávat jazykové bariéry a komunikovat v praxi.
Myslíte si, že se za poslední roky zlepšilo propojení angličtiny s praxí?
Ano, určitě. Vidíme to nejen u nás ve škole, ale i na konferencích, kde se o tom hodně diskutuje s kolegy z jiných škol. Snažíme se vytvářet autentické situace, se kterými se děti ve věku šest až patnáct let mohou skutečně setkat.
Není dobré vymýšlet úkoly, které jsou pro ně nereálné, ale naopak jim dát takové, které jsou zvládnutelné a motivující. Kromě toho máme dnes k dispozici mnohem více materiálů a technologií, které výuku obohacují a přibližují ji skutečnému světu.
Angličtina je dnes všude kolem nás, hlavně online. Jak tento vliv vnímáte?
Internet nabízí obrovské možnosti. Děti se s angličtinou setkávají denně přes blogy, videa, filmy nebo sociální sítě. Často si ani neuvědomují, že si přirozeně rozšiřují slovní zásobu. Ve škole na to navazujeme a využíváme online platformy, ať už ve výuce, nebo při domácí přípravě.
Angličtina je díky technologiím atraktivní, což je skvělé. Na druhou stranu je důležité, aby učitelé hráli roli průvodců a pomáhali žákům vybírat kvalitní obsah. Zároveň se je snažíme vést k tomu, aby se naučili kriticky vyhodnocovat informace.
V čem se liší dnešní generace žáků oproti těm, které jste učila dříve?
Každá generace je jiná a nějakým způsobem vždy ovlivňuje samotnou školu. Tím, že se společnost vyvíjí, technologie se mění a děti s nimi vyrůstají. Dnes jsou žáci neuvěřitelně zdatní v práci s informacemi, což jim otevírá spoustu možností. Nás učitele to nutí přizpůsobovat výuku tak, aby byla smysluplná a efektivní.
Musíme mít však na paměti, že ne všichni žáci chtějí trávit všechen svůj čas online. Mnozí se věnují sportu, umění nebo jiným volnočasovým aktivitám, což je třeba podporovat a brát v potaz. Technologie také změnily způsob, jak zadáváme úkoly a jak komunikujeme s žáky i rodiči.
Domácí úkoly lze zadávat online, což šetří čas v hodině, ale zase se trochu vytrácí bezprostřední kontakt. Proto je důležité najít rovnováhu. Technologie by nikdy neměly nahradit skutečnou interakci.
Jak pracujete se žáky, kteří mají s angličtinou velké potíže? Je u nich možné dosáhnout pokroku?
V poslední době se hodně otevírají nůžky. Na jedné straně jsou ti, kteří mají obrovský talent a jazyk pro ně není problém. Na druhé straně jsou žáci, kteří potřebují individuální podporu, ať už kvůli specifickým vzdělávacím potřebám, znevýhodněnému prostředí nebo jazykové bariéře.
Snažíme se zajistit, aby každý žák dosáhl svého maxima. Ti, kteří potřebují podporu, mají k dispozici nejen učitele, ale i speciální pedagogy, kteří jim pomáhají najít vhodné metody učení.
Zároveň nezapomínáme na nadané žáky, kterým dáváme náročnější úkoly a příležitosti využívat angličtinu v reálných situacích i v nejazykových předmětech. Velkou roli hraje i spolupráce mezi žáky samotnými.
Když si mohou navzájem pomoci a vysvětlit si látku vlastními slovy, má to často lepší efekt než klasická výuka. Celkově se snažíme, aby se každý žák dostal co nejdál, ať už patří kamkoli na jazykovém spektru.
S jakými problémy se děti při učení angličtiny nejčastěji potýkají? Je to výslovnost, gramatika, slovní zásoba, nebo třeba ostych při mluvení?
Děti nejčastěji bojují s tím, co si nedokážou snadno představit na konkrétních příkladech. Největší problém tedy obvykle představují abstraktní pojmy, složitější gramatické struktury nebo koncepty, které v češtině neexistují.
Proto je důležité angličtinu propojovat s reálnými situacemi. Pokud děti vidí konkrétní příklady a procvičují jazyk v přirozeném kontextu, lépe si ho osvojí. Gramatika bývá obtížná, ale stejně tak i výslovnost, hlavně u hlásek, které v češtině nenajdeme.
V takových případech pomáhá vést děti k tomu, aby v angličtině opravdu přemýšlely, namísto mechanického překládání z češtiny. Osvědčily se názorné pomůcky, jako jsou modelové situace, ukázky z filmů, písničky či příkladové věty, které jazyk představují v kontextu.
Překlad sice ve výuce úplně nezatracujeme, ale na základní škole by neměl být tím hlavním způsobem.
Jak motivujete děti, které se bojí mluvit, mají strach z chyb nebo se stydí před ostatními?
Důvodů, proč se děti bojí mluvit, může být mnoho. Někdy je to nejistota kvůli nedostatku slovní zásoby, chybějící fráze nebo ostych před spolužáky. Jindy může hrát roli stres ze školy, osobní problémy nebo dokonce nějaké zdravotní problémy, jako jsou formy mutismu.
Klíčem je vytvořit příjemné a bezpečné prostředí, kde se děti nemusí bát dělat chyby. Každé dítě má silné a slabší stránky, někdo vyniká v mluvení, jiný třeba v psaní nebo porozumění textu. Pokud se podaří nejprve posílit jejich sebevědomí v jiné oblasti, k mluvení se mohou dostat přirozeněji.
Angličtinu si totiž můžeme představit jako stavebnici lega, než dítě poskládá celého panáčka, musí nejdřív nasbírat jednotlivé kostičky. Některé děti jsou extrovertní a mluvení je pro ně přirozené, jiné jsou introverti a nemusí mít potřebu se projevovat, i když mají skvělé jazykové schopnosti. Stačí ale jeden správný impulz, a i tichý žák se může najednou projevit.
Co je nejtěžší na výuce jazyka u dětí a teenagerů?
Specifickou výzvou u teenagerů je jejich různorodost. Někteří jsou sebejistí a komunikativní, jiní spíše tišší a zdrženlivější. To je ale přirozené. Jsou v období, kdy se snaží porozumět nejen světu, ale i sami sobě.
Často mají přehled o aktuálním dění, což z nich dělá skvělé partnery do diskuse. Přinášejí témata, která bychom my učitelé možná ani neotevřeli. Zároveň jsou neuvěřitelně kreativní. Dokážou překvapit tím, jak pracují s informacemi, a jak je následně prezentují.
Naším úkolem je podpořit je v tom, aby našli svůj hlas, ale zároveň je i usměrnit, pokud nemíří správným směrem. Když vnímají, že jim učitel vychází vstříc, často přirozeně začnou spolupracovat a nemají potřebu vzdorovat.
Jak si jako učitel získáváte autoritu?
Nejdůležitější je důslednost. Pokud se se žáky na začátku domluvíme na pravidlech a všichni je dodržujeme, funguje to skvěle. Jakmile ale začneme ustupovat, je to cesta do pekel.
To platí na všech stupních vzdělávání, ať už jde o malé děti, nebo o starší studenty. Důvěra a respekt se nebuduje zbytečnou přísností, ale tím, že jsou pravidla jasná a platí pro všechny stejně.
Existují témata nebo jazykové jevy, které se i po letech špatně vysvětlují?
Jedním z nejtěžších úkolů je přesvědčit žáky, že učení jazyka vyžaduje i určitou míru pamětného učení. Dnes se hodně mluví o tom, že dril je zastaralá metoda, ale pravda je, že pomáhá automatizovat slovní zásobu a její použití v konkrétních situacích.
Cílem není zahlcovat děti mechanickým memorováním, ale přirozeně a nenásilně ho zapojit do výuky. Některé jevy se totiž nedají naučit jiným způsobem, než je právě učení nazpaměť.
Poznáte, když děti něco nechápou a jen se učí nazpaměť?
Ano, je to vidět. I když učení zpaměti hraje v jazyce určitou roli, musí být propojené s praxí. Pokud žák zná slovo, ale neumí ho použít v kontextu, je to známka toho, že mu úplně nerozumí.
Nejvíc se to projeví, když se ocitnou v situaci, kde nestačí naučené fráze. Ti, kteří jazyk ovládají, si poradí a přirozeně zareagují. Naopak u těch, kteří tápou, je vidět, že potřebují víc podpory. Takové momenty jsou ale cenné, protože nám učitelům ukazují, na čem musíme s dětmi zapracovat.
Co vás na práci učitele nejvíce baví?
Nejvíc mě baví, že žádná hodina nikdy neproběhne úplně podle plánu. Vždy se objeví něco nečekaného – otázka, nápad, situace – a já na to musím reagovat.
Díky tomu je tahle práce dynamická a pestrá. I když učím angličtinu už roky, každá skupina žáků je jiná, a to mě pořád motivuje přemýšlet nad tím, jak výuku vylepšit.
Co si lidé často neuvědomují o práci učitele angličtiny?
Ačkoliv se dnes ve školství klade důraz na pochopení látky, v jazyce se učení zpaměti nedá úplně vynechat. Některé věci se žáci prostě naučit musí.
Pokud bych to měla vztáhnout na učitelství obecně, pak si hodně lidí myslí, že člověku stačí jen dobře ovládat svůj předmět. Ale učitel musí být taky psycholog, aby dokázal rozpoznat silné a slabé stránky žáků a věděl, jak je vést. Musí být diplomat při jednání s rodiči a zároveň týmový hráč, aby si vyměňoval zkušenosti s kolegy a neustále se rozvíjel.
A taky je to práce, která nekončí ve chvíli, kdy zazvoní na přestávku. Příprava, administrativa nebo komunikace s rodiči zabere spoustu času navíc.
Máte pocit, že se i vy od svých žáků něco učíte? Co vás na nich nejvíc překvapuje?
Rozhodně. Každý den mě překvapuje jejich kreativita, jejich přístup k řešení problémů a ochota pomáhat. Je obdivuhodné, jak si mezi sebou dokážou poradit, nejen v rámci svých tříd, ale napříč ročníky.
Starší pomáhají mladším a mladší zase povzbuzují ty starší, třeba když se připravují na přijímací zkoušky. To, jak spolupracují, mě vždy potěší.
Máte zkušenosti s výukou angličtiny i v jiných zemích? Jak byste to porovnala s Českem?
Naše škola spolupracuje se školami v Dánsku a Nizozemsku, takže máme možnost sledovat jejich přístup k výuce jazyků. Zajímavé je, že tam stále převládá frontální výuka, učitel vede sám hodinu a žáci pracují individuálně podle jeho pokynů bez práce ve dvojicích nebo ve skupinách.
U nás se snažíme angličtinu učit interaktivněji, kdy více zapojujeme skupinovou práci, diskuse a reálné situace. Nemyslím si, že frontální výuka je špatná, ale je důležité ji kombinovat s aktivním zapojením žáků.
Díky projektům Erasmus+ můžeme sdílet zkušenosti s učiteli z různých zemí a přinášet nové metody do naší výuky. Myslím, že v Česku si v tomhle ohledu nevedeme vůbec špatně.
