Hostem nedělního rozhlasového Tandemu Nadi Urbánkové byl herec Saša Rašilov. K Vysočině má blízký vztah ­ s rodinou tady mají chalupu, kam každý týden jezdí. Naďa Urbánková se na něj pečlivě připravila. Upekla mu zákusek, který pojmenovala Saša.

 Vy jste se nenarodil na Vysočině, že?

 Ne, já jsem se narodil v Praze, přesně na Praze 2 v Londýnské ulici. Vyrůstal jsem na Zbraslavi, což je jedna z okrajových částí Prahy. Kdysi víceméně turistické místo, které postupně přirostlo k hlavnímu městu.

 Sašo, kolik máte sourozenců?

 Mám dva sourozence. Bratra Václava, Naďo, a sestru Naďu. Sestra je nejstarší, je jí o deset let více než mně a od bratra je o čtrnáct let.

 Váš tatínek byl kameraman, my jsme na něj dělali oči, moc se nám líbil. Myslím, že může být jakákoli umělkyně, ale když bude špatný kameraman, osvětlovač a kostymérka, pak nemá šanci...

 Určitě, umělci věděli, proč si vážili těchto profesí. A dobře věděli, že výsledek se skládá z práce všech. A možná, že víc záleží právě na všech okolo. Třeba když člověk přijde v sedm hodin ráno, utahaný po večerním představení a všechny okolo potřebuje.

 Ještě bych se chtěla vrátit k vašemu dědečkovi, i když o něm určitě mluvíte často. Vy máte modrou krev...

 Ano, modrá krev, to je báječná rodinná historie. Dnes už z hlubin dávnověku téměř, dalo by se říct minulého století a tisíciletí. A nikdy se nezjistilo, do jaké míry to byla recese a do jaké pravda.

 U dědečka začíná historie toho, jak nás všechny pojmenovali naši rodiče. To vychází z našeho příjmení, které vlastně vzniklo také jako recese. Dědeček v době, kdy si vytvořil příjmení Rašilov, tak vystupoval v různých kabaretech, což byla obdoba dnešních televizních show. Tehdy byli populární komici ruského a bulharského původu. A tam vždycky hrála důležitou roli koncovka OV.

 Dědeček se jmenoval německy psáno Rasch, čteno Raš. Pro to kabaretní vystupování si ke jménu dal tu koncovku ov a stal se z toho Rašilov. A aby toho nebylo málo, tak jako křestní jméno si dal Saša. Když vstoupil ve třiceti letech do Národního divadla, tak už tam vstoupil jako Saša Rašilov.

 A jak to bylo s vaším tatínkem?

 Toho pojmenoval jako Václav Rašilov. Potom si to rozmyslel, přejmenoval ho na Sašu. Potom si to zase rozmyslel a chtěl ho přejmenovat zpátky, ale to už mu úředně zakázali, to bylo v době, kdy tátovi byly asi dva roky. On si to děda rozmýšlel tak dlouho, že starousedlíci na Zbraslavi říkali tátovi Vašíku. Je to hodně zamotaný, stíháte to sledovat?

 Stíhám.

 Takže táta Saša potom pojmenoval mě jako Sašu už jenom z hecu, aby udržel rodinnou značku.

 A proč Naďa?

 Jmenuje se stejně jako vy Naděžda, ale asi bych to moc nerozváděl, jak jsme tady mluvili o těch kameramanech. (smích) Třeba je to po vás, rozhodně víc než po nějakém ruském parníku, v těch letech to byla móda.

 Právě to jsem chtěla slyšet. My jsme si s vaším tatínkem byli sympatičtí, ale ve vší počestnosti. Tak jsem ráda, že jste mi řekl, že je to třeba po mně... nosí vaše sestra brýle?

 Nosí. (smích)

 Vy na Vysočinu jezdíte pravidelně a máte tady chalupu?

 Ona to původně ani chalupa vlastně nebyla. Tady jsou ty domy po Němcích. Jsou vyšší, užší a mají sedlové střechy. Tak takový domek máme. Ono to začalo tím chalupařením. Jsme srdcaři, takže jsme si říkali, že nic se bourat nebude, ale postupně člověk má tu potřebu. A nám se to stalo, protože teď to máme s Prahou, kde pracujeme, půl napůl, máme vlastně dvě domácnosti.

 Kdy jste přišel na to, že budete herec?

 Nejspíš je to záležitost už domácího prostředí, kde to zaměstnání je. Ale nepamatuji si úplně přesně, kdy to vzniklo. Možná, že sklony ke komediantství ve mně byly, ale neřekl bych, že to bylo něco zásadního.

 Geny čepicí neubijete. To tam prostě někde je. A to i když se děti brání. Byl to tedy tatínek, kdo vás přivedl k seriálu Doktor z vejminku, kde hrajete s bratrem dva neposedné kluky?

 To ano, ale byl to právě tatínek, který bránil tomu, aby nás vzal na natáčení a jsem za to vděčný. Chtěl, že kdybychom se rozhodli pro tuto profesi, tak abychom si vybrali sami a nebyli tam vtaženi už jako malé děti. V tomto případě slevil, protože to režíroval jeho kamarád, Zdeněk Podskalský, a táta byl hlavní kameraman. Takže věděl, že budeme pod neustálým dohledem. A dědečka nám hrál pan Růžek. To byl člověk milý, ale s velkou autoritou. Kdybych se chtěl něčím honosit, tak můžu říct, že jsem hrál v něčem, co bylo zakázané.

 A proč to bylo vlastně zakázané?

 Z naprosto absurdního důvodu. Protože písničku do titulků nazpíval Waldemar Matuška, který potom utekl. A ta písnička už se odstranit nedala. Takže proto byl takový nekonfliktní seriál na pár let zakázán.

 Vy jste šel po základní škole na konzervatoř?

 Ano a potom na DAMU. Chtěl jsem ještě okusit akademickou půdu, kde si všechno můžete beztrestně zkusit.

 A na konzervatoři jste byl na hudebně ­ dramatickém oddělení, že? A kdy? Ptám se proto, že já jsem tam tři roky učila.

 Já jsem tak byl od roku 1986 až do roku 89.

 Tak to jsme se tam museli potkat.

 Jenže vy jste interpretaci učila páté a šesté ročníky a já jsem tam byl jenom do čtvrtého.

 Jak to bylo po DAMU? Šel jste hned natáčet?

 Ono je to tak, že některé natočené věci se nahromadí, potom někoho potkáte a on se vás ptá: Ty máš asi práce, co? Jenže když se to rozloží do nějaké doby, tolik toho není.

 Pamatuji si třeba, že jste si zahrál v pohádce Kouzelný měšec.

 Ano, to je pohádka režiséra Vorlíčka. To se ještě točilo na českých hradech a zámcích. To byl rok, myslím, 92.

 Hrál jste vlastně někdy zápornou roli?

 Určitě hrál. V každé roli se člověk snaží něco vypíchnout tak, aby tam bylo na jevišti něco zajímavého. Pod kůži se asi člověku zažere každá role, jakmile ji přijme. A to pak třeba může být problém, když ta role není úplně pozitivní.

 Vaše manželka je herečka Vanda Hybnerová. Já jsem se často potkávala s jejím tatínkem, Borisem Hybnerem.

 Ona to pozvání od vás, sem do Jihlavy do Českého rozhlasu Region hodně prožívala a dokonce i trochu záviděla.

 A myslíte, že by ode mě přijala pozvání?

 Určitě a když bude zase koláč.... (smích)

 Teď si vás hodně lidí spojuje se seriálem VKV. Já to sleduji, tak mi, prosím, řekněte ­ najdete si tam už konečně nějakou ženskou?

 To je věčná otázka. Na to odpovědět nesmím a nemůžu. Scénáristky postupují velice obratně a lstivě, takže ani my se nedovídáme s moc velkým předstihem, co nás čeká. A na vývoj potom alespoň můžeme reagovat přirozeně.

 Vy hrajete ve VKV syna pana Skály, herce Miloslava Mejzlíka. Ten už v Tandemu u mě také byl.

 A jak mu chutnal koláč?

 Já myslím, že moc. A díky němu jsem na vás dostala telefonní číslo.

 My jsme s Mílou dlouholetí kolegové také z divadla Komedie a tam je asi základ našeho přátelství, v divadle se všechno prožívá hodně intenzivně. A hodně se vídáme také díky natáčení seriálu.

 Setkáváte se často na scéně také s vaší ženou?

 My jsme si vytvořili ty příležitosti sami a teď připravujeme představení ještě s Lindou Rybovou, Davidem Prachařem a dalšími, které by mělo mít na podzim premiéru.

 Kolik je vašim holčičkám?

 Patnáct a deset, když jsem je naposledy viděl. (smích)

 A mají herecké sklony?

 Ta starší má spíš geny vyskočit na koně a zmizet krajinou. Já to obdivuji, sám na koni jezdím, ale nevím, kde to vzala. A ta mladší, Tonička, to ještě uvidíme. 

 Kdybyste měl kouzelný prsten princezny Arabely, co byste vykouzlil?

 Myslím, že docela vnímám to, že pokračuje devastace planety a pokrytecký trend říkat, že se vlastně nic neděje. My to asi zvládneme, spíš mám strach, aby to zvládla ta planeta. Takže pokud bych mohl něco ovlivnit kouzelným prstenem, tak třeba právě toto.

 Já vám děkuji za návštěvu a doufám, že brzy dorazíte do studia Českého rozhlasu Region do nedělního Tandemu s celou rodinou. Přijdete?

 Přijdu rád a jsem rád, že jsme si dneska tak hezky popovídali, protože příště se tím pádem už nedostanu ke slovu. (smích)

 Naďa URBÁNKOVÁ

(Autorka je moderátorkou pořadu Tandem Českého rozhlasu)

Diskuze k článku