Lední hokej ­ nejrychlejší kolektivní hra na světě - láká do hlediště stadionů tisíce diváků takřka na celé planetě již tři století. Do historie hokeje se svými dvanácti mistrovskými tituly zapsala i Dukla Jihlava. Bývalý vojenský celek hraje v Jihlavě od roku 1956. Dvacet let aktivní hráčské kariéry a další roky jako trenér věnoval klubu útočník Jan Hrbatý, který byl v šedesátých a sedmdesátých letech fanoušky přezdíván "Rychlík Vysočiny" díky svému rychlému bruslení.

  Chodíte si ještě zahrát hokej a zabruslit si?

 Nechodím a myslím si, že v mých letech by to ani nebyl dobrý nápad. Se stejně starými hráči se nesejdeme a těm mladším bych už určitě při hokeji nestačil.

  Ale při oslavách padesátého výročí založení Dukly jste v roce 2006 v červenožlutém dresu hrál!

 Máte pravdu. Hráli jsme exhibiční utkání s Kometou Brno, takže jsem nastoupil na dvě třetiny. Takový mač jsem si nemohl nechat ujít. Ale po těch dvou třetinách jsem toho měl až nad hlavu.

  Pamatuji se na to utkání a všiml jsem si, že jste nehrál se svou oblíbenou hokejkou Vítěz special s rovnou čepelí.

 Žádnou Vítězku jsem nesehnal, tak jsem se musel spokojit se současnými hokejkami. Za mé kariéry jsme v nejvyšší soutěži, v době, kdy se už běžně hrálo se zahnutými, hráli s rovnou lopatou pouze tři hráči. Já, Ulrich z Litvínova a Jiřík z Komety Brno. Ostatní se nám vysmívali, s čím to hrajeme, ale já na Vítězku nedám dopustit.

  Začínali jste tehdy všichni s rovnými hokejkami. Snažili se hráči o nějakou domácí úpravu čepele?

 Jistě. Někteří lopatu hokejky nahřívali v horké vodě, nebo v páře nad hrncem a potom se snažili o zahnutí mezi žebry radiátoru.

  Bylo pro vás velkým hendikepem, že jste hrál s rovnou čepelí?

 Nebylo a dodneška jsem přesvědčený, že zahnutá hokejka nemá oproti rovné mnoho výhod, snad jen, že se na zahnuté lopatě lépe udrží puk než na rovné.

  Do Jihlavy jste narukoval v roce 1961 z Prostějova. Byl pro vás přechod z civilního oddílu těžký? Traduje se, že v Dukle byly tvrdé tréninkové dávky.

 Ani ne. Byli jsme mladí, takže jsme změnu brali normálně a vydrželi všechno, co nám trenér Pitner naordinoval. Byla zde pevná disciplína a tvrdá letní příprava, takže jsme s přibývajícími roky vybojovali první titul a poté další. Ale je pravda, že hráči, kteří prošli Duklou, ze získané fyzičky odehráli v mateřských klubech další tři, čtyři sezony.

  Co považujete ve své hráčské kariéře za největší úspěch?

 S Duklou jsem získal sedm mistrovských titulů, z toho šest v řadě. Největší úspěch je určitě stříbrná medaile na olympijských hrách v roce 1968 v Grenoblu.

  Tam jste ale mohl zařídit zlato!

 To je pravda. Nejprve jsem v zápase se Švédskem vyrovnal na 2:2 a tím jsme si zajistili stříbro. Následně jsem stál sám u tyčky, a kdyby mi Jožka Golonka místo střely přihrál, tak jsme asi byli zlatí. Z paměti se nedají vymazat vzpomínky na klubové zájezdy s Duklou na počátku sedmdesátých let do Ameriky, kde jsme hráli Světový pohár a zanechali jsme tam velmi dobrý dojem.

  Jaké to bylo hrát s americkými a kanadskými profesionály, kteří zde tehdy byli popisováni jako krvežízniví řezníci, kteří se víc než hokeji věnují na ledě bitkám?

 Ono to tak ve skutečnosti vůbec nebylo. Bitky tam k hokeji patřily a patří dodnes, ale je to vždy spíše jako atrakce pro diváky. Na ledě hrál soupeř fér a nedocházelo k žádným podpásovkám.

  Říká se, že kdyby legendární kanadský obránce Bobby Orr hrál ve dvojici s Janem Suchým, tak by se jednalo o nejlepší obrannou dvojici na světě. Souhlasíte?

 Naprosto! Honza Suchý byl technický hráč, který před brankářem schytal mnoho střel a Orr by se prosadil důrazem a tvrdostí, takže by se navzájem vhodně doplňovali. Podobnou dvojici jsme měli u nás v reprezentaci. Machač byl ten, který tvrdil muziku a Pospíšil byl spíše technický a dobře rozehrával.

  Nemrzí vás, že jste se jako hráč nedostal do reprezentačního výběru v roce 1972, kdy výběr trenérů Pitnera a Kostky získal v Praze mistrovský titul?

 Určitě ano. S týmem jsem se připravoval před mistrovstvím, ale do nejužší nominace jsem se nedostal. Trenéři rozhodli, že s bratry Holíky bude hrát Jan Klapáč. S oběma bratry jsme hráli hezký hokej, po celou dobu střídání jsme hráli většinou v útočné třetině, ale nedávali jsme moc gólů. Zpětně musím uznat, že Pitner rozhodl správně. Klapáč byl koncovým hráčem, který těžil z přihrávek Jardy Holíka a Jirka, ten dělal černou práci, když se poctivě vracel dozadu. Trenér je ten, který nese zodpovědnost, a rozhodl tak, jak rozhodl. Člověk se na historii nemůže zlobit.

  Po skončení hráčské kariéry jste pracoval jako hokejový trenér.

 S aktivní činností jsem skončil ve svých osmatřiceti letech v roce 1980. V té době vzniklo v Jihlavě Středisko vrcholového sportu mládeže pro dorost a juniory, na jejímž založení měl největší podíl trenér Pitner. Stal jsem se jeho šéftrenérem a postupně jsme získali tituly mistrů republiky.

  Středisko mládeže patřilo pod armádu. Podmínky pro dorost a juniory byly asi nadstandardní.

 V každém případě. Mladí hokejisté, kteří k nám přišli, měli zadarmo výstroj a výzbroj, ubytování i stravu. My jsme museli jenom přesvědčit rodiče vytipovaných hokejistů, aby nám kluky, třeba ze vzdálenějších míst, do Jihlavy pustili.

 Vzpomínám, jak se při zisku dorosteneckého titulu v Uherském Hradišti v roce 1988 hrálo turnajovým způsobem, a my jsme měli oproti jiným celkům nadstandardní ubytování v hotelu Moskva ve Zlíně, kde bylo veškeré zázemí. Náš největší soupeř Litvínov, který měl ve svém středu Roberta Reichla a Josefa Beránka, bydlel na ubytovně za Hradištěm, kde neměl potřebný klid a na ledě nám to kluci dávali pořádně pocítit.

  Taková drobnost jim snad nemohla vadit.

 Ale ano. A za dva roky se hrálo finále v Příbrami a opakovala se podobná situace. My jsme měli zázemí v rekreačním středisku Vystrkov, které tehdy patřilo, myslím, ministerstvu vnitra. Měli jsme uprostřed lesa potřebný klid, srnky nám chodily ráno až pod okno a ostatní týmy bydlely pohromadě ve společenském domě, kam už ráno po šesté hodině chodili horníci z uranových dolů na pivo a dělali tam pěkný rachot a kluci se zase pořádně nevyspali.

  Pocítili jste nevraživost od ostatních týmů?

 Ano a dokonce od Dukly Trenčín. Před zápasem jsme jim věnovali naši vlaječku a oni ji poté v kabině pošlapali a potrhali. To mě dost mrzelo.

  Jedna nepříjemnost vás s mladými hokejisty potkala při návratu ze zahraničního zájezdu. O co šlo?

 Jezdili jsme s juniorkou do Francie, kam nás zval jihlavský trenér ve službách Grenoblu Adolf Šprincl. Při návratu jsme se zastavovali v Mnichově, aby si kluci mohli koupit dárky. Jeden rok se nám návrat nějak nepovedl, protože dva hráči, útočník Šotola a brankář Altrichter, se domluvili, že emigrují, a k autobusu se nevrátili.

  Jak to dopadlo?

 Velitel Dukly Janoušek z Liberce mně jako důstojníkovi pěkně vyčinil a následně jsem dostal zákaz výjezdu na Západ na tři roky. Můj asistent František Vorlíček byl občanským pracovníkem, takže vyvázl s mírnějším trestem. Nakonec jel pro kluky do Německa otec Šotoly a přivezl oba zpátky.

 Zajímavé je, že když měl po revoluci Martin Altrichter možnost jít hrát do ciziny, nikam nešel a postupně prošel více než deseti českými týmy a stal se dokonce mistrem republiky.

  Po revoluci přestala armáda podporovat Duklu a od té doby se situace v jihlavském hokeji neustále zhoršovala. Kde vidíte největší chybu?

 V každém případě v samotném přerušení spolupráce s armádou. Vše, co fungovalo, se zrušilo, a teď se to dává pracně po letech zpátky. Vždyť by Dukly nebyly pro miliardový rozpočet armády tak velkou přítěží. Dodnes funguje pod armádou atletika nebo lyžování, tak by se v nějaké rozumné míře udržel i hokej.

  Souhlasíte s tím, že základem klubu je dobrá práce s mládeží?

 Rozhodně, a začínám zjišťovat, protože v žácích Dukly hraje můj vnuk, že v Jihlavě se pod vedením Bedřicha Ščerbana začíná konečně po letech tápání něco dít a práce s mládeží má smysl, což je vidět na výsledcích nejmladších ročníků.

  Ale věčný oponent Dukly Jaroslav Holík si myslí pravý opak.

 Chování Jardy vůbec nechápu. Jak může tvrdit, že trenéři mládeže v Dukle nemají zkušenosti a potřebnou kvalifikaci. Vždyť mají licence "B" a dokonce nejvyšší kvalifikaci, což na mládež bohatě stačí.

  Holíkovi vadí i sám Bedřich Ščerban.

 Myslím, že Ščerban je muž na svém místě. Už z jednoho prostého důvodu. Hokejem a podnikáním se finančně zabezpečil, takže funkci jednatele může dělat poctivě bez vedlejších úmyslů. Snaží se, aby šla Dukla nahoru, a myslím, že už se odrazila ode dna.

  Jaroslav Holík ovšem argumentuje, že Duklu ve skutečnosti řídí rodina Augustových.

 To se mi taky moc nelíbí. Ať klub řídí třeba rodina Augustových, nebo úplně jiná rodina, ale ať udělá všechno, co může, aby se Dukla dostala zpět na výsluní, kam bezesporu patří. Nesetkal jsem se v tisku ani jinde s tím, aby hráč z extraligy nebo první ligy, který prožil celý hokejový život v jednom oddíle, ho začal zpětně kritizovat a pomlouvat, jak to dělá Jarda Holík. Vždyť ho Dukla živila až do jeho odchodu do důchodu. A ne špatně.

  Není za útoky Holíka fakt, že dokázal jako trenér získat s reprezentační dvacítkou dva tituly mistrů světa?

 Nevím. Ale právě proto, že to dokázal, tak by měl svými zkušenostmi přispět při práci s mládeží, a ne se k Dukle otočit zády. Pokud se mu něco nelíbí, tak se měl ucházet o funkci jednatele, a za dva, za tři roky by se vidělo, co by dokázal. Ale jinak ať do chodu Dukly nemluví. Možná Jarda Holík nemůže přenést přes srdce, že se nestal velitelem Dukly po Stanislavu Neveselém a že tuto funkci získal naopak Augusta.

  Chodíte na zápasy seniorského týmu?

 Jistě. Naprosto pravidelně, a to nejenom proto, že v týmu hraje můj vnuk, ale proto, že mám Duklu prostě rád. A chodím i na mládež, kde hraje nejmladší vnuk. Těší mne, že Adam začal dávat v žácích i góly, protože my jsme vždycky byli spíše nahrávači.

  Měli útočníci v době, kdy jste hrával, větší šanci dát gól než dnes, kdy se zvětšuje a vylepšuje brankářská výstroj? Dá se to vůbec porovnat?

 Dřívější a nynější hokej se srovnávat nedá. Dnes je o moc rychlejší a agresivnější. Dříve se tolik nechodilo do těla, na ledě jsme si víc hráli, takže pro diváky byl ten starší hokej asi líbivější.

  Dá se alespoň porovnat atmosféra na stadionu?

 Občas mluvím s těmi, co se na nás tehdy chodili dívat, a oni vzpomínají, jak hokejem v Jihlavě žili a jak se jím bavili. Vzpomínají, jak utíkali odpoledne z továrny, aby mohli na hokej, a tam nás mocným povzbuzováním hnali dopředu.

  Jak vidíte současný seniorský tým Dukly?

 Myslím, že jde o dobře sestavené mužstvo. Mají občas herní výkyvy, ale věřím, že do budoucna, až zde bude odpovídající zázemí, tak se podaří postoupit do extraligy. Dukla musí zůstat Duklou, protože i dnes, kdy ustoupila ze slávy, má pořád v hokejovém světě dobrý zvuk.

 Vladimír ŠŤASTNÝ

Diskuze k článku