Každý měsíc se věnujeme v magazínu Pro ženy známým dámám z našeho regionu. Prosinec patří Lence Kovandové, vysočinské reportérce TV Prima.
Co vy a prosinec?
To mám zrovna narozeniny, takže samozřejmě tento měsíc miluju J. Zimní kalamity, mráz a hromady sněhu už sice tolik ne, ale je to měsíc, kdy asi všichni tak trochu bilancují, co se povedlo a nepovedlo.
Každý rok už se mi honí hlavou milion předsevzetí, co jsem za ten rok nestihla a určitě se mi to podaří ten příští. Jedna věc jsou ale sny a druhá realita, takže z dlouhého seznamu postupně vyškrtávám položku po položce J.
I když bychom s kolegou kameramanem rádi, tak většinou nemáme moc času nasát vánoční atmosféru, protože v tomto období se natáčí hodně reportáží i do zásoby kvůli dovoleným a svátkům. Takže se rozhodně nenudíme a asi nemusím ani říkat, že nákupy dárků pro děti a takový úklid každý rok honím na poslední chvíli.
Nejde se nezeptat – jak aktuální covidová doba ovlivňuje vaši práci?
Změna je to opravdu obrovská a nikdo z nás asi nepočítal s tím, že něco takového může vůbec nastat. Není v podstatě téma, které už by se dnes nějak netýkalo covidu.
Natáčeli jsme šťastné i ty méně šťastné příběhy, viděli vyčerpané zdravotníky a lékaře a mluvili s lidmi, kterým se prostě život změnil od základu, přišli o práci atd. Takže musím říct, že i pro nás jako pro novináře to byly a jsou často okamžiky, které nás velmi zasáhnou.
Všem, co pracují v nemocnicích a zvládají každodenní nápor, patří velký dík, stejně tak i všem dobrovolníkům, kteří v tak složitém období nabídnou pomocnou ruku.
Kdy jste přišla na to, že chcete pracovat v televizi?
Už od dětství jsem ráda psala, většinou jen tak do šuplíku. A hlavně jsem vždy ráda mluvila s lidmi, měla spoustu otravných otázek J.
Kamarádi mi s nadsázkou říkali, že buď budu policistka, nebo novinářka. A to druhé se stalo skutečností. Začínala jsem v novinách psaním článků hlavně o životním prostředí, pak už o všem. K televizi už to byl jen krůček.
Měla byste radu jak zvládat život a nezbláznit se?
Pokud tohle někdo ví, ať se mi ozve J. Jak zvládat život a nezbláznit se, v tom si netroufám nikomu radit, ale vím alespoň, co zabírá u mě. Řídím se heslem, že když už něco dělám, tak naplno.
V televizi dělám mnoho let, takže s většinou kolegů se osobně známe, při živých vstupech mám ale drobnou trému dodnes. Jak se nezbláznit? Mně osobně pomáhá jóga, odreaguji se u filmu, knihy, cestováním nebo třeba jen tím, že trávím čas s rodinou.
Teď už raději mile a odlehčeně: Jak dlouho jste vy sama věřila na Ježíška?
Tak na to už si nevzpomínám, ale myslím, že dlouho. Že Ježíšek nenosí dárky pod stromeček, jsem zjistila klasickým prohledáváním skříní u rodičů, kde byly zabalené krabice.
Máte nějakou pěknou vzpomínku z dětství spojenou s Vánocemi?
Mám s Vánoci spojené vlastně všechny hezké vzpomínky. Milou atmosféru, návštěvy u příbuzných a hlavně tu vůni. Domů jsem si pořídila i takovou tu klasickou leštěnku na nábytek, abych si připomněla vůni, kterou si pamatuji z dětství, když tím máma v uvozovkách zamořila celý byt J.
Tehdy jsem to nemusela, dnes tím leštím dveře i stoly také u sebe doma. Vždy se mi líbilo, když jsme celý den jedli cukroví a prostě se jen tak dívali na klasické pohádky.
Pečete vánoční cukroví?
Tak tady už je to horší, musím přiznat, že v pečení mám rezervy. Cukroví zvládají lépe mé kamarádky i manželka kameramana, kde si zamlouvám plnou krabici už týdny dopředu… Prostě to umí nejlíp a děti její cukroví milujou.
Doma pečeme jen to klasické linecké a nejčastěji ve tvaru hříbečků, které jednoduše namočíme v čokoládě. Jsem ráda, když zvládnu alespoň jeden druh.
Dodržujete vánoční tradici, kterou byste třeba chtěla doporučit našim čtenářům?
Nemůžu říci, že bychom u nás lili olovo nebo pouštěli lodičky ze skořápek, ale co pravidelně děláme, je to, že po štědrovečerní večeři věštíme z rozkrojeného jablka.
S dětmi se pak snažím dodržovat ještě jednu tradici - když už pomine takové to klasické vánoční šílenství, tak vezmeme trochu jablek, mrkví, vloček a semínek a ozdobíme u chaty v lese stromeček pro zvířata.
