David Kratochvíl
černá kronika/region
tel.:+420 567 578 039
mobil:+420 776 242 497
kratochvil@jihlavske-listy.cz

Páter Petr Vavřinec Konopík působí ve farnosti Branišov - Větrný Jeníkov už pátým rokem. V rozhovoru pro JL prozrazuje nejen, jak bude trávit svátky, ale také, kterou pohádku má o Vánocích nejraději. 
 

Čím to, že Vánoce jsou jediné svátky v roce, během kterých se aspoň na pár dní dokážeme zastavit a strávit čas se svými blízkými?
Říkávám lidem často, aby tak, jak prožijí Vánoce, dokázali žít během celého roku. Vánoce jsou časem pro zastavení, nalezení sebe sama a také dávají prostor pro to, abychom si u sebe našli čas pro druhé. 
Hlavní ale je, abychom opravdu našli sami sebe a dokázali se v sobě zároveň také vyznat. 
Během roku tolik příležitostí k tomu, aby se člověk zklidnil, zastavil se, není. Proto právě o Vánocích máme prostor nejen být se svými nejbližšími, ale také se svou širší rodinou a je to tak správně.  

Podle vás, daří se, abychom si vánoční zklidnění přenesli i do dalšího roku?
Myslím si, že ne, protože skončí Vánoce a lidé opět najíždějí do starých kolejí. Je možné s energií, radostí, kterou o svátcích naberou, jít dál do všedních dnů a pokračovat. Málokdo z nás se ale během roku umí zastavit a rozpomenout na to, čím Vánoce jsou, že to je čas klidu a pohody.  

Vaši nejbližší příbuzní bydlí skoro 300 kilometrů daleko, není vám po nich na Vysočině smutno?
Díky tomu, že mám dost lidí kolem sebe, i tím, že si umím najít práci, tak nemám čas na to, aby mi smutno bylo. Tvrdím, že domů a k dobrým lidem je to vždy blízko. 

V době mobilů není kontakt s blízkými vůbec žádný problém, ale nikdy to přece nemůže nahradit osobní setkání. Fyzický kontakt se přece nedá nikdy a ničím nahradit…
To máte pravdu. Proto, když přijedu domů, tak to mám hodně rozkouskováno. U rodičů bydlím, nocuji. Navštívím sourozence, babičku a pak vždycky ještě někoho. 
Naposledy, co jsem byl doma, tak se mi za jediný den podařilo navštívit pět domácností. Chtěl jsem se jim aspoň na chvilku ukázat a říct tím, že jsem živý, zdravý.

Bavíme se o tom, jak bychom měli trávit vánoční svátky, ale jaké budou letos ty vaše?
Program už mám předem daný. Budou hodně o bohoslužbách a také návštěvách nejrůznějších farníků. Trošku to přeženu, ale pro mě Vánoce začínají až na sv. Štěpána odpoledne (26. prosince), kdy všechno utichne a mám čas sednout si u sebe na faře k betlému a rozjímat. Do té doby jsem pořád v jednom kole. 

Jak konkrétně strávíte 24. prosinec? Co štědrovečerní večeře?
Na večeři o Štědrém dnu přijetí odmítám. V úterý 24. prosince začínám ve 13 hodin betlémským světlem ve Smrčné. Ve 14.30 hodin je zpívání koled v Branišově a od  15 hodin v kostele ještě také mše svatá. Ve 22 hodin sloužím mši svatou v Novém Rychnově a o půlnoci v Dušejově.  Mám tak velmi malý prostor od 17 do 21 hodin, který využívám na přípravu zbylého večerního programu, který mě čeká. Vánoční nálada a tradice pro mě přicházejí opravdu až toho 26. prosince, kdy už je volněji.

Když odmítáte pozvání ke štědrovečerní večeři, tak ji vlastně řešíte jak?
Nosí mi ji jeden farník na faru v Novém Rychnově. Večeřím sám, a to rybí polévku, řízek s bramborovým salátem. Mám to takto už několik let. 

Nemáte strach, že vám může zaskočit rybí kost? Přece jen by to zásadně mohlo ohrozit váš večerní program...
Naštěstí se mi to ještě nestalo. Ryby obecně na jídelníčku mám rád. Nejraději ze všeho asi pstruhy, které si dávám během roku, ale o Vánocích musí být kapr se salátem. Přes to nejede vlak. U nás doma vždycky býval také. Je to pro mě tradice, kterou, jak doufám, budu dodržovat i nadále. 

Co kněz a vánoční televizní program? Máte rád pohádky?
Samozřejmě. Popelku zejména. Na Štědrý den ale není čas vůbec na nic. Rád se podívám ale na jakoukoliv pohádku. O nedělích, když už mám vše hotové a nikam necestuji, a v pondělí je volný den, tak si dole ve farním sále někdy nějakou pohádku na plátně v Novém Rychnově pustím. Hledám na internetu pohádky, které jsem ještě neviděl. 

Lavice v branišovském kostele budou mít nová klekátka. Tím, že jste vyučený truhlář, nechtěl jste s pracovníky dodavatelské firmy přiložit ruku k dílu?
K profesi bych se asi vrátit dokázal, ale muselo by jít opravdu jen o něco malého a také by mi někdo musel půjčit nářadí. Sám jsem dělníkům říkal, že bych jim tuze rád pomáhal, když dílo dodělávali, ale bratr čas mi to nedovoluje. 
Navíc, jsem sice vyučený truhlářem, ale touhle profesí jsem se vlastně nikdy nezabýval. Pracoval jsem nejdřív v pásové výrobě a později v kovovýrobě jako lakýrník. 

Kdy jste se reálně rozhodl, že svůj život spojíte s Bohem a vydáte se na kněžskou dráhu? 
Zlom přišel v mých 20 letech, kdy jsem začal hodnotit svůj dosavadní život. Setkal jsem se se studenty teologické fakulty, kteří se připravovali na kněze. Zrovna pořádali víkendové soustředění. Pozoroval jsem je a jednou se jich i zeptal, co tu dělají, kde se vzali. Dali jsme se do řeči. Vyprávěli mi, proč se tak rozhodli... 

Takže váš život prakticky od základů změnil jeden víkendový tábor?
To ještě úplně ne. Když jsemse  pak vrátil domů a ve svém rodišti viděl faráře, jak je spokojený a radostný… Jak ho služba Bohu, kněžství jako takové naplňuje, že pro něj to není práce, ale vnímá to jako službu, tak jsem to nechal v sobě dál růst...  

Kde ale přesně nastal ten zlom, vzpomenete si?
Jednou za mnou tehdy  někdo přišel. Už vám neřeknu kdo, ale zeptal se mě, jestli bych se nechtěl stát knězem. To bylo v době, kdy jsem už čtyři roky byl v pracovním procesu. 

Abyste mohl studovat na kněze a tím pádem absolvovat vysokou školu, musel jste si ze všeho nejdřív dodělat k výučnímu listu nástavbou maturitu. Musel jste si v sobě hledat motivaci, nebo to šlo tak nějak samo? 
Měl jsem to nastavené tak, že mám jasně daný cíl, za kterým si jdu. Jednoduché to ale nebylo. Když jsem si podal přihlášku na nástavbu, tak to bylo na soukromou školu. Říkal jsem si, že je to v pohodě, že jako pracující přece na školné mít budu. Jenže oni chtěli školné na půl roku dopředu. Tolik peněz jsem neměl.  

Takže jste to vzdal?
Měl jsem dobrou učitelku na učilišti, kde jsem se vyučil. Komunikovali jsme spolu, navštěvovali se. Sama mi nastínila možnosti, kde si vzdělání dodělat. 
Na druhou školu, kam jsem se přihlásil, jsem se sice dostal, ale nedostudoval ji, protože nešlo skloubit zaměstnání se školou dohromady. 
Až se pak po dlouhé době v Domažlicích otevíral nástavbový obor přímo pro vyučené truhláře, kde už jsem ale udělal vše pro to, abych si maturitu dodělal. 

Co zkouška z dospělosti? U vás to přece muselo být jiné. Vždyť už vám nebylo náct, ale hodně přes 20 let…
Bylo to opravdu hodně jiné. V březnu, kdy do maturity zbývalo jen pár týdnů, mi někdo navíc ukradl auto, v kterém jsem měl zpracované všechny maturitní otázky, tedy kromě literatury. 
V té chvíli jsem si prostě řekl, že je to v háji, že jsem namydlený. Když jsem si představil, jak musím všechny maturitní otázky znovu připravit, tak jsem byl skálopevně přesvědčený, že maturitu nemohu ani náhodou udělat. Nakonec jsem ji ale absolvoval s vyznamenáním.  

Maturoval jste ze čtyř předmětů. Kdy jste věděl, že už je to doma?
Když jsem si vytáhl poslední otázku, tak za mnou na potítko přišla paní učitelka a ptala se mě: „Tak co, víš?“ Odpověděl jsem jí, že bych chtěl jinou otázku. Myslela si, že nevím, ale já věděl a bylo mi to trapné. Sám nad sebou jsem žasl, jak mi maturita jde. Nebyl jsem žádný studijní premiant, abych měl jen jedničky, maximálně dvojky. Asi Pán Bůh chtěl, aby to tak při maturitě bylo.

Maturitní zkoušku jste složil ve 24 letech. Když jste si podával přihlášku na vysokou školu, abyste se mohl stát v budoucnu knězem, řešil jste v sobě otázku celibátu, nebo jste to v sobě už měl vyřešené z dřívějška?
Odpovím vám takto: Užil jsem si v mládí mnoho radostí i veselí. Na Chodsku obzvlášť. Tam nejde neprožít masopusty a bály. Určitě jsem nepatřil mezi ty nejsvětější. Zbytek si každý domyslí. Když ale Bůh chce někoho někam dovést, tak si ho připravuje. Když se člověk vykrucuje a Bůh ho přece jen někam chce dostat, tak ho tam oklikou dostane. Jsem přesvědčený, že i mě si on trpělivě a postupně připravoval. 

Co vysoká škola? Nejdřív studium nultého ročníku a pak další roky, během kterých musíte zvládnout hebrejštinu, řečtinu, latinu a živý jazyk – němčinu…
Cizí řeči nepoužívám pravidelně. Latinu musím oprašovat.

Knězem jste se stal v 31 letech. Prakticky záhy poté, co jste po šesti letech úspěšně absolvovat studium vysoké školy. Jak to přijali vaši nejbližší?
Když se rozhodnete studovat, potažmo stát se knězem, tak je to nezvyklé, nečekané, překvapivé. Někteří z příbuzných to ale komentovali se slovy, že se to dalo čekat. 

Proč?
Ministroval jsem jako malý kluk. Dělal jsem to rád a s chutí. Když tu moji nadšenost viděli někteří farníci, tak říkávali, že by bylo dobré, kdyby ze mě kněz byl. Slýchával jsem to. 

Knězem budete v příštím roce deset let. Za tu dobu jste vystřídal řadu farností. Dá se na kočovný život zvyknout, nebo vám naopak stěhování mnohdy i napříč republikou vůbec nevadí?
Myslíte, jaké to je, když se musíte zabydlovat pořád někde jinde? Je to hrozné. Když řekne biskup důvod, proč chce kněze posunout, a ten důvod je adekvátní, tak jo. To akceptuji. 
Slyšel jsem ale od jiných kněží, že se biskupa ptali, proč stěhuje právě je. Důvod se nedozvěděli. Jen museli pracovat s prostým sdělením, že se stěhují. Mně se stalo něco podobného na začátku mé kněžské dráhy. 

Předpokládám, že jako kněz „zelenáč“ jste asi za biskupem nemohl dojít a ptát se ho na zdůvodnění stěhování, nebo ano?
Tehdy jsem to přímo s ním řešil formou dialogu, proč ano a proč ne. V Branišově jsem od července 2020. Začínám tu pátý rok. Jsem spokojený. Biskup řekl, že se mnou nemá důvod posouvat, když jsem spokojený a funguje to. 

Nepřijde vám, že se v poslední době v republice rozmohl takový nešvar, kdy se čím dál víc něco žehná? Obecní symboly, technika, ale i soukromá auta, motorky… Nemělo by se přece jen šetřit tím, čemu Bůh požehná?
(dlouze přemýšlí) Jsem pro žehnání, jak vy říkáte, ledasčeho, ale ten, kdo žádá o požehnání, by se k té věci měl i podle toho chovat. Moc se mi nelíbí, že se ve velkém žehnají motorky. 
Vnímám to z pohledu motorkářů jako nějakou atrakci, důvod se sejít. Myslet si: My jsme ti motorkáři. Naše stroje požehnal Bůh. Teď si můžeme jezdit, jak chceme, protože se nám nemůže nic stát. Nás chrání Bůh. Tak to ale přece není. 
 

Diskuze k článku