S psychologem Martinem Hukem, odborníkem na drogy působícím dříve na Jihlavsku, hovořila redaktorka Českého rozhlasu Region.
 
 Za měsíc začnou prázdniny. Je to období rizikovější? Začínají děti o prázdninách častěji s drogami?
 Výzkumy na to přesně nemáme, ale obecne rizikovější je, když děti mají volný čas a nemají možnost, jak ho trávit. Na druhou stranu, když jsou děti v kolektivu, tak si mezi sebou předávají informace, a tudíž i informace o případných experimentech s marihuanou, případně nějakými tvrdšími drogami. Takže, já bych řekl, přijde na to... někdy ano, někdy ne.
 
 Vy máte poradnu?
 Já pracuji v denním stacionáři nad Ondřejovem. Pracuji s lidmi závislými na alkoholu, ale také závislými na lécích a mám za sebou asi sedmiletou zkušenost práce s lidmi, kteří brali drogy.
 
 Které drogy jsou teď nejoblíbenější? Je nějaká módní?
 ńObecně je potřeba rozlišovat, že statistické údaje, které máme, jsou od lidí, kteří se přišli léčit. Těch lidí (uživatelů drog), pro orientaci, je v ČR za rok 2007 takto registrovaných mezi 9 ­ 10 tisíci. Na město se 100.000 obyvateli to vychází na 42 a půl obyvatele.
 
 V Praze je to asi větší problém?
 Ano, v Praze je těch lidí samozřejmě víc, v menších městech je to méně.
 
 A jaká ta droga je tedy nejoblíbenější?
 Mezi uživateli, kteří se dostanou do léčby - což je v zásadě jen špička ledovce, těch lidí, kteří nějakým způsobem koketují s drogami, je daleko víc, říkáme jim experimentátoři - tak 60 % lidí užívá pervitin, 23 % opiáty, zejména heroin a zbytek, 13 %, užívá marihuanu. Tito lidé uvádí drogu jako "hlavní drogu". Mnoho lidí ty drogy ještě navíc kombinuje a 80 % lidí, kteří berou pervitin, si zakouří trávu, a občas to kombinují i s heroinem.
 
 Člověk by si řekl, že ta marihuana není tak nebezpečná jako pervitin nebo heroin. Je to tak?
 Marihuana nebezpečná je. Ve stacionáři, kde jsem pracoval předtím, než teď pracuji, jsme měli lidi, kteří byli závislí na marihuaně. Jedna věc je, jestli ten člověk kouří obyčejnou marihuanu nebo jestli kouří skank ­ což je speciálně vyšlechtěná odrůda, kde je obsah THC daleko vyšší. Takovou tu obyčejnou marihuanu známe my i naši rodiče, a ta se mi z mého pohledu (a to jsem pracoval s lidmi, kteří jsou na tom hodně špatně s drogami) zdá relativně neškodná. Skank už je ale velmi nebezpečná droga a v zásadně na ni známe podobné abstinenční příznaky jako na heroinu.
 
 Co to znamená?
 To znamená, že ten abstinenční syndrom je v mnoha případech život ohrožující stav a je potřeba, aby člověk, pokud s tím chce přestat, tak aby s tím přestával pod dohledem lékařů. V nejlepším případě na detoxikační jednotce.
 
 Řekněte nám nějaký modelový příklad rodiny, která do toho "spadla", a ani nevěděla jak ...
 Teď si vybavuji případ jednoho kluka, kterému bylo 16 let. Byl to relativně samostatný kluk, měl spoustu koníčků. V jednu chvíli u nás při léčbě seděl otec, matka a jejich syn a já jsem se jich ptal na případ, kdy jim bylo jako rodině dobře. My se totiž při té léčbě snažíme hledat pozitivní zdroje, na kterých je možné stavět dál.
 Já jsem položil tuto otázku a matka toho postiženého zmínila nějaké období, kdy jim bylo dobře, syn je poslouchal a pomáhal otci na zahradě a celkově, že byl hodně doma. A syn své matce skočil do řeči: "Mami, ale já v tu chvíli jsem nejvíc bral pervitin." Rodiče o ničem nevěděli a v tu chvíli bylo na sezení mrazivé ticho, protože ten syn popsal typickou funkci drogy.
 
 Mám to brát tak, že v podstatě ta droga tam dělá "dobrou" práci? Já nechci samo~zřejmě, aby to znělo jako propagace, protože to určitě tak není.
 Já to také propagovat nechci, protože drogy jsou špatný a vedou k devastaci osobnosti a nakonec i té rodiny. Ale ony někdy paradoxně můžou zafungovat jako stmelující prvek. Matka fetujícího syna potřebovala, aby syn neměl nějakou bouřlivou pubertu, aby fungoval nějakým způsobem v rodině.
 Ty podmínky v té rodině byly takhle nastavené a on jednoho dne, když si vzal pervitin, zjistil, že je to snažší, že lépe poslouchá mámu a celkově se mu lépe v té rodině funguje.
 
 Jak to, že si toho ti rodiče nevšimli? Vždyť se přece musí změnit chování...
 Jednodušeji si toho člověk všimne u cizích dětí než u vlastních. Prakticky všichni uživatelé drog, když jsem se jich ptal, jestli by si přáli, aby rodiče přišli na to, že berou nebo že experimentují s drogami, tak všichni říkali, že měli nějakou fázi, kdy si přáli, aby to ti rodiče poznali.
 Protože po chvíli experimentování nastane doba, kdy ta droga přestane člověku dávat pocit euforie nebo uspokojení a začne si vybírat daň v podobě zdravotních poškození nebo psychické dekompenzace.
 ńProstě tomu člověku je velmi špatně, ztrácí vazby na normální svět i osobnostně se mění. Ono to není žádný med brát drogy. Ti lidi si přáli, aby ti rodiče na to přišli a aby se zachovali jako rodiče. To znamená, aby vnesli řád do života. Aby to prostě nějak vyřešili.
 
 Vy jste říkal, že narkoman nebo člověk, který bere drogy, nosí ledvinku. Teď se asi polovina lidí chytla za hlavu...
 Ano, to prosím vás, berte s rezervou. To "nádobíčko", které člověk potřebuje k aplikaci drog, je potřeba si někam uložit a ti lidi, se kterými já jsem pracoval ­ zdůrazňuji, že to byli lidi, kteří byli závislí i deset let a ztratili jakoukoliv vazbu na normální svět a pohybovali se pouze ve světě drog ­ většinou to nádobíčko nosili právě v ledvince. Neberte to tak, že každý, kdo nosí ledvinu, je uživatel drog.
 
 Jak to tedy poznám jako rodič? Ať už jsou to zdravotní příznaky nebo nějaké jiné...
 Jednak dítě dává samo nějaké signály, že něco není v pořádku. Například tím, že rituály, které v té rodině byly běžné a kterých se to dítě účastnilo ­ třeba společné večeře nebo jiné společné akce ­ najednou se z nich snaží vyvázat. A dělá to takovým podivným způsobem. Najednou se děje něco úplně radikálně jinak, než bylo dosud.
 Myslím si, že průměrný rodič nepozná, že je dítě intoxikované ­ to znamená, že má v sobě dávku. Většina dětí se bojí intoxikované přijít domů. Vadí jim, že je jejich rodič nebo sourozenec vidí v tom stavu, kdy nejsou sami sebou, kdy nejsou pod kontrolou.
 Z počátku to bývá takto, poté nastává situace, kdy se uživatel dostává z fáze experimentu do fáze škodlivého užívání a uživatel v této chvíli obětuje svůj život ke shánění drogy a začnou se objevovat krádeže. Dítě začne krást rodinné šperky, prodává elektroniku, začnou se ztrácet podivným způsobem peníze a paradoxně mnoho rodičů tomuto vůbec nevěnuje pozornost.
 
 To mi neříkejte, že když mi zmizí z obýváku televize, že rodič mávne rukou...
 Divila byste se, ale ano. Měl jsem případ jednoho kluka. Bylo mu 14 let. Přišla s ním maminka poté, co udělal škodu asi za dva miliony svému tátovi, který ho dotoval. Ten táta s tím nechtěl nic dělat a přišla maminka a ptala se mě, jestli to není něco divného.
 První, co mě napadlo, bylo to, jestli v tom nehrají roli nějaké drogy. Podruhé přišla i se synem a ten vcelku ochotně souhlasil s tím, že půjde do léčby, protože jeho samotného už to tak ničilo, že už nevěděl, jakým způsobem to má těm rodičům říct nebo ukázat.
 Děti nemluví tak, že by s vámi komunikovaly přímo jako komunikují dospělí. Ale komunikují pomocí symbolů, a to například tak, že tu nechají pohozený balící papírek od cigarety nebo nechají pohozenou stříkačku... Spousta uživatelů drog dávala takovéto signály, a ti rodiče tomu prostě nevěřili. Je to paradoxní, ale nevěří tomu.
 
 To jste mě vyděsil. Vy vlastně říkáte, že rodiče prostě nemají šanci poznat, že jejich dítě bere drogy...
 Bohužel praxe taková velmi často bývá. Za svou praxi jsem zažil velmi málo rodičů, kteří by přišli s tím svým dítětem ve fázi experimentu. Většinou přichází až v době, kdy to dítě je ve fázi škodlivého užívání ­ to znamená, že si opakovaně nitrožilně aplikuje pervitin nebo heroin, že jede v nějaké tvrdé droze a až když se "zbortí ten jejich domeček" takových těch ideálů, tak vlastně přichází zoufalí, že se něco děje. Velmi málo rodičů přichází jenom tak se poradit.
 
 A jak to tedy poznat včas a jak na to reagovat?
 Když to dítě chce, aby rodiče nepoznali, tak to nepoznají. Ale většinou děti chtějí a dávají signály, jak už jsem říkal ­ zapomenutá stříkačka... apod. Ale ony ji nezapomenou, ony ji nastraží, prostě to zkouší.
 A dávají takovéto signály a přejí si, aby ten rodič se zachoval jako rodič a třeba i formou nějakého příkazu to tomu dítěti přikázal. Nebo aby rodič řekl: "Nerozumím tvému chování, telefonoval jsem tam a tam, jsme tam objednaný na schůzku, půjdeš se mnou a basta..."
 
  Kam se telefonuje v takovémto případě?
 Telefonuje se do pracoviště, kde se pracuje s drogami. Ať už je to poradenský nebo léčebenský místo. Ideální je zatelefonovat do Káčka ­ do K­centra. Což je takové nízkoprahové zařízení, kam může přijít jednak rodič pro informace a nebo tam může přijít uživatel drog sám. A pak samozřejmě do léčeben, rodinných center.
 Dále může dostat člověk velmi dobré informace v rámci programu primární prevence na školách i od školního psychologa. Hodně také napoví zhoršení prospěchu ve škole. Je dobré, aby rodič komunikoval s učitelem toho dítěte ­ jsou velkým zdrojem informací pro rodiče. Ale zase to předpokládá, že se rodiče nebojí školy a že škola se nebojí komunikovat s rodiči, že je zde důvěr a vzájemná komunikace. To je hodně důležité.
 ńVe chvíli, kdy funguje nějaká důvěra mezi rodičem a dítětem, byť třeba se rodič a dítě hádají, tak poté se dá mluvit i o věcech, které jsou velmi těžké. A to, že dítě má přiznat před rodičem, že zkusilo někde pervitin nebo že si zakouřilo trávu, tak je to hodně těžký a děti to nerady dělají. Obávají se, že v tu chvíli najednou mají nálepku, že jsou špatný děti a rodiče se vyděsí, že selhali.
 Petra EMMEROVÁ
 (Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu Region)

Diskuze k článku