Burácení motorů ve vysokých otáčkách, odlétávající štěrk od pneumatik automobilů a všude přítomní diváci podél trati, sledující souboj posádek soutěžních speciálů o dosažení co nejlepších časů. Takový je jen letmý pohled na průběh rally, jejímž jedním z pilotů je i jihlavský závodník Martin Prokop.

 Ten se stal v letošní závodní sezoně díky svému řidičskému umu a neocenitelné pomoci navigátora Jana Tománka a realizačního týmu juniorským mistrem světa. Navíc se letos posádka Prokop ­ Tománek může pyšnit titulem vicemistrů světa v šampionátu produkčních vozů.

 Na začátku října jste obdržel Cenu rady města Jihlavy za vzornou reprezentaci a propagaci rodného města. Doposud jste sbíral pouze ocenění ve sportovní rovině, ale toto je, dá se říci, politické ocenění. Zajímáte se vůbec o politiku?

 O politiku se zajímám. Přesto, že většinu roku cestuji a jsem v zahraničí, tak pomocí internetu sleduji, co se v České republice děje. Současný vývoj politiky mi není lhostejný, bohužel to, co se dneska děje, není to, co bych si představoval.

 Máte nějakou bližší zkušenost s politikou?

 Ano. Díky závodům jsem nakoukl i do kuchyně české politiky, byl jsem dokonce na návštěvě v parlamentu, kam mě pozval jeho předseda Miloslav Vlček. Dá se říci, že se o politiku zajímám aktivně.

 Měl byste recept na zlepšení stavu české politiky?

 Trocha slušnosti a taktu by politice neuškodila. Jak se obyčejní lidé chovají v normálním životě, tak by to měli vidět u politiků. Ale na druhou stranu, kdyby se měli lidé chovat tak, jak nám to předvádí politická elita, tak bych v této zemi snad ani nechtěl žít.

  Tušil jste vůbec, že se v Jihlavě uděluje Cena rady města?

 Úplně přesně ne. Věděl jsem, že Jihlava nějaké ocenění dává, ale že se jmenuje takto, to jsem nevěděl.

 Domníval jste se, že byste mohl po zisku titulu světového šampióna cenu dostat? 

 Vůbec ne. Doposud jsem s jihlavskou radnicí nebyl v kontaktu, s nikým jsem ani nikdy nic neřešil, takže pro mě to byla novinka a obrovské překvapení.

 Vraťme se nyní k závodění. Zajímal jste se o motoristický sport již od dětství? 

 Ano. Už odmalička jsem jezdil s mým otcem, který je velký fanda automobilové rally, na závody. Ještě jsem ani neuměl chodit, ale na závodech jsem s tátou nemohl chybět. V dětství se jednalo o pasivní přístup k závodění, protože rodiče měli jinou představu o tom, co bych měl v životě dělat.

 Takže vám chyběla motoristická příprava ?

 Určitě. Nejezdil jsem na motokárách, autokros ani motokros, tedy aktivní sporty, které jsou pro závodníky ideální v přípravě, než se může v plnoletosti jezdit rally na silnici.

 Kdy jste se rozhodl, že budete jezdit rally?

 V osmnácti letech jsem si postavil hlavu a věděl jsem, že chci závodit.

 Přišel jste do autoškoly jako úplný motoristický laik?

 Vůbec ne. S řízením mimo silnici jsem měl bohaté zkušenosti, takže v autoškole šlo o jakési formální uznání řidičského oprávnění a v den mých osmnáctých narozenin vše vypuklo a od té doby trávím v autě většinu času. Musím ale přiznat, že první roky za volantem byly docela krušné a jsem rád, že jsem relativně zdráv.

 Rodiče vás do závodění asi příliš netlačili.

 Přesně tak. Závodění je pouze moje rozhodnutí a myslím, že je to tak dobře. Je to jedna z věcí, proč jsem zvládnul tolik těžkých situací a nepříjemností, do kterých jsem se při závodění dostal. Prošel jsem si tím sám, aniž by mě někdo tlačil. A o to víc mám tento sport rád. Našel jsem si k závodění přirozený náhled a přístup a dostal jsem se až do situace, že jsem profesionálním závodníkem a věnuji se rally naplno.

 Vaše odpověď zní jako rada začínajícím sportovcům a jejich rodičům.

 Je to osobní zkušenost. Malým dětem bych přál, aby se věnovaly sportu proto, že je to baví, a ne, že musí. Že to chtějí rodiče. Setkal jsem se jednak v motoristickém sportu, ať to jsou motokáry nebo buginy v autokrose, s pětiletými dětmi, které plní v podstatě pod nátlakem neuskutečněné sny tatínků z jejich vlastního dětství. Podobná je situace i v jiných sportech, v hokeji, fotbale a dalších.

 Vzpomenete si na svůj první závod v kariéře?

 Byl to rallysprint v Okříškách v roce 2001. Do závodu jsem sice málem neodstartoval, protože jsem z nezkušenosti téměř uvařil motor ještě před startem první rychlostní zkoušky. Projel jsem nakonec celý závod a tenkrát mě to tak nadchlo, že jsem si řekl, že rally je přesně to, co chci v životě dělat.

 Byl jste tehdy na startu závodu nejmladší?

 Určitě. Ještě mi nebylo ani devatenáct let. Já jsem vlastně patřil od začátku k nejmladším závodníkům u nás. I když jsem startoval později s WRC (závodní speciál pro mistrovství světa ­ pozn. redakce), tak jsem byl taky nejmladší. A když jsem začal jezdit juniorské mistrovství světa, byl jsem ve startovní listině opět jeden z nejmladších.

 Jaké byly začátky bez motoristické přípravy, kterou jste neabsolvoval?

 Krušné. První roky mi dávaly pořádně zabrat a všechno jsem se učil, jak se říká, za provozu.

 Měl jste k závodění zpočátku respekt?

 Respekt tam byl, nicméně hned ve druhé závodní sezoně opadl a pak přišla obrovská havárie, která mě stála těžké zranění. Nebylo jisté, zda budu vůbec chodit, ale mladická touha rozhodla, a díky tomu jsem to dotáhl až k mistrovskému titulu. Formou těžké nehody jsem dostal velké varování, možná větší, než jsem si zasloužil. Každý závodník ví, že nehoda někdy přijde, ale ta moje byla až moc velká.

 Jak se v té chvíli zachovali rodiče?

 Zachovali se tak, jak bych nečekal. Žili tím, že budu závodit i nadále, a ani jednou mi neřekli, ať skončím. Vytrpěli si však hodně, zejména otec, který na tom závodě byl a byl i při tom, když mě přivezli do nemocnice, což určitě nebyla hezká chvilka.

 Kdy jste vyhrál svůj první závod?

 V roce 2002 a bylo to právě před tou velkou nehodou. Pamatuji se, že jsem vyhrál s obrovskou převahou, s velkým náskokem, což signalizovalo, že je něco špatně. Prostě jsem nemohl s mými zkušenostmi jezdit tak rychle.

 S jakým vozem se vám jezdilo nejlépe?

 Vystřídal jsem několik aut. Začínal jsem se Škodou Felicia, poté jezdil s Mitsubishi Lancer, Škodou Octavia WRC. V mistrovství světa jsem začínal se Suzuki Ignis a čtyři roky jezdím s Citroënem C2. Nejlepší je asi současný Citroën, s ním jsem najezdil nejvíc, hodně jsem se s ním sžil a také s ním "vyjel" mistrovský titul. Určitě si jedno auto nechám a nikdy ho neprodám. Na testech jsem měl možnost zkusit tovární Citroën, což bylo moc pěkné svezení.

 Kolik vozů se připravuje na sezonu?

 Dobré je mít připravena dvě auta a jednu karoserii. Pokud se jede ročně deset až dvanáct závodů, je takový počet ideální. Auta se střídají na testy a je možno je prohazovat, protože jakmile se sezona rozběhne, už se nedá zastavit.

 Je velký problém střídat vozy na juniorský a produkční šampionát? Někdy jsou tyto dva typy závodů za sebou v rychlém časovém sledu.

 Určitě, hlavně pokud je mezi závody pouhých čtrnáct dnů. Já potřebuji před každým závodem a s každým autem najet minimálně dvacet ostrých kilometrů, protože mezi Citroënem a Mitsubishi je obrovský rozdíl. Všechno je odlišné, sezení za volantem, řazení, brzdy, řízení. Před některými závody možnost testování není, takže se s autem dostávám do pohody až v prvních rychlostních zkouškách, a to je pak znát na čase.

 Letos jsem měl největší honičku na konci léta. Nejprve jsem jel s Citroënem ve Finsku, vzápětí vloženou Barum rally s Peugeotem a hned v Austrálii produkční závod s Mitsubishi. Tam jsem ujel šestnáct ostrých kilometrů, než se nám porouchala převodovka, ale to mi přesně stačilo k tomu, abych v samotném závodě od úplného začátku vedl.

 Jaký je časový harmonogram před závodem mistrovství světa?

 Přilétáme na místo závodu většinou v neděli, pokud jde o oficiální testování, tak to je v pondělí. V úterý a ve středu jsou tréninky, kdy se projíždí trať. Ve čtvrtek je testovací zkouška a odpoledne speciální rychlostka a v pátek až do neděle je vlastní závod. Jedná se o sedm aktivních dní, kdy řídím až třináct hodin denně. V závodech mimo Evropu je potřeba připočítat tři dny na aklimatizaci.

 Jak je důležitý při rally spolujezdec?

 Stejně jako jezdec. Kdybych seděl v autě sám, tak jsem tam zbytečný. Má mnoho funkcí, z nichž nejdůležitější je čtení rozpisu trati, bez kterého bych nevěděl, kam jedu. To musí perfektně ovládat. Pokud udělá chybu, tak jsme v maléru oba dva. Důležitá je pohodová nálada v autě. Když se jede dvanáct závodů ročně přibližně po deseti dnech, tak jsme spolu třetinu roku čtyřiadvacet hodin denně.  

 Váš spolujezdec Jan Tománek je tím pravým parťákem?

 Určitě. Naprosto mu důvěřuji. Můj i jeho život závisí také na jeho rozhodnutí. Já mám štěstí, že Honza je navíc technicky zdatný, a právě díky němu jsme zachránili několik závodů. V letošním roce jsme měli často potíže s alternátorem a jeho výměny jsou vždy dramatické. Bez něj bych se mistrem světa nestal.

 Trávíte spolu i čas mezi závody?

 Většinou ne. Trávíme spolu dost času při závodech, takže volné dny si jdeme každý po svém. Hájíme si své soukromí, ale samozřejmě se vnímáme.

 Jaký je váš nejoblíbenější povrch trati?

 Jednoznačně šotolina. To je povrch, který patří do rally, je to největší zábava, jakou si může člověk na rally užít. Zajet dobrý závod na šotolině a porazit severské šotolinové specialisty je pro mě jako Čecha největší uspokojení. Největší zkušenost mám ale na asfaltu, taky svůj první závod mistrovství světa jsem vyhrál na tomto nejrychlejším povrchu.

  Rally na sněhu je na druhou stranu něco nestandardního. Když jsem na sněhu začínal, tak to bylo strašně těžké, ale přišel jsem tomuto povrchu na chuť a dokážu severské jezdce pěkně prohánět.

 V poslední době se kritizují rychlé soutěže ve sprintrally, kdy došlo k několika vážným haváriím se smrtelnými následky pro posádku i diváky. Jaký na to máte názor?

 Pro české pořadatele je nesmírně těžké vybrat vhodnou trať pro rally. Infrastruktura je hustá, vesnice jsou blízko sebe a když už se najde vhodná lokalita, tak se nelíbí třeba ochranářům přírody. Proto chápu pořadatele, že organizují tento typ rally. Ve světě je situace zcela jiná. Tam se jezdí většinou v horách v odlehlých oblastech. Jedná se o krásné technické tratě a při rychlostkách v podstatě neprojedete vesnicí. Takové tratě, plné serpentin, mi plně vyhovují.

 Takže vás rychlé tratě nelákají?

 Letos jsem jel jeden velmi rychlý závod v Čechách a bál jsem se víc, než když jedu v Monte Carlu, a to je trať plná nebezpečných, prudkých srázů podél silnice. Ale jedou se pořád zatáčky a je to lepší než se hnát nejvyšší rychlostí po dlouhé rovince.

 Je v soutěžních vozech vůbec nějaký sériově vyrobený díl?

 To je základní rozdíl mezi Citroënem pro juniorský šampionát a Mitsubishi, se kterým se jezdí soutěž produkčních vozů. Citroën je postavený jako závodní speciál, takže jestli jsou na autě sériové gumičky u stěračů a světla, tak to je asi tak všechno. Mitsubishi je v podstatě standardní auto se sériovými díly, ale určitě v lepší materiálové kvalitě.

 Zkoušíte při cestách po závodech místní kuchyni? Jaký jste jedlík?

 Hrozně mě baví zkoumat cizí kuchyně a jsem rád, že díky závodům se k tomu dostanu. Takže se vždy snažím dostat se do obyčejné hospody, která je pro ochutnání místních specialit lepší než luxusní hotel. Chutnalo mi v Mexiku a naposledy v Argentině jsem jedl takové steaky, které nejsou k mání nikde na světě. A tam je přitom dělají skoro na ulici.

 Na druhou stranu jsou závody v Anglii nebo ve Skandinávii, kde jsme rádi, že si vezeme svoje zásoby.

 Co jíte v průběhu závodu?

 Během závodu jsou v zázemí připraveny cateringy, které připravují jezdeckou stravu. Já jím většinou pouze těstoviny s masem. Zvolil jsem si po dohodě s poradcem pohodovou stravovací linii, která mi plně vyhovuje. S Honzou Tománkem máme rituál, že si večer dáme každý jedno pivko a ráno jsme v pohodě.

 Jezdí s vámi na závody přítelkyně a členové rodiny?

 Na některé ano, ale při tak velkém množství závodů si vybírá. Když přijede, tak si po závodech prodloužíme pobyt o několik dní a jsme tam jako turisté. Rodiče nejezdí, ale pravidelně je se mnou sestra. Ta je, stejně jako, já profesionál a vede celý tým.

 Věnujete se nějakému doplňkovému sportu?

 Já sportuji pořád. Musím si neustále udržovat fyzičku, protože jinak by nešlo vydržet takový nápor, jakému jsem při závodech vystaven. Začal jsem se v poslední době věnovat boxu, což je dobrý trénink na postřeh.

 Jaké máte plány do budoucna? Jednáte s nějakým týmem o možném angažmá?

 Nějaká jednání probíhají. Cítím, že v tuto chvíli mám ideální šanci pro vstup do seniorského motorsportu. Jednáme s Citroënem a s Fordem, ale doba není pro takovéto námluvy nejvhodnější. Volná místa v týmech nejsou, zato volných a kvalitních jezdců je dostatek. Dostat se do týmu mají možnost ti, kteří přinesou velké sponzorské peníze, a bojím se, že v České republice takové peníze nenajdeme.

 Takže co bude, pokud se nedomluvíte?

 Šel bych stejnou cestou se stávajícími sponzory, jako tomu bylo letos. Zapojil bych se do produkčního šampionátu a ještě jeden rok můžu jezdit v juniorech. V každém případě chci jezdit mistrovství světa.

 Vladimír ŠŤASTNÝ

Diskuze k článku