Vysočina se může pyšnit řadou osobnostní co se na ní narodily a dělají jí dobré jméno. Nestává se ovšem tak často, aby se osobnosti na Vysočinu stěhovaly a nově jí přijaly jako svůj domov. Naďa Urbánková, známá česká zpěvačka a herečka, to však udělala. Co jí k tomu vedlo a jak se jí na Vysočině žije? Nejen o tom, je následující rozhovor.

 Hned na úvod vám musím složit poklonu, vypadáte velice dobře. Letos oslavíte kulaté 70 narozeniny. Máte nějaký recept, jak se držet fit?

 Sedmdesátiny neberu vůbec vážně. Pro mě je důležité, že jsem zdravá, tedy já si to alespoň myslím, protože nechodím k doktorům. Jsem si jistá, že kdybych k doktorovi šla, tak by mi určitě nějakou nemoc našel. Jako vystudovaná zdravotní sestra vím, jak to ve špitálech chodí. Když už nic nemají, tak vás alespoň pošlou na všechna možná vyšetření. A to se mě zatím nechce.

 Díky vaší původní profesi se však doktorů bát nemusíte ne?

 Zatím nemám takové obtíže, abych obcházela lékaře. Před nedávnem jsem byla na návštěvě u mého známého, mimo jiné také lékaře, Maxe Kašparů v Pelhřimově. Jeho žena Marika se mě ptala jak se mám a tak jsem jí odpověděla, že dobře, ale že už je asi čas, abych zašla k obvodnímu lékaři na kontrolu. Aspoň změřit tlak. V tu chvíli jsem si vlastně uvědomila, že ani nevím jaký mám tlak. Marika mi ho tedy změřila a prý ho mám jako děvčátko. To je potěšující, neboť mě aspoň netrefí šlak. Těch situací, u kterých by to hrozilo, je totiž skutečně hodně.

 Plánujete si pro sebe nějaký dárek k narozeninám? Třeba novou písničku, desku, koncert...?

 Přiznám se vám, že jsem narozeniny chtěla původně utajit, ale ono to nejde. Prosila jsem tedy mé kamarády a známé, aby pokud možno nedělali nějaké velké "mecheche". A když už budou chtít udělat, tak ať ho udělají, ale já se do něj organizačně nezapojím Víte totiž co je nestrašnější? Když oslavenec vypraví, přichystá a objedná velkou oslavu, všechno zařídí, udělá a nervuje se, aby vše vyšlo a pak schvácený přijde na oslavu a všichni říkají, no nazdar. Tak jsem řekla ne, pokud chcete udělat oslavu, tak jí zařiďte, připravte a já tam pak přijdu, načesaná, napudrovaná (smích)...

 Budete ve věku, kdy se dá bilancovat? Hodnotit a vzpomínat na to co bylo?

 Ne, proč? Já přece bilancuji pořád, každý den. Navíc, víte co je docela dobrý, Zjistila jsem, že spoustu věcí jsem už zapomněla, zvláště ty ošklivé, a vůbec mi to nevadí. Tak jaképak bilancování. Vím, kolik mi je, co jsem všechno udělala. Vím, že jsem nikomu úmyslně neublížila. Vím, že se snažím žít jako slušná ženská a lidem pomáhat. To je myslím to podstatné.

 Když vezmeme celou vaší kariéru, na co ráda vzpomínáte? Zkuste to vzít od začátku.

 To bylo na základní škole ve vesničce Borovnička v Podkrkonoší, kde jsem v hodinách zpěvu dostávala samé jedničky z hvězdičkou. Chodila jsem s maminkou po loukách, do lesa na houby a neustále jsem zpívala. Na to pak vzpomínala maminka i naši sousedé, že se po horách v tu dobu ozýval můj zpěv.

 Takže vaše první publikum bylo v Krkonoších.

 Hlavně maminka, zajíci a srnky... (smích).

 Z rodné vesničky jste si to už namířila rovnou do Prahy?

 Ne, ne, kdepak, to nebyl až takový fofr. Když jsem mamince říkala, že bych chtěla zpívat a hrát divadlo, tak se na mě všichni koukali jak na šílence. Nebrali mě vážně, byla jsem nejmladší a neměla jsem nárok na to prosadit svůj názor. Vždycky mi řekli: "Ty jsi malá, ty tomu nerozumíš." Maminka rozhodla, že by pro mě bylo vhodné gymnázium.

 Jenže pak jsme se přestěhovali a v novém městě pro mě na gymnáziu neměli místo. Musela bych rok čekat a zapojit se, jak se v době minulé muselo, do výrobního procesu. To jsem nechtěla. Jediné volné místo ve škole měli jen na Vyšší zdravotnické škole v Trutnově. Přiznám se, že jsem neměla absolutní tušení co mě čeká. Dneska jsem za to vděčná. Na praxi jsem si uvědomila, že člověk, který trpí, je nemocný a něco ho bolí, obvykle nelže. To je v životě lidí docela vzácnost. Navíc do dneška si pamatuji jak se píchají intravenózní, intramuskulární a subkutánní injekce a spoustu dalších dobrých věcí (smích).

 Takže až se nebude Naďa Urbánková živit jako zpěvačka a moderátorka, může třeba posílit sesterské stavy například v Nemocnici Jihlava?

 Určitě, i v tomhle věku bych ještě mohla vypomoct (smích). Jsem vystudovaná a nějaký čas jsem ještě jako zdravotní sestra pracovala. Moje první umístěnka byla nemocnice v Josefově, nejdříve na oddělení interny, pak neurologie. Hodně jsem se tam naučila a mnohé pochopila.

 Krok ze zdravotnictví k umělecké dráze byl jaký?

 Touha zpívat a hrát divadlo byla ve mně pořád. Když jsem přišla na zdravotní školu, tak jsem to byla já, která jsem dala dohromady holky a chodily jsme zpívat pacientům. Největší rána, na kterou absolutně nezapomenu byla, když jsem pak v Jaroměři viděla vystoupení ochotnického spolku Vrchlický, když hráli kus od Nestroye ­ Lumpazivagabundus. Já jsem seděla na balkóně, fascinovaná nádherou, kostýmy, líčením, lidi tleskali. V duchu jsem sepjala ruce a říkala si: "Pane bože, ať jsem alespoň ta poslední sboriska".

 Což se povedlo a rozhodně jste neskončila v zadních řadách...

 S jaroměřskými ochotníky jsem skutečně hrát začala. Potom, na základě soutěže Jiráskův Hronov, jsem dostala nabídku do profesionálního divadla do Pardubic. Tam to bylo na mladou holku, která nemá žádné zkušenosti a umělecké vzdělání, dost tvrdé.

 V Pardubicích jsem taky poznala svého prvního manžela, po kterém mám příjmení a s tím jsem také potom odešla do Prahy, protože on tam dostal angažmá. Já jsem se zúčastnila konkurzu do AUSu (pozn. red. ­ Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého) na konferenciérku. Začala jsem moderovat v malé partě, která se jmenovala Hudba a poezie. Byli tam skvělí lidi, kteří dodneška jsou velké hvězdy. Například hudební skladatel Luboš Fišer, Honza Tříska...

 Jednou jsem musela zaskočit za sólistku Národního divadla Stanislavu Součkovou a tak to vlastně začalo.

 Pak už to šlo poměrně rychle?

 S AUSem jsem chvíli jezdila, pak jsem udělala konkurz do Státního souboru písní a tanců. Jednou jsem dostala dopis, abych se dostavila na pohovor k právě připravovanému filmu Kdyby tisíc klarinetů a zbytek už znáte... Semafor, Jirka Brabec, Jiří Grossmann...

 Nazpívala jste spoustu písniček, účinkovala v řadě film. Když na to vzpomínáte, jde říct jednu záležitost, která se vám stala, jak se říká srdeční?

 Samozřejmě vím kam míříte. Mám osudovou píseň Závidím, kterou mi otextoval právě Jiří Grossmann. Pracoval na ní v době, kdy se dozvěděl, že je těžce nemocný. V té písni to je navždycky zaznamenané. Zpívám jí na každém koncertě, na plesích... Lidi i kdyby tancovali, tak při ní zůstanou stát a jen poslouchají.

 Kromě toho, že vás nyní mohou naši čtenáři slyšet i jako moderátorku Českého rozhlasu Region, zůstáváte věrna i zpívání?

 Samozřejmě, zpívám s kapelou Bokomara, která hraje folk a rock. V Želivě pravidelně pořádáme poslední sobotu v srpnu Želivská unisona. V létě hrajeme na festivalech, což je skvělý. Za minulé léto jsem za dva měsíce najezdila 16 a půl tisíce kilometrů a to si sama řídím.

 V rozhlase moderujete pořad Písničky pro Vysočinu. Nově ovšem přebíráte i vysílání svátečního Tandemu. Jak si své hosty vybíráte?

 Poradila jsem se s kolegyní Tamarou Peckovou, která odešla na mateřskou dovolenou. Mými prvními hosty byli Max Kašparů, ing. Bernard, návrhářka Jaroslava Sedláčková a režisérka ochotnického spolku Rieger z Pelhřimova Marie Steinhauserová. Nyní mě láká pozvat si do studia bratry Holíkovi. Chtěla bych s nimi probrat atmosféru v současném hokeji. Na tu myšlenku mě přivedla bitka fanoušků a rozhodčích v jihlavské Dukle.

 Co je tedy lepší, profese moderátorky nebo zpěvačky?

 Odjakživa to propojuji a platí to stále. Zpívám a ukecaná jsem taky, takže nemám problém ani s jedním, ani s druhým. Navíc ráda mám i hereckou profesi. Zrovna 22. března bude mít v televizi na ČT 1 premiéru film režiséra Schmidta Herbert v Ringu. Hraju v něm nezpěvačku, ředitelku nápravného zařízení.

 Jak se díváte na kariéru své dcery Jany Fabiánové, která, jako by se držela hesla: Jablko nepadá daleko od stromu?

 Mám z ní velkou radost. Zpívá jazz, šansony, hraje v divadle Semafor a Kalich. Opravdu skvělá je v muzikálu Dana Landy Touha, kde hraje jednu z hlavních rolí. Jsem ráda, že se jí vede, aniž by musela postupovat metodami, které se v současné době používají, abych to tak nějak kulantně řekla.

 Byla jste maminka, která by jí od zpívání odrazovala?

 Ne, to ne. Když jsem byla těhotná, tak mi Helena Růžičková předpověděla, že se mi narodí holka a bude mít neobyčejný muzikální talent. Na pohyb, na zpívání, na jazyky. Když se narodila a začala rozum brát, zrovna se postavila na nohy, už začala tančit. Bylo na ní vidět, že je to komediantka a má to v sobě.

 V pořadu České televize Třináctá komnata jste otevřeně mluvila o svých osobních problémech. Berete svou smůlu jako dobré poučení do života?

 Pro mě to bylo strašně obtížné. Žiju heslem podle sebe, soudím tebe. Velice lidem věřím, když řeknu, že něco udělám, tak se to snažím dodržet, a když se to nepovete, tak se omluvím. Myslívala jsem si, že lidé nelžou. Bohužel. Musela jsem se s tím ale poprat. Nic jiného mi nezbývalo, když v 60 letech přijdete o všechno a začínáte od polštáře, prostěradla od hrníčků, je to dost kruté.

 Podržela mě hlavně víra a moji přátelé. Dneska vím, že to tak muselo být, musela jsem se poučit, byl to jediný způsob. Každý člověk, ať už je to grázl nebo dobrý člověk, má svojí cestu. Už jsem se s tím srovnala a nemám žádný problém. Je mi líto těch, kteří jsou schopni dělat podrazy a ubližovat někomu. To jsou lidi, kteří často zapomínají na svoje vlastní svědomí.

 Díky tomu jste se ale dostala na Vysočinu. I to může být další pozitivum vašeho případu.

 Když se mi to stalo, tak se ozval jeden z mých přátel, že se stěhuje do Želiva ať se přijedu podívat. Já přijela a už jsem tady zůstala.

 Čím vám Vysočina učarovala?

 Vším, ono je to hlavně tím, že jsem holka z Krkonoš a Vysočina je jim podobná. Když vidím, jak je nachumeleno a kopce jsou zakryté sněhem, tak se kochám (smích). Krásy přírody se nikdy nenabažím. Je tu krásně.

 Sledujete jako řádný občan Vysočiny i její problémy?

 Všude se něco řeší. O velkých problémech vím, vždyť pracuji v rádiu a poslouchám naše zprávy. Ráda bych v některých případech pomohla a byla platná. Je dobré, že mi aspoň lidi do rádia volají a já jim mohu zahrát písničku. Kdybych měla možnost a dostal se mi do ruky kouzelný prsten princezny Arabely, tak bych pro lidi mohla udělat spoustu dobra a kouzel.

 K tomu může pomoci například i Vysočinské království, jehož iniciátorem je skvělý člověk Jan Kiedroň. Já jsem byla jmenovaná Matičkou královnou Vysočinskou 1. a rádkyní. Chceme lidem přinášet úsměv na rty, například tím že uspořádáme řadu vystoupení pro děti z dětských domovů.

_________________________

 Naďa Urbánková, rodným jménem Naděžda Balabánová se narodila 30. 6. 1939. Její dcerou je zpěvačka Jana Fabiánová.

 V roce 1957 se stala diplomovanou zdravotní sestrou. V roce 1959 debutovala v činohře divadla v Pardubicích. V roce 1964 byla vybrána do filmové produkce Kdyby tisíc klarinetů i do divadla Semafor. Jako zpěvačka na sebe upozornila hned úvodními nahrávkami s Country Beatem Jiří Brabce ­ Skála, Já záhadou se trápím a zejména duetem s Jiřím Grossmannem Drahý můj (všechny 1969). V roce 1973 se poprvé představila právě s Country Beatem anglickému publiku na koncertech country festivalu ve Wembley a o rok později odjela poprvé do Nashvillu. V dalších letech spolupracovala s orchestrem V. Hybše, působila v Hudebním divadle v Karlíně a ke spolupráci s Country Beatem se pak ještě vrátila v roce 1983. Pětkrát zvítězila v anketě Zlatý slavík.

 Po velkých problémech v osobním životě se po letech vrátila zpět ke zpěvu a veřejnému vystupování, nyní spolupracuje se skupinou Bokomara. Od roku 2007 moderuje pořad Písničky pro Vysočinu na Českém rozhlase Region a nově v současné době i sváteční Tandem.

Diskuze k článku