Lenka Kopčáková
redaktor
mobil:+420 736 193 687
nzr.redakce@centrum.cz

Dnes je tato skladba pro nás Čechy národně nejdůležitější. Mnozí již tuší píseň, kterou poprvé zapěl slepý houslista Mareš v Tylově divadelní frašce Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Na slova Josefa Kajetána Tyla hudbu složil František Škroup.
Diváci hru poprvé zhlédli 21. prosince 1834 v pražském Stavovském divadle. Píseň o domově, českém národě a kráse naší krajiny je hned emočně zasáhla.  

Vše o historii původní hymnické písně „Kde domov můj?“ i pozdější národní hymny se dočteme na Wikipedii a dalších dostupných zdrojích, dnes v rámci výročí české národní hymny přinášíme pár zajímavostí. 

České národní obrození
Abychom pochopili tehdejší situaci, vraťme se časem. České království bylo od roku 1526 součástí habsburské říše a v monarchii víc než 300 let vládla němčina coby jazyk úřední. Náš národní jazyk přežíval jen mezi prostým lidem.

Národní buditelé se upjali k bývalé slavné historii naší země a snažili se český jazyk pozvednout opět na úroveň vzdělanců. 
Kdo jiný než české divadlo mohl dát důkaz, že čeština má nejméně stejně kvalitní vyjadřovací kvality jako němčina. Na venkov zajížděli kočovní loutkáři s českými kusy, ale v Praze tehdy neexistovalo samostatné české profesionální divadlo. 

Jediným tu bylo Stavovské divadlo, otevřené v roce 1783. Dle záměru jeho mecenáše hraběte Nostice se tu pěstovala především německá činohra a italská opera. Jen ve vyhraněných svátečních odpoledních se mohlo hrát česky. Češi se svého Prozatímního divadla dočkali až v roce 1862.
V námi sledované době však rakouské úřady pohlížely na české divadlo s nelibostí. Za vším hledaly možné politické či mravní ohrožení. Získání povolení na jednu českou divadelní hru někdy trvalo až rok.

 České národní obrození (ČNO) byl téměř stoletý proces, trval zhruba od poslední třetiny 18. do poloviny 19. století. Podíleli se na něm čeští vzdělanci různých oborů. 
Patriarchou národního obrození byl v jeho počátcích zakladatel slavistiky Josef Dobrovský. Jen pro zajímavost, budoucí kněz se naučil česky při studiu gymnázia v Německém Brodě. 

Největší osobností vrcholícího národního obrození byl dějepisec František Palacký, který si svým dílem vysloužil přezdívku Otec národa.
Nelze samozřejmě opomenout řadu dalších zvučných jmen jako Josef Jungmann, Josef Kajetán Tyl, Karel Hynek Mácha, Božena Němcová, Václav Thám, Karel Jaromír Erben, Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl, František Martin Pelcl, Magdalena Dobromila Rettigová či Karel Havlíček Borovský…

Když např. Josef Jungmann v letech 1835–1839 vydával svůj pětidílný lexikon s názvem Slownjk česko-německý, zajímavostí pro Vysočinu, konkrétně Žďáráky, může být, že do slovníku začlenil i Českou fraseologii od katolického kněze Matěje Josefa Sychry. 
Sychra od roku 1824 sloužil ve Žďáru nad Sázavou a my jej známe i jako zachránce Zelené hory. Ve své době se musel i tento německy vzdělaný kněz pro své účely naučit znovu mateřskému jazyku. 
Ve svých působištích si zapisoval slovní obraty z živého jazyka venkovanů. A také se sám pokoušel o česká kázání, která tak byla lidem mnohem bližší. Fraseologie se stala Sychrovým životním dílem. Ne nadarmo nese žďárská knihovna od roku 1991 název Knihovna Matěje Josefa Sychry.
Ale zpět do roku 1834, kdy se zrodila naše budoucí národní hymna.

Píseň chytila za srdce
I když se píseň „Kde domov můj?“ z Tylovy hry „Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka“ stala oficiální státní hymnou až po vzniku Československa v roce 1918, lidé ji přijali za národní symbol již krátce po jejím prvním uvedení ve Stavovském divadle. 

Jak již bylo řečeno, výjimečnou hudbu k Tylově hře napsal František Škroup, tehdejší kapelník hostícího divadla, a píseň o dvou slokách před Vánocemi 1834 ve Stavovském divadle dokonale a procítěně interpretoval Karel Strakatý, který ve hře ztvárnil slepého houslistu Mareše.
Ze jmenované Tylovy divadelní frašky zlidovělo hned několik písní zhudebněných Františkem Škroupem, např. „Vane větřík po lučinách“ nebo píseň ševce Kroutila „Staří Pražané“. 

Píseň „Kde domov můj?“ ovšem lidi nejvíce chytila za srdce, až si ji začali sami zpívat. Píseň si brzy získala postavení neformální vlastenecké hymny, na svých koncertech ji mnohdy zapěly i tehdejší pěvecké hvězdy. 
Říká se, že nápěv písně „Kde domov můj?“ skládal František Škroup za tiché noci u lože nemocné manželky. Zajímavé také je, že již v 19. století vznikalo k písni množství nejrůznějších doplňků i parafrází.

„Kde domov“ na indexu
V době bachovského absolutismu byla píseň „Kde domov můj?“ zařazena na seznam nebezpečných spisů.
V roce 1851 přišlo Stavovské divadlo o státní subvenci a český soubor byl rozpuštěn. Tyl se stal terčem útoků některých kolegů a odešel z Prahy. Živil se pak jako kočovný herec.

Cenzura mu však nedovolila zařadit píseň „Kde domov můj?“ ani do báchorky Lesní panna aneb Cesta do Ameriky, Strakatý ji nesměl zpívat u příležitosti otevření divadla v Chrudimi. Dokonce ji cenzura vyřezávala z pěveckých sborníků. 

Rostoucí bída a velké pracovní vypětí způsobily 48letému J. K. Tylovi předčasnou smrt (†11. 7. 1856). A zástupy lidu se s ním neochvějně rozloučily právě písní „Kde domov můj?“. 
Ještě v roce 1859 údajně pražský policejní ředitel Päumann vlastní rukou chytal studenty, kteří píseň „Kde domov můj?“ zpívali. Když po roce 1860 represe polevily, lid pěl tento hymnus s velkým jásotem. 

Ale píseň „Kde domov můj?“ měla již i ve své době mnoho kritiků. Ti tvrdili, že text je nelogický, píseň je příliš cukrkandlová a málo bojovná. Výhrady k ní měl třeba divadelní kritik Jan Neruda, mj. narozený přesně v roce uvedení písně. Stejně tak ji mnoho „nemuseli“ pozdější politici jako prof. T. G. Masaryk a Antonín Švehla, hudební skladatelé Leoš Janáček a Bohuslav Martinů či předválečný žurnalista Ferdinand Peroutka.

Mezi zastánce hymny naopak patřili muzikolog a estetik Otakar Hostinský, historik Josef Pekař či spisovatel František Kožík.
Ani hudební skladatel Bedřich Smetana nebyl z písně nadšen. Tomu, jen pro představu, bylo při uvedení Fidlovačky deset let. Když jej, již jako úspěšného skladatele, požádal Jan Neruda, aby složil něco lepšího, namítl, že sotva se stavět proti písni, kterou lid sám za svou hymnu povznesl.

Národní hymnou
Píseň „Kde domov můj?“ si zpívali odvedenci, kteří rukovali do 1. světové války, stejně tak i českoslovenští legionáři v zahraničním odboji. 
Po 84 letech od své premiéry se píseň stala v roce 1918 zcela přirozeně oficiální státní hymnou nového československého státu. A to i přesto, že ji prezident Tomáš Garrigue Masaryk považoval za nemoderní a ministr zahraničí Edvard Beneš za příliš patetickou. 

K úpravě československé národní hymny došlo v roce 1920, kde se první sloka písně „Kde domov můj?“ stala českou částí a následovala ji první sloka slovenské hymny „Nad Tatrou sa blýska“.  A tak tomu bylo jen s drobnými slovními úpravami až do rozdělení Československa dne 31. 12. 1992. Od Nového roku 1993 je píseň „Kde domov můj?“ samostatnou hymnou České republiky a státní hymnou Slovenské republiky jsou první dvě sloky písně „Nad Tatrou sa blýska“.

Česká státní hymna „Kde domov můj?“ je vlasteneckým chvalozpěvem, státním symbolem i pojítkem národa.  Ceremoniální píseň zaznívá při státních svátcích a při významných příležitostech. V těžkých chvílích nás povzbuzuje a připomíná naši národní identitu, v momentech radosti a vítězství umocňuje kolektivní radost a budí v nás hrdost.

Nad Tatrou sa blýska
Zajímavou historii má i původní slovenská hymnická píseň „Nad Tatrou sa blýská“. Tu si poprvé zpívali studenti v březnu 1844 (tedy před 180 lety) při demonstrativním odchodu z Bratislavy do Levoče.
Píseň byla reakcí proti prudké maďarizaci a nucenému odchodu Ľudovíta Štúra z Evangelického lycea v Bratislavě. Píseň složil tehdy 23letý student a pozdější spisovatel a básník Janko Matúška na melodii slovenské lidové písničky „Kopala studienku“. Hymnické písni se také říkalo „Hymna tatranská“.
 

Diskuze k článku