HERCI František Maňák, Kamila Zetelová, Petr Šindler a Tomáš Slabiňák v inscenaci Hrozny hněvu. Foto: Igor Stančík
Na úvod sezóny sáhla jihlavská první scéna po slavném románu Johna Steinbecka (v originále The Grapes of Wrath, vydán 1939), za nějž jeho autor v roce 1940 získal Pulitzerovu cenu.
Publikum tak divadelníci přenášejí do prostředí vyschlé americké Oklahomy v období hospodářské krize. Frustrovaní obyvatelé opouštějí své farmy a odcházejí za snem o alespoň trochu důstojném živobytí.
Odcházejí s nadějí, která má být posléze zcela pošlapána tvrdou realitou. Vydávají se na dva tisíce mil dlouhou pouť do Kalifornie, aby se tady v očích místních proměnili v obtížné špinavé „Okláče“, škodnou, která naletěla na sladké sliby o dobře placené práci při sklizni hroznů. Ve finále pak uváznou v ještě bezvýchodnější situaci, než v jaké se nacházeli ve své domovině.
Autor dramatizace a režisér kusu Ondřej Štefaňák, osobnost pražského divadla X10, ovšem uchopil téma jako příležitost nahlédnout na frustraci běžného člověka a jeho touhu po naději mnohem obecněji a nadčasověji. A tenhle záměr se mu daří.
Není ostatně vůbec obtížné najít v historii desítky příkladů takové „cesty za štěstím“. A není ani potřeba hned chodit na daleký Clondike za zlatou horečkou. Stačí si vzpomenout třeba na naše krajany, kteří zase ne tak dávno brali své jediné boty přes rameno a odcházeli za prací do Vídně, anebo vyměnili všechen svůj majetek za lístek na loď za oceán, když doma už neviděli cestu, jak vydělat na chleba.
„Země hezká, ale už rozkradená,“ zjišťují často i v naší současnosti ti, kteří s nadějí v očích zvolí nějakou novou nabízenou cestu. A nemusí to vůbec být cesta ve svém prvotním významu. V tom přeneseném to může být třeba jen vyslyšení lákání našich současných vyvolavačů.
Příklad? Někdo třeba naslouchal půlku života naléhavým a přesvědčivým pokynům politiků a šetřil ve všelijakých pilířích na důchod. Anebo na sobě léta škudlil, aby podle další jejich výzvy mohl zakoupit nemovitost coby investici na stáří.
Pokud mu posléze peníze spolykala inflace a nemovitost třeba pohltí daně, může vyslyšet aktuální výzvu politika k nové zaručené cestě za štěstím: Vezmi, co ti zbylo, a pusť se do investování. Sám, nebo i se státem. Že je to pro tebe nebezpečná cesta do neznáma? Smůla. Ale neboj se, jdi do toho, čeká tě slunná „Kalifornie“!
Téma ryze aktuální
Inscenace Hrozny hněvu je tedy mimořádně silná a aktuální ve svém základním tématu. Ale stejně tak i v připomínce genocidy a krve indiánů nebo černých otroků, na které stojí současná západní demokracie.
Touha po naději, bezpečí a obyčejném štěstí, o které se tu hraje, není žádnou archaickou vzpomínkou na těžké časy. Je zcela současná. A jihlavské divadlo se navíc už poněkolikáté trefuje silným tématem přesně do doby, kdy reálné události okolo jako by chtěly doložit, že historie se opakuje a silné letité texty zůstávají aktuální.
Při záběrech ohromných povodňových vod ženoucích se v polovině září zbořeništi tam, kde ještě den před tím stály kvetoucí vesnice a části měst, se otevírá obraz zcela současné apokalypsy. Mnozí z ní možná budou muset hledat cestu právě odchodem z míst v záplavových oblastech, jež byly jejich domovem.
A při pohledu na měnící se svět by také bylo naivní se domnívat, že téma nomádů hledajících nový prostor k žití nebude do budoucna stále aktuálnější.
Stejně naivní by bylo věřit, že se nebudou objevovat stále nové predátorské „company“, podobné té ze Steinbecka, pro které jsou jedinec či rodina jen nicotnými jednotkami pod hranicí rozlišitelnosti.
Trochu mimo terč
O dramaturgické aktuálnosti prvního titulu nové sezóny HDJ tedy není pochyb. Pohled na celkové vyznění inscenace je ale ambivalentnější.
Pokud bylo cílem vykreslit postupný nárůst frustrace člověka vystaveného obrovskému tlaku společnosti, pak je nutno říci, že se na jevišti v až takové míře nekoná.
Zcela zřejmé je vykreslení ústřední rodiny Joadových jako lidí nesložitých, ale zastávajících rovné postoje, až naivně věřících ve spravedlnost světa a paradoxně právě proto silně zranitelných.
„Vesanské“ chování a oblečení, slangová mluva, nahrbené rozšafné postoje. To vše je sdělná a pochopitelná divadelní řeč. Jenže tím to tak trochu končí. Ne vždy prosakuje zpod vnější slupky skutečně uvěřitelná, nikoli jen povrchními znaky vykreslená postava.
Tu a tam se dokonce sklouzne do lehkého přehrávání – zbytečně moc gest a grimas, aby divák pochopil: tohle je frustrace, teď naštvání, bezradnost… Jako by se s postupnou obměnou souboru z jeviště HDJ maličko vykrádala schopnost vtělit se hlouběji do typu, která tu bývala dobrým zvykem.
Bohužel k tomu paradoxně v některých jednotlivých momentech přispívá i nápad, který je jinak na celém jevištním uchopení tím nejzajímavějším. Živé přenosy a velkoplošné projekce detailních hereckých akcí, které se přímo v daném momentu odehrávají za scénou, anebo i přímo na ní, jsou originálním zapojením moderní techniky.
Přiznejme si, že tu nejmladší diváckou generaci už asi ani tyhle technologie neoslní, ale jde o zajímavé hledání, jak atraktivně a současně uchopit divadlo. Někdy ale právě detail odhalí i „tlačení na pilu“.
Divák pak může nabýt dojmu, že je lehce podceněn. K tomu pocitu přispívá i snaha o jeho vtažení do děje občasnými „interaktivními“ vstupy a výzvami. Tu aby zpíval s sebou, tu aby se jednotlivě či hromadně a nahlas vyjádřil k tomu, či onomu. Jenže pokud není plně vtažen do hry už samotným děním na scéně, pak tyhle momenty působí trochu nuceně, jak se alespoň dělo při premiéře kusu.
Podobně tím pádem bohužel vyznívá i přestávkový program, kdy se na jevišti odehrává svého druhu klauniáda, kulinářský workshop „Vaříme s vandrákem“. Divák chápe i oceňuje tu snahu, ale co do přirozenosti šla i tahle střela tak trochu mimo terč.
Celkový dojem z inscenace tak zachraňuje zejména její finále. Tady se odehrává sice očekávaná, ale strhujícím a v jevištní i herecké akci originálně pojatá fatální tragédie.
Nakonec tak přece jen dochází k naplnění silné látky, v níž se hraje o naší stále aktuálnější potřebě lidskosti a obyčejné spravedlnosti.
Diskuze k článku