Škvárová tvárnice, dnes obávaný eternit, panely. To byly novinky prvorepublikového stavebnictví.
Zejména ve 20. letech 20. století nastal v mladém Československu rozvoj stavebnictví, města rostla. Boom přinesl nové typy materiálu. Ve třicátých letech se průmyslové stavby začaly budovat z velkých betonových bloků – panelů.
Nás ale dnes zajímá cihlářský výrobek, který vznikl u nás na Vysočině a má svůj příběh. Je jím dutá cihla značky JESTAV, vynález cihlářského mistra Josefa Prášila z Okříšek na Třebíčsku. Patent na dutou cihlu získal v roce 1931, takže loni bylo jestavce 90 let!
Historii cihly JESTAV zachytil historik žďárského Regionálního muzea Miloslav Lopaur. Ve své práci nazvané Rodiště cihel JESTAV popsal osudy okříšské cihelny Jan Koumar z Fakulty humanitních studií UK.
Na webu městyse Okříšky najdeme dobovou dopisnici s reklamou cihelny. Objevil ji místní sběratel Jiří Vavroušek. Na líci dopisnice je obrázek s reklamou tehdy moderní a vyhledávané cihly. Na rubu dopisnice se dozvíme, že „Jen značka JESTAV vám ručí za dutou přelisovanou dělitelnou cihlu“.
Revoluční dutá cihla
Dvouděrová cihla JESTAV byla vskutku revolučním objevem. S rozměry asi 13 x 14 x 29 cm odpovídala velikostně dvěma běžným cihlám, navíc měla velmi dobré izolační vlastnosti. Také její pevnost byla větší než u plných cihel. Nejen kvůli místnímu jílu, ale i díky dutinám, pro něž byla ve výrobě lépe vypálena.
Moderní strojní cihelna s kruhovou pecí poháněnou výkonným parním strojem rozjela v Okříškách úspěšnou výrobu v roce 1922. Centrální ředitelství statků Collaltových v Brtnici ji vystavělo několikamilionovým nákladem.
Dle pojednání Jana Koumara z FHS UK byl duší celé cihelny od počátku zmíněný Josef Prášil. Nesporně technicky talentovaný muž. Ve volném čase pracoval na vlastních výrobcích.
Dle místního webu byla dutá cihla do výroby zavedena kolem roku 1928. Je tedy možné, že šlo o zkušební výrobu, protože až v roce 1931 si Josef Prášil přihlásil u Patentového úřadu v Praze návod na výrobu dutých cihel. Patent mu byl udělen jak na formu a způsob jejich výroby, tak i na stroj a způsob výroby na něm. Při nezbytné komisní odborné zkoušce pevnosti v tlaku tvárnice uspěly a oficiální výroba mohla začít.
„Po jestavkách byla velká poptávka zejména od stavebníků rodinných domků. Vyráběly se na šnekovém lisu jako běžná cihla, pak byly přelisovány a zhutněny v uzavřené formě. Díky tomu jestavky dosahovaly lepší pevnosti v tlaku a měly mnohem lepší tepelně izolační vlastnosti než obyčejné cihly,“ poukazuje Jan Koumar.
Dle vyprávění pamětníků byla místní surovina tak kvalitní, že tvrdé duté cihly snesly i sklopení z valníku na hromadu a žádná se nerozbila. Teprve, když byl po letech vyčerpán kvalitní jíl, začaly se lámat a valník se musel vyskládat.
Cihlářský mistr se činil
Za první republiky okříšskou cihelnu vlastnil italský rod Collalto e San Salvatore. Při volbě cihlářského mistra a správce Josefa Prášila měli majitelé šťastnou ruku. Díky němu a jím vynalezeným dutým cihlám přežil podnik hospodářskou krizi třicátých let, byť byl provoz několikrát přerušen. V říjnu 1937 koupil okříšskou cihelnu pražský architekt a stavitel Antonín Kilián.
„Díky Josefu Prášilovi mohla cihelna při válečném nedostatku uhlí pro pece připravit projekt nepálených cihel. I když ten byl dotažen teprve po roce 1946,“ uvádí Koumar pro zajímavost. Po znárodnění byl pořízen mlýn na hnětení hlíny, zavedeno korečkové rypadlo a došlo i k elektrifikaci. Komorová sušárna cihel využívala odpadní teplo z kruhové pece.
Výroba cihel v Okříškách skončila kolem roku 1974. Pamětníci myslí, že docházel kvalitní jíl a cihelna již nemohla konkurovat větším a modernějším cihelnám.
Každopádně dvojcihla s vyraženým obchodním logem JESTAV došla značné slávy a dostala se až do učebnic stavitelství. Vyráběna byla postupně po celém Československu, na strojích neméně proslavené blanenské firmy K. & R. Ježek. Byť se výrobou jestavek chlubila řada závodů, jejich rodiště je jen jedno - v Okříškách. Dnes dutá cihla doznala různých moderních verzí.
Žďárská verze jestavky
Jestavka odzkoušená v Okříškách se asi od poloviny třicátých let vyráběla i v tehdejším Žďáře na Moravě, v tzv. horní cihelně.
Nacházela se v místě dnešního sběrného dvora v Jihlavské ulici. Žďár měl ve stejné lokalitě, bohaté na cihlářský jíl, ještě i dolní Tomanovu cihelnu. Stála v místě dnešní 5. ZŠ. Bylo to potřeba, stavělo se tehdy hlavně z cihel a byla po nich velká poptávka.
Jak k prvorepublikové stavební vychytávce vysvětluje historik Miloslav Lopaur z Regionálního muzea Žďáru nad Sázavou, výhodou duté cihly s ochrannou značkou JESTAV byla podstatná úspora zednické práce. Šlo tedy o zcela novou revoluční tvárnici, která svými užitnými vlastnostmi předčila obyčejné pálené cihly.
„Lepší byla zejména v tom, že šetřila materiál, rychleji se z ní stavělo za použití menšího množství malty. S každou vyzděnou JESTAV cihlou ušetřili maltu na jeden šár. A také měla lepší izolační vlastnosti,“ dodává historik.
Zdejší Regionální muzeum získalo několik cihel jestavek do sbírek od místní rodiny Kmentových ze Sychrovy ulice pod Zelenou horou. Cihly pocházejí z přestavby jejich domu v roce 1939. Oproti originálu však mají již trochu jiné rozměry a otvory.
Brojili proti němu, on však podnik vyzvedl
Miloslav Lopaur pokračuje, největší sláva horní cihelny je spojena s majitelem Karlem Löwem. Byť v roce 1918 příchod nového majitele cihelny, který mluvil německy, vyvolal ve Žďáře vášně proti germánskému vykořisťovateli a nacionalistickou kampaň v místním tisku.
Karel Löw byl jeden z nejvýznamnějších podnikatelů na Moravě. Jeho rodina podnikala v textilní výrobě. Löwovy textilky zásobovaly i armádu a ozbrojené složky.
Žďárský závod zmodernizoval, nakoupil nové stroje fy Novák & Jahn a parní stroj. Zavedl i výrobu dlaždic a drenážních trubek. Rozvoz výrobků zajišťovala autodoprava podniku.
Dle historika však podnik také čelil krizím a cihelna byla v roce 1929 na prodej. Kupec se nenašel. Nakonec cihelna v roce 1931 vyhořela. Nedlouho před tím, 19. dubna 1930, Karel Löw v nedožitých 81 letech zemřel.
Jeho dědičkami se staly tři dcery - Evženie Preutzová, Elza Schwarzová a Marie Porgesová. Výrobu žádaných jestavek zavedly majitelky po obnově podniku.
Ve válečném roce 1940 však byla na cihelnu uvalena nucená správa a na konci války tu měli němečtí vojáci střelnici pro výcvik s pancéřovou pěstí a jinými pěchotními zbraněmi.
Löwova druhá manželka Alma se však do místní historie nezapsala dobře. Angažovala se totiž u nacistů.
„To mělo pro ni i její příbuzné fatální následky. V červnu 1945 nepřežila divoký odsun Němců do Rakouska. Zemřela na útrapy ve sběrném táboře ve Stonařově, kde kvůli koncentračním poměrům zahynulo zhruba 200 osob, zejména dětí a starých lidí,“ poukazuje Miloslav Lopaur.
V roce 1947 byl provoz znárodněné horní cihelny obnoven a fungovala až do sedmdesátých let, pak byla cihelna zbořena. V okolí se dosud zachovaly zbytky hliniště.
Více k tématu + nabídka firem v tištěném vydání JL s datem 18. 3.
