Aktuální psychický stav hraje velkou roli. Dnešní uspěchaná doba často nutí řidiče přistupovat k používání vozidla jen jako k prostředku pro dosahování jiných „důležitějších“ cílů. Dopravujeme se do práce, jezdíme na služební cesty, rychle se potřebujeme dostat na jiné místo… Často přitom řidiči usedají za volant nesoustředění, respektive přemýšlí nad úplně něčím jiným, než je vlastní jízda. Nepozornost potom se stává častou příčinou dopravních nehod, neboť mysl řidiče je zaneprázdněna jiným problémem (třeba konfliktem v práci, nepříjemným jednáním s obchodním partnerem, časovým stresem, ale i zdravotním problémem apod.).
Řízení je přitom dnes v hustém provozu natolik složité a jízdní situace natolik překvapivé a proměnné, že i krátké zaváhání a opožděná reakce může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Typickou nehodou ovlivněnou nesoustředěností nebo se věnování jiným věcem jsou na první pohled nepochopitelné nehody na železničních přejezdech. Řidič přejezd a často i vlak vidí, vnímá je, ale nepropojí se mu již správná reakce a potom dojde k neštěstí. Podobné nepochopitelné nehody vznikají i na dálnicích, kdy řidič narazí do stojící i správně označené překážky.
To, že jsme živé bytosti a ne stroje, opět mluví pro to, abychom jezdili raději pomaleji než rychleji. Při rychlé jízdě roste množství vjemů, které musíme za jednotku času zpracovat. Začíná to smysly a receptory, které vjem přijmou. Nervová soustava pak musí informaci zpracovat, případně zajistit rozumovou a svalovou reakci. Reakční doba každého člověka je jiná. I u konkrétního jedince se navíc mění v závislosti na denní době, zdravotním stavu, únavě, věku apod. Při hodně rychlé jízdě dochází u vidění k tunelovému efektu, kdy se plocha ostrého vnímání zmenšuje.
Velkou roli hraje také zkušenost – případně výcvik. Dobré je znát také svoje reakce. Někdo se například lekne a v kritické chvíli ztuhne a není schopen adekvátně reagovat. Někdo začne zmatkovat či panikařit. Typický příklad je, když se objeví překážka, například hrozí střet se zvěří, a je nutno ve zlomku promyslet reakci. Strhnout volant a narazit třeba do statného stromu je zajisté horší než srazit srnku nebo přejet zajíce (aniž bych chtěl zvířátkům nějak ubližovat).
Stresy a psychická zátěž mají své cykly, dlouhodobé i krátkodobé. Člověk není stroj. Když řidič ráno zaspí, potom nemůže vyjet z parkoviště a po chvíli přijede do kolony, kde jej donutí jiný řidič prudce zabrzdit – tak se konflikty kupí, psychická únava se projevuje a riziko chyby nebo selhání roste. Když se to sečte, může dojít ke zkratkové reakci a snaze oplácet. I když je to někdy těžké, je nutné zachovat si odstup a neoplácet křivdy ani gesty, ani jízdními manévry.
Z dlouhodobého hlediska je důležité, jak je řidič psychicky nastaven. Často se do řízení propisují vlastnosti a stavy, které se v běžném životě příliš neprojevují nebo je člověk dokáže utlumovat. Speciálně řidiči, kteří o sobě vědí, že jsou impulzivní, by si měli toho být vědomi a pokud možno neusedat za volant rozčíleni, naštváni, unaveni a v době špiček.
