KOSTEL svatého Vavřince ve Vyskytné nad Jihlavou, markantní příklad masivní hřbitovní zdi obranného charakteru. Foto: Jiří Varhaník
Předmětem archeologických průzkumů byly v nedávných letech také kostely v Jihlavě a okolí. Mnohé pamatují počátky osidlování zdejšího kraje.
Řekne-li se archeologický průzkum kostela, vybaví si laik často atmosféru baroka v české krajině, podzemní krypty, náhrobky, rakve a určité tajemno. Své kouzlo ale mají církevní objekty i pro odborníky - archeology.
„Já jsem tak trošku zamilovaný do sakrálních – církevních objektů. To jsou tedy hlavně kostely a kláštery,“ připouští také archeolog Muzea Vysočiny v Jihlavě David Zimola.
Něco, co nás přesahuje
„Kostel je místo, které je spojeno s Bohem, s něčím, co nás přesahuje,“ uvažuje archeolog nad zdrojem této zvláštní kostelní fascinace.
Pro archeologa ale prý mají kostely z profesního hlediska i další, praktičtější specifika. „Většinou je tam klid, který já vyhledávám, a hlavně je tam v létě nádherné klima. Když je parné léto a venku třeba pětatřicet, tak tam je nádherných dvacet,“ usmívá se Zimola.
Z odborného hlediska zajímají archeology v sakrálních objektech zejména jejich jednotlivé vývojové fáze. Zkoumají, jak se stavba vyvíjela, jaký měla původní půdorys.
Podle Zimoly existuje předpoklad, že všechny ty staré, původně gotické kostelíky v regionu měly nějakého svého, snad dřevěného předchůdce. „Po dřevěných konstrukcích ale nenacházíme stopy, takže pravděpodobně to bylo všechno stavěno z kamene už ve 13. století,“ uvažuje archeolog.
V Jihlavě byl zkoumán kostel Nanebevzetí Panny Marie s klášterem minoritů (v letech 1995, 1999, 2002 - 2003), kostel sv. Jakuba Většího (2005 - 2006, 2008) a Povýšení sv. Kříže s dominikánským klášterem (2009 - 2011).
Jako zásadní uvádějí v tomto ohledu archeologové provedení podrobné dokumentace náhrobních kamenů pod podlahou svatojakubského kostela, které naposledy dokumentoval Johann Heinrich Marzy v 18. století. V roce 2008, po patřičném zdokumentování, byly kameny znovu překryty stávající žulovou dlažbou.
Šachta v podzemí svatojakubské fary
Na archeologické výstavě, která do druhé poloviny října pokračuje v jihlavském muzeu, jsou ale prezentovány i nálezy z dalších církevních objektů ve městě.
V roce 1995 např. narazilo sdružení Jihlavský netopýr v podzemí svatojakubské fary na šachtu.
„Spolu s Muzeem Vysočiny a jeho historikem Zdeňkem Jarošem ji začalo čistit od novodobých nánosů. V třímetrové hloubce narazili na středověký zásyp dna objektu s velkým množstvím fragmentů keramických nádob,“ popisuje kurátor výstavy Zimola.
V šachtě nalezené nádoby pak ležely přes dvacet let v depozitáři. Teprve až v letech 2018 a 2019 byly restaurovány pracovníky Regionálního muzea Horního Pooslaví se sídlem v Brtnici, týmem kolem historika Jiřího Niesyta. Ti artefakty doplňovali sádrou v brtnické laboratoři.
„Na rozdíl od Ústavu archeologie a muzeologie FF MU Brno, který používá keramických hmot, se jedná o tradiční metodu doplňování chybějící části keramických nádob sádrou, jež dobře kontrastuje s originálními střepy původní nádoby, ve středověku zpravidla zbarvené do odstínů šedi,“ komentuje tento postup kurátor probíhající jihlavské výstavy.
Konzervátorství a restaurování je samostatným specializovaným oborem. „Existují specializované střední nebo vyšší odborné školy, kde se konzervátoři specializují podle materiálu na keramiku, kovy, dřevo a další materiály,“ vysvětluje Zimola.
Kostelec, Vyskytná nad Jihlavou, Rančířov
Archeologicky zkoumány byly v posledních letech též venkovské kostely - sv. Kunhuty v Kostelci u Jihlavy, sv. Vavřince ve Vyskytné nad Jihlavou, sv. Petra a Pavla v Rančířově, anebo kostel v Branišově.
„Když budeme mluvit o venkovských kostelících, šlo původně o stavby s poměrně malou obdélnou lodí a půlkruhovou apsidou,“ vysvětluje David Zimola.
Taková situace byla relativně nedávno odkryta např. v kosteleckém kostele. „Tam to bylo přestavěno v pozdní gotice, přičemž půlkruhový závěr presbytáře nahradilo polygonální zakončení, které tam vidíme dnes,“ potvrzuje archeolog.
Půdorys původního kostelíka byl v osmdesátých letech objeven např. také v jihlavském kostele sv. Jana Křtitele, v místě nejstaršího osídlení celé Jihlavy.
Venkovské kostelíky měly ve středověku často i obranný charakter. Působily jako zázemí pro obyvatele obce v době hrozícího nebezpečí.
„Ona i ta hřbitovní zeď kolem areálu kostela tvořila většinou jakousi hradbu. Když se podíváme např. na kostel sv. Vavřince ve Vyskytné nad Jihlavou, tak tam je to poměrně markantní,“ konstatuje Zimola.
Masivní hřbitovní zdi ale ve středověku nesloužily k ochraně živých před mrtvými, jak by možná naznačoval výklad mnohem pozdějšího romantismu.
„Vezměme si středověkou víru, kdy lidé v podstatě žili všichni dohromady – živí s mrtvými, které měli blízko sebe, v posvěcené půdě kolem kostela. A všichni věřili v Boha a v posmrtný život. Ne jako dnes, kdy se smrti děsíme,“ popisuje archeolog Zimola.
Proto byl podle něho důvod obranných zdí kolem kostelů především vojenský: „Když někdo zaútočil, byl kostel ve vesnici, která byla z velké části dřevěná nebo dřevo-hliněná, jedinou budovou, kde se dalo eventuálně něco bránit.“
Diskuze k článku