Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Měla trvat do 24. května, byla však prodloužena do 2. srpna. Ještě do poloviny letních prázdnin tedy mohou příznivci výtvarného umění navštívit v jihlavském galerijním domě v Komenského ulici výstavu nazvanou Dvojí obrazotvornost, Návrat v návratu.

Podle slov kurátora Pavla Brunclíka se výstava pokouší přispět k rozšíření povědomí o významu uměleckého odkazu partnerské tvůrčí dvojice výtvarníků Adrieny Šimotové († 2014) a Jiřího Johna († 1972).

John přibyl na studia výtvarného umění do Prahy z rodné Třeště, kde do té doby žil s výjimkou totálního nasazení za okupace. Pocházel z chudé rodiny, za 2. světové války se učil zámečníkem a instalatérem a pracoval ve venkovské továrně.

Naproti tomu Šimotová, rodačka z Prahy, pocházela z česko-francouzské rodiny spjaté s masarykovskými tradicemi první republiky.

Oba umělci studovali na Státní grafické škole u prof. Balaše, spolu pak na VŠ uměleckoprůmyslové u prof.  Kaplického. Společně byli i členy výtvarné skupiny UB 12.

„V uzavírající se (či uzavírané) československé společnosti padesátých let s ním i mnoha jinými sdílela naděje v demokratizaci společenského života, které rostly v letech šedesátých, i zklamání z jejich zmaření,“ komentuje kurátor výstavy vztah Šimotové a Johna v tehdejší složité době.

Na Vysočinu patří

Aktuální výstavu v Jihlavě uspořádala OGV ve spolupráci s Nadačním fondem Adrieny Šimotové a Jiřího Johna. Obě tyto osobnosti na Vysočinu logicky patří.
John v Třešti nabíral od dětství podněty pro svoji pozdější tvorbu z venkovského života a pozorování přírody.

„Do Třeště pak za ním a s ním jezdívala jeho žena Adriena, která ve svých pravidelných návštěvách pokračovala i po jeho předčasné smrti v roce 1972, při návštěvách jeho rodičů, zejména Johnovy matky, k níž měla hluboký, přátelský vztah…,“ popisuje Bruclík.

Světový záběr Šimotové a Johna ilustruje mimořádný výčet jejich výstavních aktivit i získaných prestižních ocenění. Stejně tak stálá aktuálnost jejich tvorby, která dodnes oslovuje milovníky umění i kurátory výstav.

V regionu Vysočiny byla např. Johnova práce v posledních letech zařazena do výstavy Hory, skály, kameny v jihlavské OGV (2007), anebo v loňském roce do silné výstavní přehlídky Vrchovina, krabatina, mrchovina, kterou připravila Galerie Zóna pro umění 8smička v Humpolci.

Každý sám i společně

Podle kurátora Brunclíka se současná jihlavská výstava přiřazuje k nemnoha společným prezentacím jejich tvorby, je z nich nejucelenější, a je první poté, co ze světa odešli oba.

Johnovu reflexi krajiny dětství v Třešti dokládá řada maleb z raného období - Zima (1947), Zimní plán (1951), První sníh (50. léta), Pole (1952). Během šedesátých a na počátku sedmdesátých let se pak stal jednou z profilujících osobností českého výtvarného umění.

V Praze podle kurátora Brunclíka přibylo do Johnova námětového okruhu město, městské prostředí, i v určité souvislosti s dobovou tendencí tzv. civilismu: „Johnův talent se rovnoměrně rozvíjel v malbě, grafice, a vedle toho se přesvědčivě uplatnil také v ilustraci i dílech pro architekturu.“

Jak připomíná Brunclík, byl Johnovi z českého prostředí vedle jeho ženy zvláště blízký Václav Boštík: „Počátkem padesátých let přenechal Boštík Johnovi a Adrieně svůj ateliér. Od poloviny padesátých let pak (na Johnovo pozvání) spolu pracovali na Památníku židovských obětí v Pinkasově synagoze v Praze,“ popisuje kurátor etapu, kdy po dobu pěti let John s Boštíkem na stěny synagogy společně zaznamenávali bezmála osmdesát tisíc jmen obětí nacistické zvůle.

Zastoupení Johnovy tvorby na výstavě v OGV lze podle kurátora chápat jako do značné míry reprezentativní i z hlediska struktury oborů, v nichž pracoval. Naproti tomu mnohotvárnost díla Šimotové vedla tvůrce výstavy k odlišné koncepci prezentace.

Výtvarnice postupně opustila klasické grafické a malířské techniky a různými způsoby pracovala s kresbou, frotáží (prokresbou), papírem či textilem, s perforací, transparencí, vrstvením kreseb, prolínáním rubových a lícových stran, se šablonami, fotografickým obrazem atd.

Na výstavě jsou větší měrou zastoupena díla, v nichž navazovala na vztahy s blízkými (např. dlouho nevystavovaná textilní koláž Rodiče Jiřího Johna – 1974 nebo obraz Mrtvá hlava z roku 1973, v němž jsou rozpoznatelné rysy Johnovy tváře).

Jsou zde díla, v nichž se autorka vztahovala ke své matce (Maminka z r. 1985, Maminka z r. 1986) a spolu s nimi také objekt Co zbylo z anděla (1979 – 80).
„V něm navazovala na siluetu matčiny postavy v jejím pozdním věku, ta je také zobrazena na grafice Velká překážka (Anděl) (1976),“ vysvětluje kurátor. Do těchto souvislostí podle něho patří také Čekání (1974), v němž reflektovala svoje vzpomínky na babičku Mathyldu a tetu Adrienu.

Připomenuta je i Šimotové literární tvorba shrnutá v knihách Uvnitř-vně (malá sdělení) a Hlava k listování. Výstavu doplňuje formou zvukového záznamu četby.
Během únorové vernisáže byl také představen soubor studií Adriena Šimotová 2016 I/II, vydaný Nadačním fondem Adrieny Šimotové a Jiřího Johna, a ediční projekty tohoto nadačního fondu a nakladatelství Arbor vitae, v nichž má být v brzku prezentována tvorba Jiřího Johna.

Diskuze k článku