Fotbalistka Startu Jihlava překonala nástrahy osudu a místo jízdy na invalidním vozíčku chystá comeback na zelené trávníky

 JIHLAVA -  ­ Sport můžete milovat sebevíc, ale jsou chvíle, kdy je v žebříčku hodnot až na posledním místě.
 Fotbalistka Kateřina Valentová letos na jaře v utkání Startu Jihlava s Ocmanicemi upadla tak nešťastně, že zůstala na místě od krku dolů ochrnutá. "Přitom do konce chybělo nějakých deset minut a vše bylo nachystané na moje střídání," řekla v rozhovoru pro JL. V tu chvíli šla hra stranou.
 Brzy 21letou Valentovou čekal zatím nejtěžší zápas v životě, jehož výsledek měl rozhodnout o tom, zdali bude moci ještě někdy pohnout končetinami.
 V loňské sezoně ofenzivní tahounka Startu tuto nejen že nerovnou partii s osudem vyhrála, ale je velmi reálné, že za několik málo měsíců opět obuje kopačky.
 
 Katko, vypadáte velice dobře. Koukám, že ruce i nohy už slouží. Znamená to, že rehabilitace probíhá podle plánu?
 Lépe než podle plánu. Jde to dobře. Pořád cvičím a ruka i noha se zlepšují. Je to na dobré cestě.
 
 Čekala jste, že to zotavování půjde tak rychle?
 Vůbec. Ani já, ani doktoři, cvičitelé, nikdo.
 
  Lékaři z vás musejí mít radost...
 Všichni jsou z toho nadšení.
 
 Pan Žampa, váš trenér, prozradil, že navštěvujete tréninky a dokonce si hrajete s míčem...
 Ano. Zrovna včera (v pondělí ­ pozn. red.) jsem byla na tréninku. To se jinak nedá. Fotbal mi chybí (úsměv).
 
 Když jste se byla podívat na utkání Startu proti Spartě, musely vás pěkně svrbět nohy...
 To určitě. A včera na tréninku už jsem se viděla, jak tam běhám. Ta nucená pauza je už moc dlouhá.
 
  Kdy plánujete návrat na trávník?
 Ráda bych co nejdříve. Ale záleží na zdravotním stavu. Ještě potřebuji posílit stehno na levé noze.
 
 Pojďme si zaspekulovat. Je reálné, abyste třeba už na jaře nastoupila k ligovému zápasu?
 Uvidíme. Sice se teď cítím výborně, ale mám problém se stehenním svalstvem na levé noze, což omezuje chůzi a běh. Ale poslední dobou se to hodně zlepšuje. Sama to cítím. Je tedy reálné, že bych na jaře mohla nastoupit. Byla bych moc ráda.
 
 Doktoři s tím souhlasí?
 Takhle dopředu se nedá nic říci. Musím cvičit a cvičit. Říkali mi to na začátku a pořád to platí. Potom se uvidí...
 
 Prý doma jezdíte na kole. Jaké další rehabilitační cviky provádíte?
 Denně cvičím a docházím na rehabilitace. Doma mám hlavně to kolo a dělám cvičení, která sama znám. Posiluji ruku i nohu. Dávám si možná víc zátěže, než bych měla, někdy jsem docela unavená, ale je to v pohodě. Nedá se nic jiného dělat.
 
 Nelze se nezeptat, zdali vás rodina po té nešťastné události neodrazuje od fotbalu...
 Tak u nás fotbalem žijí skoro všichni, takže se ho jen tak nevzdám. Ale samozřejmě mi říkali, abych ho už nehrála. Že prý mě přihlásí na šachy a koupí mi helmu s brýlemi, abych si nevypíchla oko. (smích)
 
 Umíte si představit, jak se zachováte, až na hřišti nastane situace, která předcházela vašemu zranění?
 Sama nevím a docela se toho bojím. Naši mě párkrát vozili z léčebny domů na víkendy a byla jsem se podívat na fotbalových turnajích. A ve chvíli, kdy se ke mně byť jen na malinkou chvíli přiblížil míč, jsem měla celkem šok. Na druhou stranu tenkrát byly ty vzpomínky čerstvé. Teď už je to celkem v pohodě. Snad to bude dobré. Bát se balonu, to by mi ještě scházelo...
 
 Pojďme k tomu nešťastnému utkání s Ocmanicemi, konkrétně okamžiku, kdy jste se zranila. Pamatujete se na tu situaci?
 Šla jsem do vápna na vysoký centr od spoluhráčky. Šla jsem do výskoku a pak už jsem jenom dopadla na záda na krk. Zabolelo mě rameno. V první chvíli jsem myslela, že mám opět něco s klíční kostí, protože už jsem měla obě zlomené. Ale pak se ke mně seběhli ostatní, narovnali mě, ale to už jsem necítila vůbec nic. Hned se volala záchranka.
 
 V první chvíli po dopadu jste tedy netušila, jak moc je váš zdravotní stav vážný?
 Vůbec. Jak říkám, bolelo mě rameno. Páteř vůbec. Až když mě narovnali, tak jsem byla od krku dolů jako panďulák. Pak už ty zážitky nebyly příjemné...
 
 Ihned následoval převoz do brněnské Úrazové nemocnice...
 Ano. Sanitka mě odvezla z hřiště rovnou na jihlavský heliport a pak jsem letěla do Brna.
 
 Jaká byla první diagnóza lékařů?
 Tam bylo hrozně moc vyšetření. Čekala jsem asi čtyři nebo pět hodin a nikdo pořád nic nevěděl. Akorát mi řekli, že vydržely obratle, což bylo důležité. Pak se ukázalo, že je stlačená mícha a jsou poškozené nervy. Byly tam i otoky. Čekalo se, jestli půjdu na operaci. Ale nakonec nebyla nutná.
 
 Lidé, které potká tak vážný úraz, jsou většinou naštvaní na jeho příčinu, v tomto případě šlo o fotbal, nebo celý svět a berou to jako zásah vyšší moci. Jak jste na tom byla vy?
 Těch prvních zhruba šest dnů na ARO jsem si to moc neuvědomovala, protože jsem nemohla pohnout vůbec ničím. Sestry mě chodily krmit, umývat a po třech hodinách polohovat. Pak mě převezli na oddělení a tam už mi to docházelo. Začali mě dávat do vozíčku, začali jsme cvičit... Nic extra. Myšlenky nebyly dobré.
 
 Zdravý člověk si jen stěží představí, jakým šokem je přechod z normálního života na vozík...
 No to vůbec. Sportujete sportujete... a najednou vás chodí polohovat... Ty tři týdny v Úrazové nemocnici v Brně byly mazec.
 
 Jaké šance na úplné uzdravení vám doktoři dávali?
 A tak nebyli úplně pesimističtí. Jelikož nedošlo přímo k poškození míchy, že by praskl obratel a nějak ji poškodil, tak vyhlídky jsem měla dobré. Ale tohle je typ zranění, kdy doktoři nikdy přesně neví, jak to s vámi bude. Potom jsem byla pět měsíců v Hamzově odborné léčebně (Luže­Košumberk ­ pozn. red.), a tak jsem se setkala s takovými případy, že člověk žasne. Ty moje vyhlídky byly určitě lepší.
 
 Prozradíte, o jaké případy šlo?
 Není to nic příjemného. Jsou tam mladí i staří lidé, případy jsou různé. Ale všichni jsme byli na oddělení spinální jednotky, čili vozíčkáři. Byli tam lidé zotavující se po autonehodě, pádu z motorky, pádu ze schodů, do škarpy, nebo třeba jen po pádu způsobeném uklouznutím na propisce. Některé případy byly lehké, některé těžké...
 
  V takových chvílích je velmi důležitá podpora okolí. Z rozhovoru s panem Žampou vím, že jste byla v neustálém kontaktu se spoluhráčkami, které za vámi jezdily...
 Bez blízkých lidí by to bylo určitě mnohem těžší. Holky mi pomohly. Jejich podpora byla super.
 
 Ale nejvíce sil a vůle bojovat s nepřízní osudu a postavit se opět na nohy vám asi dala rodina...
 Určitě. Volali jsme si, psali jsme si. Prakticky každý víkend za mnou jezdili na návštěvy.
 
 Jsou pacienti, kteří svůj boj předem vzdají a psychicky se smíří s tím, že už nikdy nebudou chodit. Řekněte, co vás konkrétně, vedle podpory rodiny a spoluhráček, hnalo za myšlenkou uzdravit se?
 Určitě touha znovu kopat do balonu. Fotbal hraji odmala, takže to byl první impuls. Samozřejmě byly doby, kdy jsem to vzdávala i já. Ale do této fáze dospěl každý, koho jsem při pobytu v léčebně poznala.
 
 Čili pokud existuje alespoň teoretická šance na zotavení, neměl by se jí člověk vzdávat...
 Ano. Když jsem viděla na vlastní oči pacienty, jejichž stav byl mnohem horší, tak jsem si říkala, že jsem na tom ještě zlatě. Začala jsem věřit a makat na sobě. Chtěla jsem znovu chodit. Dočkala jsem se i podpory déle hospitalizovaných pacientů, kteří nás nováčky povzbuzovali.
 
 Vzpomenete si na chvíli, kdy jste poprvé začala opět hýbat nohou?
 (Zamyslí se) Těch pět dní na ARO nebylo vůbec nic. Pak asi po týdnu na oddělení v Brně mě začali stavět do přístroje, ke kterému jsem byla připásaná, a zhruba pět deset minut jenom stála. Pomalinku jsem začala hýbat palcem na nohách.
 
 V tu chvíli jste měla skoro vyhráno...
 Úplně ještě ne, ale všichni ze mě měli radost. Sice jsem nohy ještě moc necítila, ale viděla jsem, jak se mrskají palce. Byla to bomba. Pomalinku jsem začala cvičit a posilovat nohy i ruce. Člověk se do toho musí dostat pozvolna. Během rehabilitace vznikaly i komické situace. Třeba jsem místo pravého stehna zaťala levé lýtko. Ale postupem času se všechno vrátilo k normálu.
 
 Co byste závěrem vzkázala čtenářům, kteří řeší, nebo je postihly stejné zdravotní patálie jako vás?
 Poradit můžu jediné: makat a nikdy se nevzdávat. Je to sice běh na dlouhou trať, ale nic jiného se nedá dělat. Ale i kdyby to špatně dopadlo, dá se s tím žít. V léčebně jsem toho byla sama svědkem. Život na vozíčku lze v pohodě zvládnout.

Diskuze k článku