Je zřejmě jediným mužem v republice, který má na dveřích své pracovny uvedeno vrchní sestra. Petr Číhal vede na jihlavské kardiologii kolektiv sestřiček. 

 Na muže jako zdravotní sestry si lidé stále ještě musí zvykat. Občas to i zaskočí. Nejčastěji si je spletou s lékaři. Jejich uniforma se totiž od té doktorské moc neliší. Nosí bílé kalhoty, košili a schází jim jen plášť. A často se pacientky před nimi stydí.

 To vše zná Petr Číhal z Luk nad Jihlavou - vrchní sestra na jihlavské kardiologii. Svým sestříhaným plnovousem ale nenechává nikoho na pochybách. Petr Číhal je chlap s povinnostmi vrchní sestry. 

 Sedmačtyřicetiletý muž pracuje v jihlavské nemocnici už pět let. V současné době má otec čtyř dětí na starosti sestry na kardiologickém oddělení JIP, na lůžkovém oddělení a ambulanci. A není jich jen tak „hrstka", jejich počet je nyní i s pomocným personálem dvaapadesát. 

 Poprvé se v ryze ženském kolektivu ocitl už v patnácti letech, když začal studovat střední zdravotnickou školu. Na celé škole  tehdy bylo tři sta žen a on jediný muž. 

 „Již od mládí jsem se chtěl stát lékařem, a tak jsem si při rozhodování, kam jít na střední školu, po poradě s rodiči vybral zdravotnickou školu," prozrazuje Petr Číhal. Po maturitě v roce 1982 pro něj nikde sesterské místo nebylo. Ani po vojně to nebylo o nic lepší.  

 „Chvíli jsem se živil jako pomocný dělník v nemocnici, pak šest let dělal instrumentáře na operačním sále," vzpomíná Číhal. Stále obklopen samými ženami. Sterilní prostředí následně vyměnil na patnáct let za práci záchranáře. Třikrát se pokusil dostat  i na medicínu.

 Nepovedlo se. „Profese záchranáře i zdravotní sestry spojuje pouze většinou práce s nemocnými nebo zraněnými lidmi. Co se týče náplně práce sestry na oddělení a záchranáře, je v ní veliký rozdíl. Ten hlavní je asi v tom, že záchranář se s pacientem setkává v terénu nebo u něj doma, a jeho práci tak mohou posuzovat příbuzní nebo okolo stojící lidé. Sestra na oddělení má zase pacienta v péči výrazně delší dobu a řeší s ním úplně jiné problémy než záchranář v terénu," porovnává zdravotník Petr obě profese.

 Mezi něžné pohlaví se vrátil až  v květnu 2005, kdy stanul právě na pozici vrchní sestra. „Chtěl jsem změnu, přihlásil jsem se do konkurzu a byl jsem jmenován," říká. Vrchní sestra Číhal by uvítal, kdyby jeho profese získala i mužské pojmenování.  Zdravotní nebo vrchní bratr se však oficiálně nepoužívají. „Ale už jsem si na to zvykl," tvrdí s úsměvem.

 Práce na kardiologii, kde ročně evidují přibližně 3200 příjmů, není podle něj jiná než na ostatních odděleních. „Každý z nás má jinak nastavenou schopnost řešit zátěžové situace a každý si rozhoduje sám, zda mu více vyhovuje některé „klidnější" pracoviště," přibližuje. Práci sestry přirovnává Petr Číhal k nekončícímu koloběhu. „Přijmeme pacienta s bolestí, jeho stav se postupně zlepší, odejde domů a tak to pokračuje stále dokola," říká. 

 Pacienti jsou však různí. O tom, jak se „podepíše" na sestře, když „narazí" na konfliktního člověka, Číhal míní: „To máte asi všude. Vy se snažíte a jiný to neocení. Já to řeším tak, že se za všech okolností snažím odvést svoji práci dobře. A pokud si svou práci dokážu obhájit, tak zhruba to jedno procento lidí, které si stěžuje vždy a na všechno, dokážu „překousnout"," přiznává.

 Podle něj sestra, která odsekne pacientovi, nedělá zlo jen sobě, ale i celému kolektivu. „Taková se pak na tuto práci nehodí. Nevzpomínám  si ale, že bychom na našem oddělení řešili oprávněnou stížnost," referuje vrchní sestra jihlavské kardiologie Petr Číhal.

Diskuze k článku