Psal se 3. březen roku 1944, když se ve vesničce Kaliště pod Javořicí v domě čp. 36 manželům Kateřině a Janu Hájkovým narodil syn Jaroslav. Tenkrát netušili, že se z něj stane jeden z nejhranějších textařů dechové muziky. 
Známe se s Jaroslavem drahnou řádku let, potkáváme se na dechovkových přehlídkách, ochutnal jsem jeho báječný tmavý lesní med, proto jsem vzal s sebou blok a reportážní mikrofon a požádal nastávajícího jubilanta o malé ohlédnutí se za jeho životní poutí. 

Tvojí první velkou zálibou byl sport?
Ano, byla to kopaná. Začínal jsem jako žáček v sousední Jiskře Janštýn, na vojně jsem hrál za Duklu Bechyně, po vojně jsem při osmnáctiměsíční brigádě v hornictví nastupoval za Baník Orlová. Po skončení brigády jsem čtyři sezony hájil barvy Spartaku Počátky. Konečně v roce 1970 jsem se vrátil do domovského Sokola Javořice, kde jsem se stal hrajícím trenérem. Tehdy, tuším někdy v polovině 70. let, jsme se probojovali až do krajské 1. B třídy, což byl pro malou obec obrovský úspěch. Konec mojí sportovní kariéry ovšem udělaly několikeré operace achillových šlach, takže s aktivní kopanou jsem musel skončit a věnoval se trénování místních fotbalistů. 

Vím, že další Tvůj velký koníček bylo včelaření.
Ze začátku to byl koníček, který se postupně změnil na obrovského koně. V roce 1974 přilétl na naši zahradu roj včel. Sousedi mě přesvědčovali, abych vyrobil jednoduchý úl a včely do něho usadil. To jsem tedy udělal, ale protože jsem v té době nevěděl o včelaření téměř nic, nedopadlo to dobře. Včelstvo přes zimu zahynulo. 
To mě zdravě naštvalo, přihlásil jsem se do včelařské organizace, koupil první dva úly, jezdil na přednášky, vystudoval jsem dvouletou Včelařskou akademii v Pelhřimově, četl odbornou literaturu a včelstva jsem postupně rozšiřoval. Nicméně jsem začal zjišťovat, že tehdejší úly měly celou řadu chyb. Proto jsem v roce 1980 zkonstruoval vlastní úl „Javořičan“, který do současné doby po stovkách vyrábí jedna firma na Jihlavsku. Psal jsem také odborné články do časopisu Včelařství, které tehdy odebírali nejenom čeští včelaři, ale toto periodikum mělo své předplatitele i v zahraničí. Dá se tedy bez přehánění říct, že jsem vychovával jak domácí včelaře, tak i vyznavače tohoto tolik potřebného řemesla v zahraničí. 

Už méně se ví, že Tvůj další koníček je pěstování vinné révy...
S vinnou révou to začalo tak, že v roce 1982 mě pozval kolega z práce, který bydlel v nadmořské výšce 400 metrů, abych ochutnal jeho hrozny, které pěstuje u zdi svého domu. Byly sladké, výborné. Začal jsem uvažovat o tom, zda by se mi podařilo něco podobného i u mě, v 690 metrech nad mořem. 
Sehnal jsem si první sazenice a systémem pokus - omyl jsem se dopracoval k nejvýše položené vinici v České republice. Tuto skutečnost zaznamenala Agentura Dobrý den z Pelhřimova a zařadila ji 23. srpna 2018 do České knihy rekordů. Pěstuji pouze stolní odrůdy a moc mě těší, že řada mých přátel poslouchá moje rady. Dávám jim sazenice a oni začínají v dříve nemyslitelných podmínkách pod Javořicí víno také pěstovat. 

Kromě nejvýše položené vinice jsi v České knize rekordů zapsán ještě jednou. Za co to bylo?
Bylo to za napsání textů k 50 písním pro obce v České republice. Písně musely být nahrány na zvukových nosičích a já musel agentuře Dobrý den dodat notové záznamy. Za vše může Kališťská polka. Byla často uváděna ve vysílání českobudějovického rozhlasu a starostové z okolí se na mne postupně začali obracet se žádostí, zda bych podobnou píseň nenapsal i pro jejich obce. První jsem napsal pro Počátky, potom pro Žirovnici, Jindřichův Hradec, Batelov, Dolní Cerekev a další. V únoru 2020 jich bylo 50 a nahrály je naše přední kapely - Veselka, Božejáci, Babouci, Vysočinka a další. V současné době mám těchto písní už celkem 58. 

Tvojí textařskou prvotinou je Kališťská polka. Jak tato píseň vznikla a jak ovlivnila tvoji další autorskou tvorbu? 
Začátek mojí autorské tvorby je spojen s nejstarší jihočeskou dechovkou Babouci, která k nám do Kaliště často zajížděla koncertovat, a tady také vznikl v roce 1986 první Klub Babouků v republice. S klubem jsme zase na oplátku jezdili na jejich vystoupení po širokém okolí. 
Při jednom z koncertů v českobudějovickém Domě kultury vznikl nápad napsat pro Kaliště polku. Text měl připravit tehdejší ředitel rozhlasu v Budějicích, byl však tak zaneprázdněn, že jsem se rozhodl napsat text sám. Podotýkám, že předtím jsem nenapsal ani jeden verš. 
V prosinci 1987, při cestě po okrese Pelhřimov mezi obcemi Počátky a Žirovnice, postupně spatřily světlo světa tři sloky nové písně. Text jsem poslal legendárnímu kapelníkovi Babouků Václavu Rožboudovi. Jemu se líbil, složil základní melodii, kterou instrumentoval hudební skladatel Jiří Drobílek, a Babouci Kališťskou polku nahráli. 
Ve stejné trojici jsme pro Babouky napsali ještě dvě písně a já myslel, že moje textařská kariéra skončila. Ale zasáhla náhoda a moje setkání a 10 roků a 10 dnů spolupráce s hudebním skladatelem Adou Doškem. Až do jeho odchodu do muzikantského nebe jsme spolu napsali 41 písní, které nahrály naše přední dechovky. Po skonu Ady Doška jsem začal spolupracovat s dalším hudebními skladateli. 

Kteří hudební skladatelé to jsou?
Sluší se nejprve vzpomenout na ty, kteří už skládají pro nebeskou kapelu. Vedle Ady Doška, Václava Rožbouda a Jiřího Drobílka jsou to Áda Školka, Jan Lipold, Jaroslav Heřman, Vlasta Dvořák, Blahoslav Smišovský. Z těch současných spolupracuji v Čechách s Antonínem Tichým, Pavlem Zedníkem, Vladislavem Sudou, Janem Čivišem, na Moravě s Václavem Maňasem mladším, Ladislavem Prudíkem, Janem Slabákem, Liborem Miklem, Jiřím Helánem, Jiřím Tesaříkem a dalšími. Omlouvám se těm, které jsem neuvedl, byl by to dlouhý seznam. 

Tvým velkým hitem je valčík Krajem Vysočiny. Jak vznikl? 
S Adou Doškem jsme ho napsali v roce 1992 a na rozhlasových vlnách se hraje dodnes. Někdy, tuším, že v lednu roku 2019, si této písně všimlo vedení Kraje Vysočina a tehdejší hejtman MUDr. Jiří Běhounek mne požádal, zda bych souhlasil s tím, aby valčík mohli používat pro propagaci a prezentaci Kraje Vysočina při oficiálních příležitostech. Souhlas jsem jim přirozeně rád dal a myslím, že to tam nahoře potěšilo i Adu Doška. 

Kolik jsi od roku 1987 napsal písní a od kdy jsi veden jako profesionální textař na Ochranném svazu autorském?
Mám o svých písních přesné záznamy, a tak vím, že ke konci listopadu 2023 mám napsáno 550 textů. Zatím poslední skladbou je Pekařská polka, ke které hudbu složil Antonín Tichý a byla zkomponována pro svaz pekařů a cukrářů v Praze. Profesionálním textařem jsem se stal od 1. října 1992. 

Jsi také spoluautorem filmového cyklu Řeky Vysočiny. Jak vznikal? 
Trochu mě inspiroval televizní cyklus s Luďkem Munzarem o českých řekách, který se jmenoval „Zpátky k pramenům“. K mým textům patří také písně o řekách pramenících na Vysočině, kterými jsou Jihlava, Oslava, Nežárka a Želivka. Spojil jsem se proto s mým známým filmařem a domluvili jsem se nafilmovat tyto řeky obráceně, od pramenů po směru toku. Já u pramene každé připíjím její vodou, přeji šťastnou cestu na prvních kilometrech a zní mnou pro tuto řeku složená píseň. Ostatně, na tyto filmy (Josef Novotný: Řeky Vysočiny, pozn. red.). je možné se podívat na YouTube. 
 

Diskuze k článku