Každý měsíc se věnujeme v magazínu Pro ženy známým dámám z našeho regionu. Červenec patří ředitelce Haně Fexové, ředitelce Oblastní charity Jihlava.

Co vy a měsíc červenec?
Když se řekne červenec, asi stejně jako mnohým lidem se mi vybaví dovolená, slunce, odpočinek, tábor, prázdninová dobrodružství…

Za poslední rok je celý svět kvůli koronavirové pandemii doslova vzhůru nohama… Jak vše zvládáte vy i váš tým?
Začátky byly velmi těžké, na takovou situaci vás žádná škola nepřipraví.
Naštěstí jsem nebyla na vše sama, kolem mě se pohybuje mnoho moudrých lidí, s životním nadhledem i smyslem pro humor. Troufám si říci, že jsme jako organizace v této zkoušce uspěli a ukázali, že jsme schopni naplňovat naše poslání a poskytovat potřebné služby i v opravdu těžkých dobách.  
Vážím si toho, že jsem obklopena ochotnými lidmi, kteří hledají cestu, nikoli důvody, proč něco nejde. Ráda bych jim touto cestou poděkovala.

Právě s vaším oborem to všechno covidové šílenství otřáslo nejvíce. Co bylo nejhorší?
Pro mě osobně byla velmi nepříjemná nejistota, se kterou jsme se potýkali. Jedno mimořádné opatření střídalo druhé, relevantních informací byl nedostatek, bylo a nadále někdy je těžké se vyznat v tom, co vlastně platí.
Naši podřízení od vedení organizace očekávají jasné a rychlé informace, které jsme ale často neměli. Nespočet večerů jsem se svými zástupci trávila dlouho do noci u počítače. Společně jsme hledali informace, za jakých podmínek budeme druhý den poskytovat bezpečně naše služby, abychom zůstali nablízku klientům a jejich rodinám.

Měla byste v souvislosti s covidem-19 nějaké poselství směrem k veřejnosti?
Nevím, jestli se jedná přímo o poselství, ale osobně bych si přála, aby veřejnost nevnímala covid jen jako něco špatného. Pandemie jasně ukázala, jak moc dosavadní způsob života chápeme jako neměnnou samozřejmost, jak moc se upíráme na materiální hodnoty a ztrácíme víru, jak malicherné věci mnohdy v životě řešíme.
Covid nám všem nastavil zrcadlo a ukázal, že „obyčejný klidný život“ není samozřejmost. Berme tedy tuto zkušenost s pandemií jako příležitost pro změnu, k přehodnocení vlastních hodnot i nalezení tolik potřebné víry.

Co vám za poslední měsíce chybí nejvíc – soukromě i pracovně?
Odpočinek, to je asi první, co mě na váš dotaz okamžitě napadlo. Po dlouhých čtyřech covidových vlnách, kdy se nedalo s klidným svědomím pořádně odpočívat, jsem se těšila na volnější začátek prázdnin, abych si před odjezdem na dovolenou tzv. uklidila pracovní stůl a dohnala resty, které jsem kvůli covidu odkládala. Bohužel přírodní katastrofa na jižní Moravě nás na Charitě opět povolala do plného nasazení a dovolená musí prozatím stranou.

Vaše rada jak aktuálně zvládat život a nezbláznit se?
Mojí radou je obklopit se dobrými lidmi, a to doma i v práci. Opravdu jsem vděčná za svou milovanou rodinu a za přátele, kteří mi v životě dělají společnost. Je to dar!

Jak dlouho už působíte na svém postu a proč jste si zvolila práci v oblasti, která „pomáhá“?
Letošní rok jsem završila deset pracovních let v Charitě, z toho tři roky na místě ředitelky Oblastní charity Jihlava.
Začínala jsem jako vedoucí projektu, který pomáhal dlouhodobě nezaměstnaným lidem vrátit se na pracovní trh, později jsem na pozici projektové manažerky byla zodpovědná za přípravu zejména investičních projektů.
Před rodičovskou dovolenou jsem pracovala v soukromém sektoru, ale brzy jsem poznala, že potřebuji změnu, kterou mi přinesla právě práce v Charitě.
Přestože na první zaměstnání také vzpomínám a mnohému mě naučilo, teprve v neziskovém sektoru jsem se opravdu našla. Mohu zde plně využít své ekonomické vzdělání, protože ekonomická pravidla jsou neúprosná a platí všude, přitom ale na konci této snahy vidím člověka a konkrétní pomoc, kterou mu jako organizace můžeme nabídnout. Moje práce mi dává opravdový smysl.

 
Pamatujete si, čím jste chtěla být ve školce, na prvním stupni…?
Mé okolí očekávalo, že stejně jako moje maminka budu učitelkou, já se však viděla jinde.
Na základní škole mě bavila matematika a čísla obecně, tedy studium ekonomie a managementu tak nějak přirozeně vyplynulo. Třeba udělá radost babičce některá z mých dcer a převezme v rodině pedagogické žezlo