Orientální tanec, v Čechách se mu spíše říká břišní tanec, v posledních letech získává stále větší popularitu po celé Evropě. Pozadu nezůstává ani Vysočina.
V krajském městě začala Alena Hutařová břišní tanec vyučovat děti a později i dospělé. Stala se zakladatelkou orientálního tance hlavně dětí a dospívající mládeže. V současnosti je vedoucí kroužku orientálního tance Ištar při Domu dětí a mládeže Jihlava.
Drobná štíhlá Jihlavačka se o tanec v dětství a dospívání nezajímala. „Radši jsem hrála na kytaru, chodila do dramatického kroužku a později pracovala s dětmi jako instruktorka na letních táborech,“ začala vyprávění Alena.
K tanci, ale ještě ne orientálnímu, se dostala o mnoho let později. „Manžel jezdil a jezdí na vandry a pohybuje se mezi trempy, takže má blízko ke country hudbě i tanci. Jednou na silvestra měla mít vystoupení jihlavská taneční skupina Bonanza, ale chyběla jim tanečnice, takže jsem za ni zaskočila,“ vzpomíná.
Country tanec se jí líbil a časem zjistila, že se při zkouškách a vystoupeních odreaguje od každodenních ženských starostí s rodinou. U country vydržela několik let, pak zjistila, že v tomto stylu tance jí schází něco nového. „Začala jsem se věnovat tanci z Orientu.“
V Jihlavě bylo před několika lety v oblasti orientálního tance pole neorané. „Na Vysočinu začala jezdit jednou měsíčně instruktorka ze Zlína s tanečním jménem Delila. Chodilo nás na její lekce asi deset žen různého věku a časem jsem zjistila, že tento tanec mě naplňuje a zároveň pomáhá od bolestí zad, které jsem tehdy měla,“ doplňuje Alena.
Orientální tanec může přinést úlevu od bolesti, ale až po delší době a hlavně po dobrém zvládnutí všech prvků. Než Alena pocítila blahodárný vliv na svá záda, uplynul téměř rok. Vyznavačka orientálních tanců z literatury vyčetla zajímavou věc. Původ těchto tanců je v Africe, kde v divočině porodní báby předváděly rodičkám taneční pohyby, které pomáhaly zmírňovat předporodní bolesti.
„Inspiraci z divočiny jsme nedávno použili v jedné taneční choreografii, kde jsme vyměnili pestré a bohaté kroje za obyčejné kožené bederní roušky,“ dodala vedoucí Ištaru.
V Domě dětí a mládeže v Jihlavě vede kroužek, kam chodí tančit téměř šedesát dívek od šesti do osmnácti let, navíc taneční sál využívají i dospělé ženy. „Je rozdíl mezi děvčaty a dospělými ženami. Zatímco dívky trénují na vystoupení a jejich trénink někdy připomíná drill, dospělé ženy se přichází večer spíše odreagovat od všedních starostí.“
Alena Hutařová nepředpokládala, že by se děvčata trénující orientální tance zúčastňovala soutěží, ale časem došlo k lámání chleba a Ištar vyrazil na závody, spíše jen za zkušenostmi. „Jsem laik, nejezdím z rodinných důvodů ani na semináře, takže se učím z videa a DVD a spoléhám na svou fantazii. Když jsme vyrazili na soutěž, aby si děvčata vyzkoušela tančit před porotou, a uspěli jsme, byli jsme hodně překvapeni a plni emocí.“
Časem se změnila i práce s dětmi v kroužku. Původně Alena pracovala s tanečnicemi různého věku, ale zjistila, že je lepší mít více skupin, kde jsou dívky rozděleny do přibližně stejného věku. „Sice máme místo jednoho kroužku rázem čtyři, ale starší děvčata, které tančí od založení kroužku, pomáhají se začátečnicemi a k nim se na pomoc se staršími děvčaty přidaly tanečnice Irena Stratilová a Katka Petrášová. Práce nese úspěchy.“
Všechny taneční choreografie, které v Ištaru vznikají, jsou vlastní, stejně jako výroba a šití kostýmů. Pomáhají děvčata, babičky, maminky a kamarádky. Většinou je to poznat na soutěžích, kde jsou tanečnice Ištaru vždy jiné a originální, díky čemuž získaly dvakrát ocenění za nejhezčí kostýmy.
Zatím největšího soutěžního úspěchu dosáhly jihlavské dívky na celostátní republikové soutěži Světlo Orientu v Uherském Ostrohu, kde loni v červnu obhájily prvenství z roku 2009. Orientální tance nabírají na popularitě rychlým tempem, o čemž svědčí fakt, že se Alena se svými svěřenkyněmi na krajských soutěžích setkává a poměřuje síly již s několika dalšími jihlavskými kroužky orientálních tanců.
Nabízí se otázka: Co chlapci a muži v orientálním tanci? Našli by uplatnění? „Myslím, že ano. V hlavě nosím myšlenku zakomponovat do některého z příštích tanců chlapce. Mám vybranou hudbu, ta je vždy prvotní a již vidím dva až tři kluky v černém oblečení s tureckými šavlemi, jak předvádí tradiční točivé tance a za nimi se vlní dívky,“ nastínila Alena vizi do budoucna. „Ale ještě za námi žádný chlapec nepřišel.“
Orientálních tanců je několik stylů. Alena Hutařová si oblíbila egyptský, také tanec se závojem a v poslední době indický tanec. „Indický styl se mi líbí, protože se do něj zapojuje i hlava a ruce, kterými se provádí gesta zvaná mudry. Tím se vlastně tanec prolíná s divadlem, protože mudry (znaky) mají své významy a vyjadřují myšlenky, emoce a úmysly,“ vysvětluje Alena.
Do budoucna plánuje vedoucí tanečního kroužku Ištar spolupráci s hudební skupinou z Jindřichova Hradce. „Jsou úžasní, jmenují se Hakuna matata a hrají na africké bubny. Spolu jsme vystupovali prozatím pouze na třech charitativních akcích. Jsou podobný kroužek jako my, mají děti od šesti let a to je přesně to, co se nám do plánované choreografie hodí,“ zakončila Alena Hutařová.
Vladimír Šťastný
