Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Jeden z týdnů byl v srpnu na jihlavském náměstí věnován literárnímu tématu. V jeho rámci besedoval s Jihlavany také zdejší rodák Aleš Palán, jeden z nejúspěšnějších a nejoceňovanějších současných českých spisovatelů. Přinášíme výběr z rozhovoru, který v rámci besedy vedl se spisovatelem organizátor a jednatel DKO Jihlava Petr Palovčík. Přesná formulace otázek je redakčně upravena.

O čem na besedách nejraději povídáš ty sám?

Já to rád nechávám na situaci, nic si dopředu nepřipravuji. Když dělám ty knižní rozhovory s lidmi, tak jsem se za ty roky naučil si vůbec nic nechystat, nic se o tom člověku pokud možno nedozvědět a nemít ani ten tahák.

Když dělám rozhovor na diktafon, tak to má tu výhodu, že můžeme třeba dvě minuty trapně mlčet a koukat na sebe. Ta improvizace je nejlepší. Když se to uvolní a nic se neočekává, tak se můžeme dostat někam, kam by se v rámci nějakého plánu ani jeden z nás nepodíval. Není to moc korporátní uvažování, ale mně se to osvědčuje.

Jak ses vlastně stal spisovatelem?

První, co jsem vydal, byly asi básně. Ještě v samizdatu, nebo na přelomu samizdatu a nějakého oficiálního vydávání, v devadesátém roce. V těch letech spousta mladých hochů touží psát vázaným veršem, ono to myslím nebylo nic extra. Spíš bylo zajímavé, že mi to psaní nějak jako vydrželo.

Já jsem si, co jsem uměl psát, psal nějaké texty. A mám ještě tady nahoře na půdě u rodičů takové krabice, které asi už nikdy neotevřu, myslím, že je tam spousta blbostí. A nějak mě to pořád bavilo, i když jsem se pak psaním začal živit jako novinář. Postupně ty knížky vytláčely tu novinařinu, až ji teď v podstatě vytlačily úplně.

Posledních pár let dělám jenom knížky a dokonce se tím mohu i živit. Ono je celkem běžné, že nějaký bubeník nebo dobrý kytarista - a nemusí to být leader nějaké kapely, se tím dokáže živit. Ale v té knižní branži je to spíš výjimečné. Díky čtenářskému ohlasu za těch posledních pět, sedm let vlastně můžu dělat jenom to, a hodně mi to uvolnilo ruce. Je to opravdu super.

Ono to zase přejde

Co byl z tvého pohledu ten zlom, byly to příběhy samotářů? Která kniha to nakopla takovým způsobem, že tě psaní začalo skutečně živit?

To byli ti samotáři, to jo. Ale vlastně taková vlna velkého zájmu, ta už přišla někdy před dvaceti lety, když jsem dělal rozhovory s Reynkama a s Florianama - ta vysočinská témata, když jsem ještě žil v Jihlavě. Taky se o tom psalo a mluvilo, a ono to přešlo. Takže já se nebojím, že i tohleto přejde.

To je strašně osvobozující, opravdu. To přejde, to je v pohodě, to je normální. A kdyby to náhodou nějakou delší dobu nepřešlo, tak to stejně přejde za nějakých třicet let. To je taková skvělá možnost, že si uvědomíš, že je to časově omezené. A byť to někde může být v nějaké knihovně nebo v archivu, dá ti to obrovskou svobodu. Můžeš riskovat, můžeš dělat cokoli, můžeš zkoušet nové věci. To vědomí, že si můžeš dovolit chyby, to je nádherná záležitost.

Ale jinak ti Samotáři to hodně nastartovali. Jezdil jsem na Šumavu za takovými divnými lidmi do lesů, kteří nemají elektriku, nemají vodu a žijí v nějaké staré vétřiesce nebo v takové zemljance na podivných místech. Ty lidi jsou strašně zajímavý, netypický, mají názory, které nikdo tady v podstatě mít nemůže, protože žijeme úplně jiným způsobem. Bylo mi tam dobře a měl jsem pocit, že je to úplně okrajové téma, že to vlastně nikoho kromě mě ani nemůže zajímat. Dokonce to ani moc nezajímalo ty lidi, ty respondenty. Možná jednoho…

To má všechny chyby, že jo, ta knížka. Je to úplně marginální téma. Je to lokální – koho v Jihlavě bude zajímat Šumava? Možná v Českých Budějovicích a v Plzni, ale v Jihlavě, v Olomouci? A je to zkušenost, kterou nikdo z nás nechce zopakovat a nemá ji… Jsou to úplně neznámí lidé, nebo byli, a knižní rozhovory se dělají s lidmi, kteří jsou nějak známí.  Ale třetí nakladatel se toho přesto chopil, věřil tomu, udělal tomu propagaci a fakt jsme se nestačili divit tomu ohlasu. Byl úplně nevídaný.

Řekl ten nakladatel, co ho zlomilo nebo zaujalo? Případně máš z reakcí lidí na besedách vazbu, proč právě příběhy řekněme podivínů, pábitelů takhle tu čtenářskou veřejnost strhly?

Já nevím, já moc nevěřím na ty zpětné důvody. Ono je to hrozně snadné zpětně vymyslet, proč je to úspěšné, a každý si pak říká – to je přece jasný. 

Ale že přijde ten člověk na besedě a řekne, já jsem to četl, protože mě nadchlo tohle…

Jasně, ale tohle je právě ono, on to říká ex post. Já netvrdím, že ten člověk neříká pravdu, to vůbec ne, já si v tom taky nacházím něco svého. Ale kdybych s těmi lidmi mluvil na začátku a ukázal jim ten text před tím, než vyšel a než to dostalo nějaké ceny, než to mělo ten fenomenální ohlas v prodeji… Já nevím, co by mi ten člověk říkal. Takže já na ta snadná vysvětlení nevěřím, jako že je to ekologické, alternativní. Jako jo, to všechno jasně že jo. Ale já tomu moc nevěřím. Myslím, že ty důvody budou ještě někde jinde a nevím, kde jsou. Moc do toho nešťourám a snažím se užívat si to s těmi lidmi.

Jsem na věci zvědavý

Tvoje knihy jsou o poutavých příbězích. Začal jsi Reynkovými, Florianem, potom jsou tam osobnosti ze šumavských hvozdů, díky tobě jsou zvěčněny osudy výjimečných sportovců, ale i lidí spjatých s hospicovým tématem. Co je pro tebe rozhodují, že se pro téma rozhodneš?

No, žánrově i tematicky dělám v podstatě všechno možné a asi je to chyba, že se nesoustředím na jednu věc.

Ohlas ale znamená, že to není chyba, lidi to přijímají. Ale proč si řekneš, tohle je zrovna téma, které je teď zásadní, to toho zrovna půjdu?

Je to asi nějaká moje nestálost, taková neukotvenost, že jsem zvědavý na spoustu věcí. Já ty knížky dělám proto, abych si sám sobě v životě něco ujasnil. Potřebuji si ujasnit, nakolik člověk žije v civilizaci a má být součástí systému…, vyrovnávání se s vlastní smrtelností, když jsme u těch hospiců. Tahle témata se snažím osahávat tou prací, literaturou, nebo žurnalistikou, dejme tomu.

A možná je to z té žurnalistiky. Když jsem tady psal v Jihlavských listech, tak jsem dělal od zdravotnictví přes politiku, občas nějakou kulturu drobně, všecko možné. A je asi normální, že každý ve svém životě máme rádi holky i vdolky. A já tohle dělám i v tom textu. Je to taková moje nestálost, těkavost. Určitě.

Někdy se docela divím

Existuje naopak oblast, kde si říkáš, do toho bych nešel? Anebo do toho bych šel rád, ale pořád nevím jak?

To ani moc ne. Možná divadelní hry. Teď konečně v září Na Provázku snad už bude premiérována zrovna ta Raději zešílet v divočině. Premiéra už měla být před rokem a byla dvakrát odložena. Ale jinak, co se témat nebo žánrů týče, tak když píšu beletrii, tak jsem si nejistý. Zrovna teď dopisuji jednu takovou velkou beletrii a vůbec nevím, jestli to není úplná pitomost, jestli to není na vyhození. Strašná nejistota, a člověk to dělá půl roku…

Tam nejde o téma, tam jde o to, jak je to napsané. V tom si pořád nejsem jistý, jestli je to dobře, byť je to už asi pátý román. Děláš něco takhle dlouhodobě a pořád si připouštíš tu variantu, že je to vlastně zmetek, teoreticky, a třeba ne…

Ale když dělám ty rozhovory, tak v tom už jsem takový jako otřískaný. Neříkám, že jsou vždycky dobré, to vůbec ne. Ale když si dám malinký odstup, tak to poznám… Vím, kde je chyba, jak ji třeba můžu napravit nebo jestli to jde napravit, nebo vím, že je to plus mínus stravitelné. Ale třeba u té beletrie to prostě pořád nevím. Je to taková velká nejistota, a možná proto mě to tolik baví. 

Nevím, jestli svoji poslední knihu - Rady Pánubohu (2020 + 2021) řadíš mezi beletrii, nebo do svých osobních příběhů?

To jsou takové legrácky, které jsem si psal…, takové formy komunikace s nějakým transcendentnem. Až pak jsem přišel na tu formu, takže těch několik prvních jsem taky vyhodil. Jsou to takové krátké eseje, takové fejetonky, které mám zase osezené z různých novin nebo z internetového psaní, takže tam jsem taky tak plus mínus věděl. Ale pustil jsem tam do toho víc sebe. Oproti těm románům, oproti těm rozhovorům, kde mluvím s tím člověkem a naslouchám a zajímám se, tak tady ten Aleš rezonuje mnohem víc.

Řekneš si po čase díky zkušenostem u některého fejetonku – no, teď už to úplně tak neplatí, to bych už napsal jinak?

Mě to spíš překvapuje, protože jak píšu docela dost a hodně jezdím a nemám zase tak dobrou paměť, tak když to někdy po sobě čtu, tak se docela divím. A třeba si ani pořádně nepamatuji tu pointu. Ne že bych si ji nepamatoval vůbec, ale ne tak úplně přesně. Tak mě to překvapí, a vlastně to překvapení je takové to primární.

Když dělám rozhovory, třeba s těmi lidmi z lesů, jsem taky často překvapený a nějak jsem si úplně odvykl to posuzovat. Ani dovnitř si neřeknu – teda, to je vůl, anebo to je úžasnej borec! Neřeknu si to. Řeknu si – jů! A jenom tak jako čumím, jsem překvapený, jenom to vnímám. A tím vlastně nestavím žádnou bariéru, nestavím se výš, vůbec ne. Úplně na rovinu.

Takže i v těch textech, na které se ptáš, to mám. Je to prostě jenom to překvapení. To stačí, pro tuhle chvíli. Já mám vůbec pocit, že někdy jdeme v těch věcech moc daleko a pak se to zauzlovává a příliš specializuje, a že stačí jenom setrvat v nějakém tichu a jenom třeba v nějaké té otázce a neodpovídat a nevědět a neposuzovat. I když já jsem teda v tom

Diskuze k článku