Domek po sestře komunistické prominentky Kabrhelové koupili před jedenácti lety. Vypadal téměř jako zbořenisko, dnes se může pyšnit krásným zrenovovaným klenutým stropem, se kterým by bylo škoda se nepochlubit. 

 Je to nenápadný domek v Kamenné na Jihlavsku. Přesto skýtá mnohá překvapení. Na své si přijdou lovci senzací, obdivovatelé historické architektury i přestavovatelé starých chalup.

 Najít domek Miroslava Blažka není složité, ale ani jednoduché. Ačkoliv je hned na začátku malé obce,  domek zvenku ničím nevyniká. A lidé jako by pana Blažka neznali. „Blažek? Blažkovi? Ne, nikdo takový tady nebydlí, ani stará Blažková,"  pokouší se o vtip žena ve středním věku, kterou prosím o pomoc. „Tady mě znají jako Pražáka," říká  pětapadesátiletý pan Miroslav, když jej naleznu.

 Chalupu koupil před jedenácti lety a od té doby ji s bratrem Ivanem opravují. Nejdříve sem jezdil na víkendy, nyní zde již plných pět let bydlí. Zatímco bratr Ivan stále žije v Praze, bez které by nemohl být, a sem jezdí stále o víkendech, Miroslav se bez Prahy obejde. Naopak, Vysočina a přestavování chalupy ho okouzlily natolik, že by se do hlavního města už vrátit nechtěl. Zve mě dál a hned na začátku mi ukazuje to, kvůli čemu jsem vlastně přijel: podívat se na barokní klenby se štukovou výzdobou z 18. století. Zatímco mnozí lidé přestavují staré chalupy do moderní podoby, bratři se rozhodli klenby za každou cenu zachovat. „Když jsem je uviděl, okamžitě jsem se do nich zamiloval," vyznává se  Ivan.  

 Dnes prý místní říkají, že to vypadá jak na zámku, a pan Miroslav naznal, že by bylo škoda nechat si tu krásu jen pro sebe a  neukázat ji třeba prostřednictvím novin.Vraťme se ale na počátek. Bydleli a žili v Praze. Před jedenácti lety na inzerát objevili chalupu kdesi na Vysočině a rozjeli se do neznámé Kamenné. Přivítal je nevzhledný domek, který spíš připomínal zbořenisko. „Neseděla okna, uvnitř to bylo spíš smetiště, žádné podlahy, barák vlhký a studený, půda - no hrůza, a zahrada byla jednou velkou skládkou," vzpomínají. Ale ty klenby! Nádherné klenutí v přízemní místnosti, které je okouzlilo.    

 „Byl by to hřích to zbourat a postavit sem novostavbu," shodují se svorně, i když si byli vědomi, že rekonstrukce bývají nákladnější. Nyní přesto přiznávají, že si ten obrovský objem práce nedokázali představit. Až když se pustili do práce. Několik valníků, železa, pneumatik a všeho možného nepořádku. Stavební problémy prý řešili, jak přicházely. Při otloukání zdí v pokoji s klenbami objevili na padesát vápenných nátěrů.  

 „Nátěr se dělal po čtyřech až šesti letech, tak ta chalupa má takových 150-200 let," odhadují. Žádné dokumenty o domku se totiž nedochovaly. Když zdi otloukli, objevily se fabiony a sluníčkové ornamenty na stropě.  Jeden celý rok spal pan Miroslav v nouzových podmínkách na staveništi či na zahradě. Vymýšleli, opravovali, zadávali.

 Co člověk neudělá sám, musí zaplatit. Pan Miroslav uznává, že spíše vymýšlel, co kde přistavět nebo ubourat, klenby ale zůstaly zachovány. Po jedenácti letech mají hodně hotovo a opravené klenby jsou výstavním kouskem chalupy. „Humbuk byl jen s barvami," přiznávají bratři se smíchem. Jeden chtěl strop bílý, druhý světle barevný. Dnes je barvou do meruňky a přidává útulnému pokoji na teple.

 Rekonstrukce se dočkala i půda. „Místní nám radili, ať ji uzamkneme a necháme být." Bratři ale rady neposlechli. Výsledek? „Pojďte se podívat," zvou mě po mlynářských schodech vzhůru do podkroví. Ze tří čtvrtin je to jedna nádherná velká místnost ve dvou úrovních s dřevěnou podlahou. „Ze začátku sem chodili jak o procesí," říká o místních pan Miroslav. „A člověku to taky dělá dobře, když se to někomu líbí a ocení tu práci," přiznává s tím, že celá rekonstrukce proběhla za pomoci hodných sousedů.  

 Hotovo ale zdaleka ještě nemají. Na zahradě už vysázeli řadu stromků, které krásně vzrostly, přistavěli atypickou zimní zahradu, kde se dá v sedět i v zimě, ale ještě jim hodně zbývá. Teď se chystají na stavbu přístřešku na dřevo, vyspravit a natřít musí štítovou zeď.  

 A kde je ta informace pro lovce senzací? V domku až do své smrti bydlela sestra komunistické prominentky Marie Kabrhelové.  

 Kamenští si prý pamatují návštěvy vládních vozů. „Tady byla strana a vláda," říká s nadsázkou pan Miroslav. Také proto, když dům kupovali, měli občané Kamenné strach, kdo a co tu bude. Domek totiž koupili od syna zemřelé, který však z chalupy dokázal udělat takřka ruinu. „Vyráběl tam po revoluci i bramborové hranolky, snad se tu pohybovali i narkomané. Mnoha lidem v obci dlužil, ten se tu už asi neukáže," míní pan Miroslav o člověku, od kterého domek koupili.  

 A ještě jedna zajímavost se k domku váže. „V Kamenné bydlelo před vysídlením plno Němců a domorodci říkají, že tady bydlel německý kat," říkají bratři. Je to nenápadný domek v Kamenné, kolem kterého byste projeli bez povšimnutí. Určitě není jediným, který skýtá překvapení  v podobě architektonických zajímavostí nebo umu lidí,

 Ten genius loci, který nemá a nikdy nemůže mít žádná novostavba.