HERCI Stanislav Gerstner (Táta vlk), Lenka Schreiberová (Matka vlčice) a Michal Kraus (Mauglí) v inscenaci HDJ Kniha džunglí. Foto: HDJ, Petr Chodura
Po celý červenec uvádělo Horácké divadlo v jihlavské zoologické zahradě plenérové představení vycházející z některých scén nové inscenace Kniha džunglí. Ta byla nazkoušena a odpremiérována na velké scéně HDJ ještě koncem června, jako jediná, která na jaře nepadla za oběť koronavirové „odstávce“ divadla.
Od září se teď Kniha džunglí zařadí do hracího plánu divadla coby hlavní inscenace pro dětské, potažmo rodinné publikum.
Zmínit obě tyto cílové divácké skupiny je na místě, neboť snaha vytvořit přitažlivou a sdílnou podívanou pro dětské oči, ale zároveň kus dobře stravitelný pro rodičovský doprovod, je na stavbě inscenace patrná. A je to u titulu pro velkou scénu logický, a ve finále i vydařený krok.
Kniha džunglí je plnohodnotná inscenace vystavěná s přestávkou, s jednoduchou, ale svým způsobem výpravnou scénou s využitím prvků visutých „lián“ a masek zvířat, s divadelně stylizovanými kostýmy a velkým důrazem na choreografii.
Dvěma slovy jde tedy o „velké divadlo“ se vším všudy. O inscenaci, která dětem nabízí setkání (u těch menší možná i první) s velkou produkcí a patřičné zážitky i zkušenosti s tím spojené.
Svět džungle, svět lidí
Divadlo pro tento účel sáhlo po látce, o níž nelze z žádného úhlu pohledu pochybovat. Rudyard Kipling (1865–1936) napsal příběhy lidského mláděte Mauglího v džungli do dvou knih v polovině devadesátých let 19. století.
Svět džungle (tedy svět divoké přírody se všemi jejími klady, zápory, pravidly a nepsanými zákony) zaplnil autor zvířaty, která zastupují lidské typy a povahy.
Pojmenovává tak (dokonce možná především, což je i pocit z jihlavské inscenace) principy fungující také v lidské společnosti. Zároveň jsou v textu obsaženy silný ekologický apel a výzva k ochraně přírody a jejímu respektování ze strany člověka.
Před dětského diváka je i v jihlavském zpracování postavena realita přirozeného společenství, v němž pobývají jedinci silní a slabší, hrdinové i vypočítaví zbabělci. Své místo v něm má síla jednotlivce i bezpečí skupiny, ale také úskalí demokratické debaty v ní.
To vše připravuje malého diváka na realitu, se kterou se bude setkávat i ve svém životě (což náš dnešek ukazuje značně naléhavě). Stravitelnou formou jsou v inscenaci podtrženy prvky skutečně mimořádně aktuální pro naši současnost, a bohužel očividně i pro budoucnost.
Hovoří se tu o principu vzniku strachu, který nás může velmi snadno ochromit. Speciálně po jarní koronavirové krizi seděla při premiérovém představení tahle pasáž až neskutečně přesně. A s podzimem se i toto téma bohužel vrací.
Z environmentálního hlediska se v příběhu řeší např. problematika sucha – toho strašného ničivého sucha, kterého se bojí dokonce i neohrožený leopard Baghíra.
Jindy zase divák slyší apel na téma, jak důležitý je pro život, zdraví a výkon odpočinek – a zase jsme zpět u letošního jara, kdy jsme si při vynucené zastávce naléhavěji než jindy uvědomili neúprosný a fyzicky zničující pracovní i jiný úprk, kterému jsme jako jednotlivci i společnost po řadu posledních let vystaveni.
Všechny tyhle aspekty jsou ovšem v inscenaci silně přítomné bez toho, aby tvůrci příliš tlačili na pilu, aby prostřednictvím postav mentorovali nebo poučovali.
Příběh zůstává i ve velmi zjednodušené dramatizaci klasický - Mauglího zachrání vlčí smečka před tygrem Šér-Chánem, moudrý medvěd Balů a pardál Baghíra se stanou jeho učiteli. Mauglí pak zesílí a utká se s obávaným tygrem. Děti se setkají i s dalšími postavami (povahovými typy) - slonem Háthí, brejlovcem Ká, šakalem Tabákí, dikobrazem s opičí tlupou či vlčí smečkou.
Trampolína na scéně
Na skutečnost, že je inscenace Kniha džunglí pro děti nejen přínosná a poučná, ale především zábavná, má vliv režijní přístup. Umělecký šéf HDJ Michal Skočovský sáhl po rozměrné trampolíně, která je středobodem scény a od níž se odvíjí většina pohybových akcí.
Do popředí tím tentokrát ještě více vystupuje pohybová spolupráce Tomáše Rychetského. V podání herců je vidět řada „mírné akrobacie v mezích bezpečí“, nechybí ovšem ani kousky, které možná po technickém zvládnutí zdánlivě nevypadají až tak složitě, ale jsou!
Dá se tedy hovořit o akrobatické inscenaci. Do detailu dotažený pohyb ale hraje významnou roli i v základní charakteristice postav (např. důsledně elegantní Baghíra v podání Kláry Anny Satinské, anebo hrůzostrašně klidná obleková elegance tygra Šér-Chána v podání Františka Mitáše).
Vedle toho je i pohyb nositelem humoru - lahůdkou je v tom směru třeba disciplína „dribling s hercem“. Humor samozřejmě nesmí chybět ani v textu a herecké akci – třeba díky Zdeňku Stejskalovi, Ondřeji Šípkovi a dalším hercům.
Je tu ale také velký prostor pro přesnou míru dramatu. Tu režisér zdařile stupňuje zejména v nástupech Šér – Chána z temnoty prostoru za jevištěm. Momenty, kdy se tygr vynořuje z hloubky džungle, vyvolávají pocity jakési neustálé latentní přítomnosti nebezpečí, nutnosti zůstávat ostražitý před tím, kdo nás sleduje. I to je vlastně prvek hodně ze života.
Režisér v Knize džunglí využívá i nové herecké možnosti, které nastaly příchodem talentovaného Michala Krause do jihlavského souboru. Po Wertherovi dostává mladý herec už druhou hlavní roli - a po teenagerském publiku v Goetheho klasice teď coby Mauglí v Kiplingovi s přehledem navazuje kontakt také s dětským publikem. Vykreslit přesvědčivě Mauglího na relativně malé ploše od batolete až po vítězného lovce, bojovníka? Pro Krause „no problem“.
Atraktivita představení pro současného dětského diváka nepochybně stoupá také použitím rappu, anebo mírnou interaktivitou a výpravou herců (zvířat) z jeviště přímo do hlediště.
V tom kontextu je dobré upozornit na to, že šedé opice jsou národ bez zákona, lid proradný a zlodějský. Proto tentokrát v hledišti pozor na kabelky!
Diskuze k článku