Vítězka televizního klání Peče celá země Petra Burianová zavítala uplynulý měsíc do třebíčské knihovny, aby se s vyprodaným sálem, ve kterém figurovali i čtyři muži, podělila o svoje zkušenosti a zážitky. 

V úvodu představila svého muže, který je 50 procent jejího já. „O mně píší média, on jenom pracuje,“ usmívá se. Upozorňuje, že na chodu domácnosti se podílí i jejich pět dětí. 

„Ale nejstarší dítko jsme provdali do Francie a neodolali jsme a vyfotografovali se před populární Eiffelovkou v horáckých krojích, což určitě oceníte,“ ukazuje paní Petra fotografii. 

Vzápětí se dostává k tomu, jak se s mužem seznámili. Ukázalo se, že oba navštěvovali stejnou mateřskou a základní školu, střední školu ve Žďáře nad Sázavou a vysokou školu v Brně. Ovšem deset let po sobě, o tento časový úsek je její muž starší, tedy se nepotkávali. 

„Pak jsem u nich v sousední dědině chodila za Mikuláše a on chodil hrát do hospody mariáš. Když jsme tam přišli po nadílce, začal si se mnou povídat a když jsem se odstrojila, s údivem se ptá, ty jsi ženská. Do teď mi v Níhově, kde bydlím, říkají Mikuláška,“ směje se paní Petra. Pokračuje, že loni oslavili 30 let společného života, perlovou svatbu, a opravdu jí muž perly koupil.

Objevili pec 
Připomíná, že se jim podařilo zrekonstruovat velkou světnici, kde míní pořádat rukodělné kurzy. „Kromě toho jsme zakoupili statek v sousedství, tam nás rekonstrukce čeká, objevili jsme tam třeba pec na chleba,“ naznačuje. 

Dostává se k pečení, kdy kynuté těsto je nejstarší v rámci této činnosti. Kypřící prášek se ke kuchařkám dostal až v 18. století stejně jako začala výroba cukru, droždí. 

„Řemeslníci se dělili do cechů, jednalo se o mazanečníky, pekaře, perníkáře,“ vypočítává. Zdůrazňuje, že tehdy se vyráběly perníky tlačené do forem. Takže nevynikla tolik práce perníkáře jako řezbáře. 

Nyní nastává doba, kdy se lidé k tomu chtějí vracet a paní Petra shání dřevěné formy, což je velice neostatkové zboží. Vyřezávali to pouze tři lidi v republice, jeden z nich pracuje převážně pro muzea a další se věnují i jiným činnostem.

Osobně si těch původních natolik cení, že je ani nepoužívá. Přiznává, že se dříve využívaly i formy voskové a doporučuje při pečení s dřevěnými používat olej. Osobně pracuje s těstem minimálně dva měsíce odleželým. Ovšem glazura byla tajemstvím každého perníkáře. 

Dostává se k dalšímu historickému cechu, oplátkářskému. Strojek na výrobu se vyrábí v sousedním Slovensku, ale není právě levnou záležitostí. Dá se u něj i vybrat vzor výrobku.  

„Nebo je pečeme v kleštích v ohni. Ty nám vyrábí šikovní hoši z Valašska s církevními motivy, takže je děláme třeba na Vánoce. U nás se z toho stal vánoční zvyk, kdy u večeře na začátku hospodář namaže medem oplatky a rozdá kolem stolu,“ vypráví paní Petra.

Sladký hlavní chod
Připomíná, že Česká republika, a zahrnuje do toho všechny bývalé země Rakousko – Uherska, je jediná na světě, kde se sladké jídlo považuje za hlavní chod, a která má koláče jako slavnostní pečivo. 

Pracuje na koláčové mapě, ve které by chtěla zdokumentovat regionální výrobu, protože se liší i v rámci jedné dědiny. Další českou či moravskou zvláštností jsou rakvičky. 

„Přivezli jsme je do Francie, kde jim chutnaly, ale nechápali ten tvar. Ptali se, to si pečete i na svatbu,“ usmívá se paní Petra. Ovšem ona nemá ráda makrónky, to raději laskonky. 
Osobně se staví i proti používání umělých barviv, zlata. A pokud je používá, jen výjimečně. Dají se nahradit například borůvkovou šťávou, šťávou z červené řepy či z levandule. Nehoruje pro zdobení dortů, zákusků květinami, ani sušeným kvítím. 
Zdůrazňuje, že česká cukrářská tvorba byla za první republiky na špici a jezdili se sem učit i Francouzi či Italové. A představuje další zákusek - margaretku. 

„Jedná se o polozapomenutý zákusek, který si to rozhodně nezaslouží,“ říká paní Petra. Připouští, že příprava není jednoduchá. 
Paní Petra se dotkne i množství surovin při cukrářství, kdy se mladí lidé učí jich použít tolik, aby nezůstávaly zbytky. Sama se snaží pouštět do světa jen recepty, o kterých ví, že se dají zvládnout a povedou se. 

Jedno zaměření
Nastíní i svoje rady začínajícím cukrářům, pekařům, kdy jim doporučuje, aby si vybrali jen jedno zaměření, například se věnovali tvorbě dortů, přípravě čokolády či pečení koláčů. Koláče potřebují teplo, čokoláda naopak chladno, nikdy nezískají v oboru dokonalost, pokud se nespecializují.
Upozorňuje, že se nedá věřit tomu, co se píše na sociálních sítích, ani fotografiím. Ty se často berou z databází a nemají s výrobkem mnoho společného. „Dobré české kuchařky již byly napsané a není na škodu se k nim vrátit,“ říká paní Petra. 

Vrací se k zakoupenému statku, kdy na fotografii ukazuje záhonky, které tam vznikly po odstranění starého porostu. Vzniklo tam jedenáct záhonků a minipolíčko. Naznačuje, že rodina se zabývá i chovem zvířat. 

„Chceme koupit krávu a rozšířit zvířectvo o koně. A mám radost, že se hospodaření stalo koníčkem syna, takže opravdu nedělám všechny práce já,“ usmívá se paní Petra. Pokračuje, že rodina vlastní včelín, chová slepice, králíky, husy. 

Takže tvořivé kurzy se zaměřují i na draní peří. „Jsou to moc krásné večery, některé paní si to ještě pamatují z dětství a jim se vybaví všechny vzpomínky. Ti mladí zase nevědí, co je čeká,“ poukazuje paní Petra. 

Přijíždí soubory
A otázka, kolik peří se vejde do polštáře. „Dvě až tři kila, podle toho jak ho hospodyně chce mít naducaný. A víte, kolik sedere dračka, když je hodně šikovná za večer?“ ptá se paní Petra. Třicet deka peří. 

Má radost, že se draní přijíždějí zúčastnit folklorní soubory, které ji znají. Nastiňuje další zálibu, předení, i když přiznává, že nyní kolovrátek zahálí. Má speciální, který sestává ze sedmi druhů dřeva, tedy pravý český.

A jsou kolovraty na len a vlnu, ona představuje ten na vlnu. „Tohle je poslední kolovrat vyrobený v České republice. Pán, který mi ho vyrobil, se už do toho kvůli stáří nechtěl pouštět, ale nakonec jsem ho uprosila,“ říká paní Petra. 
Vzpomíná, že výrobce měl přání, zájemkyně na něm musela umět pracovat. Petra se s ním potkala v Pardubicích na nádraží a za nebývalého zájmu veřejnosti musela tvůrce přímo tam přesvědčit, že to opravdu umí. 
Ukazuje svetr, který je jen jejím dílem. Ostříhala ovci, vyčesala vlnu, upředla ji, obarvila a upletla svetr. „Uděláte to jednou a víckrát už to dělat nechcete. Trvá to rok a pak ho nenosíte, aby se nezničil, a taky dost kouše,“ připouští paní Petra. 

Není nejlepší
Vrací se k vítězství v soutěži Peče celá země, rozhodně se nepovažuje za nejlepšího amatérského kuchaře. „Je to zábavný pořad, kdy soutěžící jsou z různých krajů, různých profesí, které si televize vybere. Aby to bylo zajímavé. A já jsem tu show vyhrála,“ říká paní Petra.        
Druhé řady se účastnila jako člen štábu a ve třetí už nefigurovala. Nyní přerušila s Českou televizí spolupráci v přípravě pořadu Pečeme na neděli, podle svých slov pauzu potřebuje, aby si mohla promyslet věci do budoucna. 
Připouští, že televize dokáže přidat i ubrat, zkrátka má zájem, aby to byla zábava. 
Po vítězství se na ni sesypala média a slyšela jen samé klady. Dokáže si představit, že tuto popularitu nemusí každý unést, ona má rodinu, která ji rychle vrátí na zem. 
„Mám maminku, za kterou se chodím radit. Když jsem jí řekla, že vydám kuchařku Cesta z těsta, jen spráskla ruce a pravila, nedělej to, to bude ostuda. A tak je to se vším,“ směje se paní Petra. 
Připomíná pořad Pečeme na neděli, kdy si vymyslela, že bude jezdit za zajímavými lidmi po republice, a ti ji ukáží svoje kuchařské umění. Přiznává, že nejtěžším úkolem bylo přesvědčit lidi, aby se postavili před kameru.

„On když někdo něco umí, tak je povětšinou velice skromný. A taky se stávalo, že před natáčením byli velice hovorní, zapnula se kamera, a stop. Rychle upekli to, co měli, kamera zhasla, a opět to byl vodopád slov,“ směje se paní Petra. 

Nejstarší účastnici paní Františce bylo 97 roků a stále ještě žije. V Archlebově zdobily společně perníčky a paní tam oblékla celý folklorní soubor a podle paní Petry je to studnice moudrosti. 

Její vysoký věk přisuzuje i tomu, že si nikdy nic nedělala z toho, co o ní říkají ostatní. Dokázala téměř okamžitě odpustit. Takže ji nic netrápilo. 

Ráda cestuje
Velice ráda Petra Burianová vzpomíná i na setkání s řezníkem, který si celý pořad zrežíroval sám. A má radost, že i mladí lidé mají o činnost předků zájem a věnují se tomu.  

A dostává se k tomu, kdy v rámci pořadu navštívila Čechy v zahraničí. Nikdy netušila, kolik jich tam žije a patří tam k oblíbeným lidem. V Jižní Americe se dostala do Argentiny a Brazílie. 

V Rumunsku se setkala s Čechy v Banátu, zavítala do Bosny a Hercegoviny a do Chorvatska. Po první světové válce odešlo 300 tisíc Čechů do Brazílie a asi 350 tisíc Čechů do Argentiny. Do zámoří odjížděli i pod dojmem, že tam bude líp. 

Často stanuli v džungli, kde nebylo vůbec nic. Možná se chtěli i někteří vrátit, ale přišla další válka a pak nástup totality, a tak tam zůstali. Ale zůstali vlastenci. Udržují jazyk, české tradice, české zvyky, české kroje, recepty, fotografie.

„Když cestovali lodí v neutěšených podmínkách v podpalubí, mnoho si toho vzít nemohli. Přesto si brali kroje, knížky, křížek ze zdi, oblíbený hrneček a děti hračky. Mnoho věcí jsem viděla v muzeu, které toto období připomíná,“ říká paní Petra.

Na stole zbraň
Nejvíce se jí líbilo v Argentině, byť je to chudá země. Seznámila se tam s paní Liduškou, v domku byly obrázky českých svatých, mapa České republiky, na stěně Panna Marie Hostýnská a na stole revolver. 
„Když jsem se ptala proč, odpověděla mi, že na chřestýše. S tímto druhem nebezpečí se u nás nesetkáte. Varovali nás před lidmi, ale ne před přírodou. A my se jí nedokážeme přizpůsobit, protože v tom nežijeme,“ vypráví paní Petra.

Velice si považuje setkání s Dolores Baťovou, ta navštívila i Kraj Vysočina, konkrétně Třebíč, to byla opravdová dáma. Vystudovala dvě právnické fakulty s cílem očistit jméno svého dědečka Jana Antonína Bati. Právě odhalení jeho desky v bývalé továrně se v Třebíči účastnila.  
Paní Petra vzpomíná, když se procházely kolem řeky, že ji varovala, aby nechodila tak blízko vody. Paní Petra se s údivem ptala proč a paní Dolores, které je 76 let, odpověděla, že ji tam před týdnem aligátor sežral pejska. A co paní Petru zaujalo, Brazilci se pořád baví, pořád jsou pospolu. 

Do Brazílie vezla Pražské Jezulátko, na které přispěli lidé v rámci sbírky. „V Brazílii je velice rozvinutý kult Pražského Jezulátka. Mají tam školy Pražského Jezulátka, nemocnice Pražského Jezulátka, mateřské školy Pražského Jezulátka, každé dítě zná Pražské Jezulátko,“ říká paní Petra.

Pašování drog 
Proto tam sošku vezla, aniž si uvědomila, že je to častou skrýší pro pašování drog. Takže zatímco televizní štáb kontrolami prošel, ona absolvovala důkladnou prohlídku. 

Vzpomíná, že Jezulátko požehnal v Praze v katedrále sv. Víta arcibiskup Graubner. Opět tam figurovala s manželem v horáckých krojích, jako po celé Jižní Americe, a v katedrále jí, výborné řečnici, došla slova. Nakonec musela vše přečíst z taháku. 

Přechází k Banátu, kde se podle ní zastavil čas. Vypadá to tam jak v Čechách či na Moravě před 150 lety. V neděli se všichni obléknou do krojů a jdou do kostela. „Pokud máte pocuchané nervy, doporučuji dovolenou v Banátu,“ říká paní Petra.   
Zakončuje svoje vyprávění tím, že začíná studovat další vysokou školu. 

Zajímala ji etnologie a regionilistika, ale na žádné univerzitě neotevírají tento obor dálkově. Vybrala si proto teologii, která ji též zajímá. 
Úplně na závěr netají, že připravuje další kuchařku, maminka ji samozřejmě odrazuje, ale termín Petra Burianová zatím prozradit nemůže, protože stále ještě není hotová. 
A nejraději nosí kroj, i když nemůže říct, že má typický horácký. A hlavu si čistí i otužováním.